Ladislav Světlík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
pplk. Ladislav Světlík
Narození23. března 1917
Plzeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí27. července 2008 (ve věku 91 let)
Warkworth
Nový ZélandNový Zéland Nový Zéland
Národnostčeská
Povolánívojenský pilot
Choťano
RodičeEduard Světlík, Barbora Šrámková
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ladislav Světlík (23. března 1917 Plzeň27. července 2008 Warkworth) byl pilot 312. československé stíhací perutě RAF a československé letecké eso.

Život[editovat | editovat zdroj]

Před druhou světovou válkou[editovat | editovat zdroj]

Ladislav Světlík se narodil 23. března 1917 v Plzni v rodině Eduarda Světlíka a Barbory rozené Šrámkové. Vyučil se soustružníkem ve Škodových závodech. Ve volném čase navštěvoval letiště Plzeň-Bory Západočeského aeroklubu. Využil akce 1000 nových pilotů republice a naučil se zde létat. Mezi lety 1936 a 1937 absolvoval vojenský výcvik ve Škole pro odborný dorost letectva v Prostějově a následně sloužil jako stíhací pilot na slovenských letištích.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Francie[editovat | editovat zdroj]

Po německé okupaci odešel Ladislav Světlík z Protektorátu Čechy a Morava a přes Polsko se dostal do Francie, kde byl nucen vstoupit do Cizinecké legie. Po přeřazení k letectvu byl v Chartres přeškolen na letoun Curtiss Hawk Model 75 a k bojové jednotce byl přidělen ještě před německým vpádem do země. Poté, co k němu došlo, bojoval Ladislav Světlík proti německé Luftwaffe, přičemž si zapsal čtyři jisté a tři pravděpodobné sestřely.[1]

Spojené království[editovat | editovat zdroj]

Po pádu Francie přeletěl Ladislav Světlík společně s dalšími do severní Afriky a přes Alžír, Casablancu a Gibraltar se přesunul do Velké Británie. Zde byl přidělen ke 312. československé stíhací peruti, u které odsloužil svůj první turnus, který skončil v srpnu 1942. Následně působil do ledna 1943 jako zalétavací pilot, poté se opět vrátil k 312. peruti a nastoupil turnus druhý. Přes množství bojových akcí, které absolvoval, si připsal už jen jeden sestřel a to před invazí do Normandie v roce 1944 (Focke-Wulf Fw 190, Lt Georg Kiefner). To jej zařadilo mezi letecká esa. Po ukončení druhého turnusu v červenci 1944 sloužil jako přelétávací pilot letounů Vickers Wellington a v samotném závěru války u 147. peruti jako pilot dopravní. Do Československa se vrátil v srpnu 1945 v hodnosti nadporučíka.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do Československa sloužil Ladislav Světlík do roku 1946 u vojenské dopravní skupiny, poté ukončil armádní službu a nastoupil k Československým aeroliniím. Po únoru 1948 seznal, že se situace v republice pro západní letce mění k horšímu a tak se dne 25. března 1950 stal jedním z pilotů, kteří provedli koordinovaný úlet tří dopravních letadel ze země. On sám řídil letoun startující z Ostravy, na palubě mj. vezl manželku a syna Oldřicha Doležala, který v ten čas pilotoval stroj startující z Bratislavy. Vrátil se do Velké Británie a opět vstoupil do Royal Air Force, kde mj. létal i na proudových strojích. Od roku 1954 sloužil na Maltě jako armádní dopravní pilot, od roku 1958 jako letecký dispečer v Nordholtu, mezi lety 1960 a 1962 na dálném východě mj. při leteckém zásobování britských jednotek v Malajsii. Závěr kariéry odsloužil jako dispečer na letišti v Colerne a velitel základny RAF v Teddletthorpu. Armádní službu ukončil v červenci 1966. Do roku 1973 žil na Maltě, poté na Novém Zélandu odkud pocházela jeho manželka. Zde ve Warkworthu dne 27. července 2008 zemřel. V roce 1991 byl povýšen do hodnosti plukovníka.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Posmrtná ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • V roce 2017 byla Ladislavu Světlíkovi v plzeňské Plzenecké ulici 38 odhalena pamětní deska[2][3]

Ladislav Světlík v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Událost společného úletu letadel, ve kterém hrál Ladislav Světlík zásadní úlohu, tendenčně literárně zpracoval v roce 1950 J. Suchý v díle Únos do Erdingu a následně v roce 1952 i Ján Kadár a Elmar Klos v propagandistickém filmu Únos.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]