Afekt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tvář v afektu (Maori)

Afekt (z latiny affectus) je krátkodobá, silná a prudká emoční reakce na významný podnět při sníženém sebeovládání. Je odreagováním náhle vzniklého emočního napětí a zpravidla vede k určitému jednání výrazovému (radost, žal, vztek, hnus, stud), popřípadě i zkratovému. Bývá doprovázen změnami některých tělesných funkcí, jako například dýchání, srdeční činnosti, neurohumorální sekrece apod. Stane-li se afekt jakožto obecná reakce na něco příjemného či nelibého předmětem obranných mechanismů, může vzniknout řada defenzivních způsobů zpracování afektu (blokáda afektu, odložení, přesunutí, izolace, maskování afektu).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Platón rozlišuje čtyři kategorie afektů, "hnutí mysli" či "vášní": rozkoš, bolest, žádost a strach. Podle Aristotela je jich sedm: žádost, hněv, strach, odvaha, radost, láska, nenávist, stesk, žárlivost a soucit.[1] Podle Descarta, Les passions de l´ame (1649) lze rozlišovat radost, nenávist, lásku, smutek, touhu a obdiv.

Odvozená slova[editovat | editovat zdroj]

Afektivní znamená citový, týkající se citů, například afektivní poruchy.

Afektivita znamená citovost, emotivní stránku člověka.

Afektovaný označuje jednání nebo člověka, který vědomě zdůrazňuje afektivitu, přehnanou a nevěrohodnou citovost.

Afikovat znamená citově oslovit, pohnout.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kirchner, Wörterbuch der philosophischen Grundbegriffe. 1907 - heslo Pathos

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Borossa, Témata psychoanalýzy 1: Nevědomí, afekty a emoce, úzkost, fantazie, hysterie. Praha: Portál, 2002 - 183 s. ISBN 80-7178-609-8