Manuel Fraga Iribarne

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Manuel Fraga Iribarne
Manuel Fraga Iribarne (1963)
Manuel Fraga Iribarne (1963)
Stranická příslušnost
ČlenstvíAlianza Popular (1977–1989)
Lidová strana (1989–2012)
Španělská tradicionalistická falanga Rad národní odborářské ofenzívy

Narození23. listopadu 1922
Vilalba
Úmrtí15. ledna 2012 (ve věku 89 let)
Madrid, ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko
Příčina úmrtísrdeční selhání
ChoťCarmen Estévez
RodičeManuel Fraga Bello
DětiCarmen Fragaová Estévezová
PříbuzníMarcelo Fraga Iribarne (sourozenec)
Carlos Robles Piquer (švagr)
José María Robles Fraga (sestřin syn)
Manuel Fraga Pedroche (vnuk)
SídloMadrid
Alma materUniverzita v Santiago de Compostela
Univerzita Complutense v Madridu
Profesepolitik, diplomat a spisovatel
Náboženstvíkatolicismus
Oceněnívelkokříž Cisnerosova řádu (1959)
velkokříž Řádu za občanské zásluhy (1961)
velkokříž Řádu svatého Rajmunda z Peňafortu (1963)
velkokříž Řádu prince Jindřicha (1964)
Grand Cross of Naval Merit with white badge (1965)
… více na Wikidatech
PodpisManuel Fraga Iribarne, podpis
CommonsManuel Fraga Iribarne
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Manuel Fraga Iribarne (23. listopadu 1922 Villalba, Lugo, Galicie15. ledna 2012 Madrid) byl španělský a galicijský politik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pohřeb Manuela Fragy

Baskické příjmení Iribarne měl po baskicko-francouzské matce. Vystudoval právo na univerzitách v Santiagu de Compostela a na Complutense v Madridu (1944). V době své smrti byl vdovcem a měl 5 dětí.

Jeho politická kariéra započala v roce 1951, během diktatury generála Franka. Stal se ministrem informací a turismu frankistické vlády v letech 1962–1969. Šlo o věrného stoupence diktatury, pokoušel se ji však otevřít a částečně uvolnit; zmírnil například zákon o cenzuře (tzv. Ley Fraga) a pod heslem „Spain is different“ se mu podařilo otevřít Španělsko turismu. Příjmy z cestovního ruchu se staly záchranou uzavřeného španělského hospodářství. Zároveň se však podílel na procesech proti politickým vězňům, jejichž nejznámější obětí byl Julián Grimau; jeho zastřelení roku 1963 odsoudil dokonce papež Jan XXIII.

Na počátku 70. let dočasně opustil politiku a stal se ředitelem pivovaru El Águila, roku 1973 byl jmenován velvyslancem v Londýně. Bezprostředně po Frankově smrti (prosinec 1975 – červenec 1976) se stal místopředsedou vlády a ministrem vnitra, ve vládě C. A. Navarra. Po přechodu k demokracii se stal zakladatelem konzervativní Demokratické reformy, zárodku pozdější Alianza Popular, která se po svém rozpadu v roce 1989 transformovala v současnou Partido Popular, hlavní pravicovou stranu Španělska. Jde také o jednoho z tzv. otců současné španělské ústavy z roku 1978. Roku 1982 se postavil proti puči 23-F. V 80. letech byl lídrem opozice proti sociálně-demokratické vládě Felipe Gonzáleze. V letech 1990 až 2005 vykonával funkci předsedy autonomní vlády Galicie, odkud (stejně jako Franco) pocházel; zároveň byl do roku 2006 předsedou galicijské odnože Partido Popular. V roce 2005 byla tato strana poražena a předsedou galicijské Xunty se stal socialista Emilio Pérez Touriño.

Až do své smrti byl senátorem designovaným galicijským parlamentem a jedním z nejstarších aktivních politiků světa. Napsal desítky knih v kastilštině a 2 v galicijštině. Přes zcela odlišné politické postoje byl jedním z jeho dobrých přátel Fidel Castro, který má rovněž kořeny v Galicii.[1]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Stát Stuha Název Datum udělení
BrazílieBrazílie Brazílie velkokříž Řádu Jižního kříže
velkokříž Řádu Rio Branco
EkvádorEkvádor Ekvádor velkokříž Národního řádu za zásluhy
GuatemalaGuatemala Guatemala Řád Quetzala
KostarikaKostarika Kostarika velkokříž Národního řádu Juana Mory Fernándeze
LibanonLibanon Libanon velkokříž Národního cedrového řádu
MarokoMaroko Maroko Řád Ouissam Alaouite
NěmeckoNěmecko Německo Velký záslužný kříž s hvězdou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo 1969
NikaraguaNikaragua Nikaragua velkokříž se stříbrnou hvězdou Řádu Rubena Daria
NorskoNorsko Norsko velkokříž Norského královského řádu za zásluhy 1995
ParaguayParaguay Paraguay velkokříž Národního řádu za zásluhy
PeruPeru Peru velkokříž Řádu peruánského slunce
PortugalskoPortugalsko Portugalsko[2] velkokříž Řádu prince Jindřicha[3] 1964, 16. března
velkokříž Řádu Kristova[3] 1992, 23. listopadu
velkokříž Řádu svatého Jakuba od meče 1996, 23. srpna
ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko velkokříž Řádu Cisnerosova[3] 1959, 1. dubna
velkokříž Řádu za občanské zásluhy[3] 1961, 1. dubna
velkokříž Řádu svatého Rajmunda z Peñafortu[3] 1963
velkokříž Řádu Isabely Katolické[3] 1964, 1. dubna
velkokříž s bílým odznakem Námořního záslužného kříže[4] 1965, 4. ledna
velkokříž s bílým odznakem Vojenského záslužného kříže [3] 1966, 17. července
velkokříž s bílým odznakem Leteckého záslužného kříže[3] 1966, 18. července
velkokříž Občanského řádu za zásluhy o zemědělství, rybolov a potraviny[5] 1968, 17. července
Rytíř velkokříže Řádu Karla III.[6] 1969, 29. října
velkokříž Řádu Alfonse X. Moudrého 1973, 29. září
Zlatá medaile za pracovní zásluhy[7] 1996, 2. prosince
řádový řetěz Řádu za občanské zásluhy[8] 2003, 5. prosince
VatikánVatikán Vatikán rytíř Řádu svatého Řehoře Velikého
rytíř velkokříže Řádu Božího hrobu
VenezuelaVenezuela Venezuela Řád osvoboditele

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ramonet, Ignacio – Castro, Fidel: Fidel Castro. My life. London: Penguin, 2007, s. 504.
  2. ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-08-11]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g h LEVANTE-EMV. Manuel Fraga pone fin a 60 años de actividad política. www.levante-emv.com [online]. [cit. 2019-08-11]. Dostupné online. (španělsky) 
  4. Ministerio de marina. Boletín Oficial del Estado. 4. ledna 1965, čís. 3, s. 103. Dostupné online. 
  5. Ministerio de agricultura. Boletín Oficial del Estado. 18. července 1968, čís. 172, s. 10558. Dostupné online. 
  6. Boletín Oficial del Estado. 30. října 1969, čís. 260, s. 16982. Dostupné online. 
  7. Ministerio de trabajo y asuntos sociales. Boletín Oficial del Estado. 4. prosince 1996, čís. 292, s. 38445. Dostupné online. 
  8. Ministerio de asuntos exteriores. Boletín Oficial del Estado. 6. prosince 2003, čís. 292, s. 43623. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]