Miroslav Prokop

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Miroslav Prokop

Miroslav Prokop[1]
Narození 22. října 1922
Mezilesí v Kladsku, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 13. února 1942
KT Mauthausen, Nacistické NěmeckoNacistické Německo Nacistické Německo
Příčina úmrtí popraven
Bydliště Praha - Jinonice,
Řeporyjská 55/26
(Rübsticher Strasse Nr. 55),
(Rübichgasse Nr. 55)[2]
Vzdělání Obchodní gremiální škola v Praze na Smíchově
Povolání student
Rodiče Emílie Prokopová (rozená Heroutová)[2],
Karel Prokop (1893 - 1943)
Příbuzní babička: Františka Prokopová (rozená Dědinová),
dědeček: Albín Prokop[2],
strýc: Bohdan Prokop[3]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Miroslav Prokop (22. října 1922 v Mezilesí v Kladsku - 13. února 1942 v KT Mauthausen) byl synem inspektora I. třídy finanční stráže Karla Prokopa. Obdobně jako jeho otec se Miroslav za protektorátu začlenil do aktivit nekomunistického protiněmeckého domácího odboje. Pomáhal svému otci při zakládání ilegální odbojové skupiny sdružující obyvatele pražských čtvrtí Jinonice a Radlice.[1] Studující Miroslav Prokop distribuoval ilegální tisk a pomáhal při radiovém vysílání depeší do Londýna, které se uskutečňovaly z různých pražských lokalit ale také z jinonického akcízu, kde měla Prokopova rodina služební byt. Po přepadení jinonického akcízu gestapem se Karlu Prokopovi podařilo (jako jedinému) uniknout, ale jeho syn Miroslav jakož i jeho matka Emílie byli zatčeni. Miroslav Prokop prošel velmi krutými výslechy v Petschkově paláci. Byl vězněn, souzen a odsouzen k trestu smrti. Ten byl vykonán v Mauthausenu smrtící benzinovou injekcí.

Stručný životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Miroslav Prokop se narodil v Mezilesí v Kladsku. Jeho otec Karel Prokop tam v letech v 19201924 pracoval na celnici jako celník (Zollaufseher). Jeho matkou byla manželka Karla Prokopa - Emílie Prokopová (rozená Heroutová).[2] V letech 19241933 následoval Miroslav Prokop svoje rodiče do několika míst v pohraničí, kde jeho otec působil ve službách celní správy postupně na různých celních úřadech. V roce 1933 pak přesídlila rodina Prokopových do Prahy, kde Miroslavův otec získal funkci přednosty a inspektora Finančního úřadu potravní daně v Praze - Jinonicích.[2] Miroslav Prokop absolvoval v letech 19281933 pět tříd obecné školy. Po přestěhování do Prahy vychodil čtyřletou střední školu. Na sklonku roku 1940 měl již absolvovány dva ročníky obchodní gremiální školy na Smíchově (Praha XVI).[3] První leta protektorátu zastihla tedy Miroslava Prokopa v roli studenta obchodní školy. Zároveň byl také členem Skauta a Sokola. [p 1].

Odbojová činnost[editovat | editovat zdroj]

Věrný pes[editovat | editovat zdroj]

Spolu se svým otcem Karlem Prokopem založil Miroslav Prokop odbojovou skupinu složenou z obyvatel Jinonic a Radlic. V průběhu existence protektorátu byla většina členů této ilegální skupiny prozrazena a zatčena gestapem. [p 2] Před koncem války na činnost této odbojové organizace navázala povstalecká skupina Věrný pes.[5] Oba Prokopové jsou tedy právem uváděni jako její zakladatelé.[5]

Slovensko[editovat | editovat zdroj]

Za rozšiřování letáků hrozilo Miroslavu Prokopovi zatčení a proto se přesunul na Slovensko. Na Slovensku byl sice zatčen, ale podařilo se mu uprchnout.[5] Přechod do ilegality byl pak zákonitě jedním z možných řešení.

Odchod do ilegality[editovat | editovat zdroj]

"Ponor" Miroslava Prokopa do ilegality byl výsledkem promyšlených kroků:

  • Z dochované dokumentace[3] vyplývá, že dne 28. dubna 1941 písemně souhlasili jeho rodiče s tím, aby jejich syn - Miroslav Prokop odjel "na praksi" do Německa. (Pro koho bylo toto "svolení" určeno není jasné.)
  • Prakticky tak od 29. dubna 1941 zmizel Miroslav Prokop v ilegalitě.[5].
  • Hned následující den (30. dubna 1941) ale oznámil Karel Prokop (inspektor I. třídy finanční stráže) do protokolu o hledané osobě, že jeho syn "odešel 29. dubna 1941 do školy a více se nevrátil. Vyzvedl si 200 K a pravděpodobně trucuje nebo hodlá do Německa za prací". Jako důvod zmizení uvedl "školní prospěch".[3]

Zátah na jinonický akcíz[editovat | editovat zdroj]

Budova jinonického akcízu
Foto: Zdeněk Novotný

V přízemí jinonického akcízu se nacházela kancelář finanční stráže, v prvním poschodí byt velitele stanice Karla Prokopa, ve kterém bydlel se svou manželkou Emilií a synem Miroslavem. Při zátahu gestapa na Jinonický akcíz (v noci z 3. na 4. října 1941) byl Miroslav Prokop doma ve služebním bytě Prokopových. Pro případ zátahu gestapa měl M. Prokop předem připravený úkryt, do něhož se mu podařilo se včas uchýlit. V úkrytu setrval i po skončení zátahu, ale objevil jej příliš horlivý protektorátní policista Kraus až skoro k ránu schovaného na půdě ve výklenku za komínem.[6] (Člen finanční stráže Stanislav Medřík později tvrdil, že se mladý Prokop schoval pod necky). Kraus Prokopa okamžitě vydal gestapu a to jej odvezlo na Pankrác do samovazby. Spolu s devatenáctiletým Miroslavem Prokopem byl při zátahu na akcíz zajat ještě šestadvacetiletý Antonín Němeček. Gestapáci oba mladíky při výslechu zmlátili do krve.[5] Zmučení mladíci zakrátko prozradili i hlubočepský domek manželů Springerových.[5] Zmučený Antonín Němeček navíc prozradil bratry Linhartovy. Zdeňku Linhartovi se sice podařilo uniknout, ale zanedlouho byl dopaden.[5]

Výslechy, věznění, odsouzení, ...[editovat | editovat zdroj]

Miroslav Prokop prošel velmi krutými výslechy v Petschkově paláci. Byl odvezen do Terezína, pak do Mauthausenu odkud se již nevrátil. Byl odsouzen k trestu smrti a v pátek 13. února 1942 (v 15.25)[7] popraven (spolu s dalšími deseti Čechy) v Mauthausenu smrtící benzinovou injekcí (vpíchnutou do srdeční krajiny).[8] [p 3].

Pamětní desky[editovat | editovat zdroj]

Původní pamětní deska z jinonického akcízu[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska z jinonického akcízu

Jména Karla Prokopa a jeho syna Miroslava Prokopa jsou uvedena na původní pamětní desce věnované hrdinům z jinonického akcízu. Deska se v současnosti (2016) nachází v předsíni budovy TJ Sokola Jinonice (Butovická 33/100, Praha 5 – Jinonice).[9][10]

Nový památník hrdinům z jinonického akcízu[editovat | editovat zdroj]

Text se jmény hrdinů
(pamětní deska: Praha, 2014)

Jména Karla Prokopa a jeho syna Miroslava Prokopa jsou uvedena i na bronzové pamětní desce umístěné na pískovcovém pomníku z dílny akademického sochaře Milana Váchy odhaleném 3. října 2014, který se nachází na veřejném prostranství (bulváru)[p 4] poblíž stanice metra Nové Butovice v Praze 13.[11]

Geografická poznámka[editovat | editovat zdroj]

Poblíž místa, kde ještě v roce 2001 stával v Praze jinonický akcíz se nyní (2016) nachází ulice "Prokopových". Ta nese svůj název od roku 2008 jako vzpomínku na velitele akcízu Karla Prokopa a jeho syna Miroslava Prokopa. (Ulice "Prokopových" je zalomena do pravého úhlu a spojuje delší cestou dvojici ulic "Řeporyjská" a "Radlická". Obdobnou, ale mnohem kratší spojnicí týchž ulic pak tvoří ulice sousední - "Stará Stodůlecká".)[12]

Historický dovětek[editovat | editovat zdroj]

V pátek dne 13. února 1942 bylo v KT Mauthausen popraveno celkem jedenáct Čechů. Jednalo se o vůbec první takovouto hromadnou popravu Čechů v tomto koncentračním táboře.[5] Všech jedenáct obětí bylo (za značných bolestí) přesně v tříminutových intervalech postupně usmrcováno vpichem benzinové injekce do srdeční krajiny.[7] Jejich těla byla následně zpopelněna v krematoriu uvnitř koncentračního tábora. Jejich popel byl poté vynesen v sudech a nepietně vysypán z náspu do prostoru mimo koncentrační tábor.[7]

Zde je chronologický seznam popravených Čechů:[7][5]

  • 15.10: Radiotelegrafista František Chyba (ve věku 27 let) z Prahy - Radotína; (v knize zemřelých uveden pod pořadovým číslem 101); (vězeňské registrační číslo 5812)
  • 15.13: Radiotelegrafista Jindřich Fröde (ve věku 41 let) z Přelouče; (vězeňské registrační číslo 5792)
  • 15.16: Otakar Batlička (ve věku 46 let); (v knize zemřelých uveden pod pořadovým číslem 103); (vězeňské registrační číslo 5817)
  • 15.19: Zahradník Jaroslav Toufar (ve věku 38 let); (vězeňské registrační číslo 5811)
  • 15.22: Klempíř Josef Rozum (ve věku 67 let) z Prahy-Bubenče; (ukrýval profesora Vladimíra Krajinu a majora letectva RNDr. Josefa Jedličku); (v knize zemřelých uveden pod pořadovým číslem 105)
  • 15.25: Student Miroslav Prokop (ve věku 21 let) z Prahy - Jinonic; (vězeňské registrační číslo 5798)[1]
  • 15.28: Radiotelegrafista Jiří Řanda (ve věku 27 let) z Prahy - Holešovic; (v knize zemřelých uveden pod pořadovým číslem 107)
  • 15.31: Ing. Jaroslav Kleiner (ve věku 37 let); (vězeňské registrační číslo 5805)
  • 15.34: Antonín Springer (ve věku 31 let) - čalounický mistr v dílnách barrandovských filmových ateliérů; (v knize zemřelých uveden pod pořadovým číslem 109)
  • 15.37: Ludvík Stříbrský (ve věku 35 let); (vězeňské registrační číslo 5797)
  • 15.40: Univerzitní profesor Radim Nováček (ve věku 36 let); (spolu s profesorem Vladimírem Krajinou vybudoval první fungující radiové spojení s Londýnem); (v knize zemřelých uveden pod pořadovým číslem 111); (vězeňské registrační číslo 5809)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Kuriozita: V dochované dokumentaci[3] je i protokol o zadržení Miroslava Prokopa ve stavu opilosti v Praze na Smíchově dne 7. prosince 1940 v jednu hodinu po půlnoci na třídě Jana Štursy a doslova se zde uvádí: "Prokop byl dne 7. prosince 1940 o jedné hodině nalezen stráží v třídě Jana Štursy ležící v opilém stavu na chodníku. Jelikož nebyl další chůze schopen byl stráží za pomocí chodců odnesen na policejní stanici v Plzeňské třídě na Smíchově, kde byl ponechán do vystřízlivění v separaci. Týž byl o 5. hodině po dotazu na oddělení IV. (zjištění bydliště) propuštěn. (zapsal policejní praporčík František Lízner)"
  2. Jinonická ilegální skupina (kromě vedoucího Karla Prokopa) sestávala z následující osob: Josef Paur, Josef Hanyk, Stanislav Mejstřík, Antonín Springer, Alois Šimoníček, Alfréd Vít a farář Osvald Novák. Všichni dříve vyjmenovaní (kromě Karla Prokopa a Osvalda Nováka) zahynuli v KT Mauthausen. Jediný, kdo zůstal z jinonické odbojové skupiny neprozrazen byl farář Osvald Novák. Za protekotrátu ukrýval zbraně v kostelíku na Prokopské skále, odboji poskytoval křestní listy, razítka apod. Po válce se Osvald Novák stal profesorem a metropolitním kanovníkem v chrámu svatého Víta. Na jinonickou ilegální skupinu později navázala povstalecká skupina Věrný pes.[4]
  3. Úřední tečka: Asi tři měsíce po popravě (8. května 1942) přišla na policejní ředitelství v Praze oficiální žádost od okresního civilního soudu pro Prahu-západ o zjištění, kdy a kam se přestěhoval Miroslav Prokop z poslední známé adresy (Jinonice č.p. 55). Soud tuto informaci postrádal a potřeboval sepsat úmrtní zápis. Jako odpověď bylo zasláno konstatování, že jeho rodiče - manželé Prokopovi na uvedené adrese již nebydlí. (Tou dobou se Karel Prokop již sedmým měsícem skrýval v ilegalitě; Emílie Prokopová pak byla v té době vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück.) Dále bylo sděleno, že strýc Miroslava Prokopa - Bohdan Prokop bydlí v Nerudově ulici v Pardubicích.[3]
  4. GPS souřadnice 50°03′02,7″ s. š., 14°21′0,7″ v. d.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1939 - 1941) (Rejstřík osob: Miroslav Prokop). 3., upravené vyd. Praha : Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR . ISBN 978-80-86274-81-2. S. 298. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (19391941; 19411943; 19431945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je první z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 20032008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  2. a b c d e f Výslechové protokoly Karla Prokopa, pořízené gestapem za protektorátu. Ve volně přístupných archivech České republiky vyhledal, ofotografoval a laskavě dal k dispozici badatel Jiří Košař.
  3. a b c d e f g Národní archiv; Značka fondu: PŘ 1941 - 1951; Fond: Policejní ředitelství Praha II - všeobecná spisovna 1941 - 1950; Karton: 9160; Signatura: P 3840 Prokop Miroslav 1922; Vyhledal, ofotografoval a laskavě dal k dispozici badatel Jiří Košař.
  4. ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha : Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR . ISBN 978-80-86274-81-2. Tristan, Parsifal, Jízda Valkýr, s. 20, 77, 166. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (19391941; 19411943; 19431945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 20032008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  5. a b c d e f g h i ČVANČARA, Jaroslav. Pátek třináctého (Žádná oběť není marná. Pokud lidé nezapomenou…) [online]. 2014-02-01, [cit. 2015-12-01]. Příběh 20. století; 2014/02 paměť a dějiny, str. 100 až 110. Dostupné online.  
  6. PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha : Academia, Archiv hlavního města Prahy (Jmenný rejstřík: Miroslav Prokop), 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1 (Academia), ISBN 978-80-86852-53-9 (Archiv hlavního města Prahy). S. 543.  
  7. a b c d POLÁK, Ladislav (OK1AD); LITOMISKÝ, Jan (OK1XU). Radioamatéři, oběti okupace v letech 1939 až 1945 (historický sborník) [online]. 2015-09-08, [cit. 2015-12-01]. Dostupné online.  
  8. Zbytečné demolice – Jinonický Akcíz. Jinonický Kurýr. srpen 2013, ročník 1, číslo 2, s. 1,4. Dostupné online [cit. 2014-05-09]. MK ČR E 21243. 
  9. Sekce: Jinonice; Název: 5 obětí akcízu [online]. Praha: Městská část Praha 5, [cit. 2014-06-02]. Dostupné online.  
  10. Pamětní desky Obětem 1. a 2. světové války [online]. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s. (vets.cz), [cit. 2014-06-02]. Dostupné online. (česky) 
  11. 1941: Jediné radiové spojení s Londýnem zajišťovali odbojáři z Jinonic [online]. Česká televize, ČT24, Regiony, Praha: www.ceskatelevize.cz, 2014-10-03, [cit. 2014-10-05]. Dostupné online.  
  12. Osobnosti v názvech ulic [online]. Klub přátel starého Smíchova, 2008-11-14, [cit. 2016-04-22]. Převzato z knihy: Augusta, Pavel. Zdeňková, Marie. Ilustrovaná encyklopedie osobností v názvech pražských ulic a náměstí. Praha: Milpo Media, 2006. Magistrát hl. m. Prahy.. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]