Martin Buber

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Martin Buber
Martin Buber (Desetiletí od 1940)
Martin Buber (Desetiletí od 1940)
Narození8. února 1878
Vídeň
Úmrtí13. června 1965 (ve věku 87 let)
Jeruzalém
Místo pohřbeníHar ha-Menuchot
Povolánífilozof, existencialista, překladatel, pedagog, spisovatel, lektor, vysokoškolský učitel, překladatel Bible, vychovatel a sionista
Alma materVídeňská univerzita
Curyšská univerzita
Humboldtova univerzita
Lipská univerzita
Témataontologie, judaismus, filozofie, literatura, překlad a školství
Významná dílaJá a Ty
Die Schrift
A Land of Two Peoples
Oceněníčestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (1953)
Mírová cena německého knižního obchodu (1953)
Izraelská cena (1958)
Goethova plaketa města Frankfurtu nad Mohanem (1958)
Bialikova cena (1961)
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Paula Buberová (1907–1958)
DětiRafael Buber
PříbuzníSalomon Buber (dědeček)
Nelly Braudeová-Buberová (polorodá sestra z otcovy strany)
VlivySalomon Buber
Immanuel Kant
Søren Kierkegaard
Friedrich Nietzsche
Ba'al Šem Tov
… více na Wikidatech
PodpisPodpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Martin Buber (německá výslovnost: IPA: [ˈmaʁtiːn̩ ˈbuːbɐ], zvuk poslech; 8. února 1878 Vídeň13. června 1965 Jeruzalém) byl židovský filosof náboženství a překladatel rakouského původu. Podílel se na sionistickém hnutí a zasazoval se o vyrovnání s palestinskými obyvateli Izraele.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Dům Martina Bubera (1916–38) v Heppenheimu v Německu. Dnes sídlo Mezinárodní rady křesťanů a Židů.

Martin (hebrejsky Mordechai‎) Buber se narodil ve Vídni v židovské rodině. Jeho děd, Solomon Buber, byl významný učenec, který se věnoval studiu židovských chasidských tradic a Tóry. U něho ve Lvově strávil Martin Buber dětství a studoval zde na polském gymnáziu. Po maturitě roku 1896 studoval ve Vídni, v Lipsku, v Curychu a v Berlíně, a to filosofii, psychologii a germanistiku, mezi jeho učiteli byl i Wilhelm Dilthey a Georg Simmel.

Roku 1899 se ve Vídni seznámil s Theodorem Herzlem a připojil se k jeho sionistickému hnutí. Na rozdíl od Herzla, který chtěl založit laický židovský stát, Buberovi šlo především o židovské náboženství a kulturu. V tomtéž roce se oženil a pracoval jako redaktor různých židovských časopisů. Roku 1902 se začal zabývat chasidstvím, jehož životní a náboženská praxe mu byla daleko bližší než politické cíle sionismu. Roku 1904 vydal disertaci o problému individuace, zejména o Jakobu Böhme a Mikuláši Kusánském a věnoval se pak už pouze studiu. Vydal několik sbírek chasidských příběhů a mýtů a pracoval opět jako redaktor. Za první světové války založil výbor na podporu východoevropských Židů.

Roku 1921 se spřátelil s Franzem Rosenzweigem a působil v jeho škole. Roku 1923 vydal své nejznámější dílo Já a Ty, věnované filosofii individuálního vztahu s druhou osobou. Od roku 1925 pracoval společně s Rosenzweigem na novém překladu Bible, který se snažil zachovat co nejvíce rysů hebrejského originálu. V letech 1930-1933 byl profesorem židovského náboženství a etiky na univerzitě ve Frankfurtu n. M., na protest proti Hitlerovu převzetí moci však roku 1933 rezignoval a roku 1938 kvůli sílícímu tlaku německého nacismu odjel do Jeruzaléma, kde učil na tamější Hebrejské univerzitě antropologii a sociologii.

Po druhé světové válce se účastnil diskusí o budoucím státu Izrael. Hájil význam židovského náboženství, zasazoval se o spravedlivý mír s Palestinci a zastával spíše kolektivistické názory. Od roku 1951 hodně cestoval a přednášel v Evropě i v USA, získal řadu významných cen a vyznamenání a až do smrti udržoval blízké vztahy se svými přáteli z Prahy, zejména Maxem Brodem, Felixem Weltschem a Hugem Bergmannem. V letech 1960 až 1962 byl prvním prezidentem Izraelské akademie věd a klasického vzdělávání.[1]

Myšlení[editovat | editovat zdroj]

Buberovo originální myšlení inspirovali zejména Ludwig Feuerbach a Sören Kierkegaard. Lidský život je podle Bubera vždy setkáváním, které se děje v modu dvou „základních slov“, buď v modu „Já-Ty“, anebo „Já-Ono“. Osoba ovšem vzniká pouze v modu Já-Ty, a to právě skrze Ty. V modu Já-Ty se děje i vztah člověka k Bohu, protože je to dialog. Naopak vztah Já-Ono je monologický a Já se v něm nesetkává s něčím jiným, nýbrž se svojí představou protějšku, s nímž pak nakládá jako s předmětem. Předměty lze potom zkoumat, anebo využívat ke svému prospěchu, což je podle Bubera charakteristické pro moderní dobu a jedna z příčin jejích problémů.

Spisy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Já a Ty (1923, česky Praha 2005)
  • Obrazy dobra a zla (česky Olomouc 1994)
  • Cesta člověka podle chasidského učení (česky Olomouc 1994)
  • Život chasidů (Praha 1994)
  • Gog a Magog: chasidská kronika (Praha 1996)
  • Názory (Praha 1996)
  • Problém člověka (česky Praha 1997)
  • Chasidská vyprávění (česky Praha 2002)
  • Temnota Boží (Praha 2002)
  • Řeči o výchově (česky Praha 2017)
  • Příběhy rabiho Nachmana (česky Praha 2018)
  • Biblický humanismus (česky Praha 2019)
  • Cesty do utopie (česky Mělník 2021)

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Člověk se stává Já skrze Ty.
— Werke I.:97
Úspěch není jedno z Božích jmen.
— Frankfurter Hefte 6, 1951:195
Láska je odpovědnost nějakého Já za nějaké Ty.
— Werke I.:88

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Martin Buber na anglické Wikipedii.

  1. Council [online]. Izraelská akademie věd a klasického vzdělávání [cit. 2011-08-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-29. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • COMAY, Joan; COHN-SHERBOK, Lavinia. Who's Who in Jewish History: After the Period of the Old Testament. London: Routledge, 2002. 407 s. Dostupné online. ISBN 978-0415260305. (anglicky) 
  • J. Poláková (vyd.), Filosofie dialogu: Rosenzweig, Ebner, Buber, Lévinas. Praha, Ježek 1995
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun–By. Praha: Libri, 2007. 225–368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 270–271. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]