Kuňka žlutobřichá

Kuňka žlutobřichá
Kuňka žlutobřichá
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	čtyřnožci (Tetrapoda)
Podtřída	obojživelníci (Amphibia)
Řád	žáby (Anura)
Podřád	Discoglossoidei
Čeleď	kuňkovití (Discoglossidae)
Rod	kuňka (Bombina)
Binomické jméno
Bombina variegata (Linné, 1758)
Rozšíření kuňky žlutobřiché na mapě zeleně. Rozšíření kuňky žlutobřiché na mapě zeleně.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata Linné, 1758) je obojživelník z čeledi kuňkovití. V Česku je ohroženým druhem žab.

Srovnání kuňky žlutobřiché s kuňkou obecnou

Kuňka žlutobřichá (Francie)

Samec a samice v amplexu

Páření

Vajíčka (Německo)

Vajíčka (Bulharsko)

Pulec kuňky žlutobřiché

Pulec kuňky žlutobřiché ke konci metamorfózy

Obraný reflex (Rumunsko)

Taxonomie

Vědecká synonyma

• Bombina igneus brevipes (Blasius, 1839)
• Bombina maculatus (Gistel, 1868)
• Bombina salsa var. csikii (Fejérváry, 1922)
• Bombina variegata csiki (Fejérváry, 1922)
• Bombina variegata gracilis (Bolkay, 1929)
• Bombinator brevipes (Blasius, 1839)

Poddruhy

• Bombina variegata variegata (Linnaeus, 1758) – kuňka žlutobřichá středoevropská
• Bombina variegata kolombatovici (Mertens & Müller, 1928) – kuňka žlutobřichá dalmatská
• Bombina variegata rhodopensis (Lukanov, Denoël, Jablonski & Dufres­nes, 2025)
• Bombina variegata scabra (Müller, 1940)

Někdejší národní názvy

• kuňka břichožlutá
• kuňka horská
• kuňka žlutá
• ropucha salajní

Popis

Dospělá kuňka žlutobřichá dosahuje v oblasti střední Evropy obvykle délky 56 mm, ale častěji se vyskytují kuňky o velikosti 35–45 mm. Tělo a hlava jsou zploštělé a čenich je výrazně zaoblený. Není viditelný ušní bubínek. Oční zornice jsou většinou srdcovitého či trojúhelníkovitého tvaru. Kůže je bradavičnatá, přičemž bradavičky jsou hrubé na pohled i na dotek. Na hřbetě těla jsou kožní bradavičky zakončeny výrazným černým trnem na vrcholu. Oproti kuňce obecné je robustnější.

Zbarvení svrchní strany těla se liší podle místa výskytu; nejčastěji je šedé, olivově zelené nebo hnědé, může být i více do zelena. Celkově bývá kuňka žlutobřichá spíše světlejší než kuňka obecná. Břicho je strakaté, žluté a černé (někdy žluté a šedé nebo tmavošedé). Základní a převažující je žlutá barva (často výrazně více než 50% pokrytí břicha). Tmavé skvrny na břiše jsou posety drobnými bílými tečkami, ovšem jen řídce (na rozdíl od kuňky obecné).

Samec kuňky žlutobřiché je menší než samice, má však silnější končetiny. V období páření se samcům objevují mozoly na vnitřní straně předloktí a na třech vnitřních prstech. Samci kuňky mají na rozdíl od samic tzv. rezonátor (rezonanční měchýřek), který užívají v době páření.

Pohlavně dospělé mohou být kuňky žlutobřiché někdy již po prvním přezimování, většinou však až po druhém přezimování. V přírodě se dožívají zřejmě maximálně do 10 let. V zajetí se mohou dožít až 27 let.

Hlasový projev

Rezonátor kuňky žlutobřiché je méně nápadný, a proto je její hlas mnohem slabší než hlas kuňky obecné. Volání je jemné, rychlé a melodické „u… u… u“ (uvádí se i „ung“ nebo „uh“ s tím, že hlas zní příjemně). Je slyšet výrazně více než 40× za minutu (na rozdíl od k. obecné). Akustická energie přenášená do vody proto tvoří jen nepatrné vlny na vodní hladině. Jeden sameček si vokalizací hlídá vodní plochu o velikosti 0,9 až 1,7 m². Nejen Anděra a Sovák uvádějí, že kuňka žlutobřichá rezonanční měchýřek nemá.

Rozšíření

Kuňka žlutobřichá je výhradně evropský druh. Vyskytuje se na západ od Francie až po karpatský masiv a od středního Německa a jižního Polska, dále Itálie po Balkán. Žije tedy také v České republice. Kromě zmíněných jsou zeměmi výskytu Albánie, Belgie, Bulharsko, Černá Hora, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Moldavsko, Nizozemsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Švýcarsko a Ukrajina.

Rozšíření v České republice

Kuňka žlutobřichá je v ČR v současnosti rozšířena jen ve třech vzájemně zřejmě izolovaných oblastech: Jeseníky a karpatská pohoří, střední a západní Čechy přibližně od Berouna po Klatovy a okolí Českého Krumlova a Českých Velenic. Byla také zaznamenána v Blovicích u Plzně, kde kvůli její přítomnosti bylo pozastaveno bourání staré cihelny. Vyhovuje jí specifické prostředí opuštěného průmyslového objektu a motokrosové dráhy. Proto byla motokrosová dráha v blovické cihelně zařazena do seznamu přírodních lokalit Natura 2000. Ve Středních Čechách došlo během posledních třiceti let k úbytku o 90 %. Na Moravě jsou údajně její populace výrazně rozšířenější a méně ohrožené než v Čechách.

Byli popsáni kříženci s kuňkou žlutobřichou, a to i v ČR. Areály jednotlivých druhů kuněk se nepřekrývají, ale v zóně dotyku areálů vzniká tzv. hybridní zóna, kde nalezneme téměř výhradně křížence těchto dvou druhů.

Ekologie

Její populace je široce roztroušena v sekundárních biotopech – kamenolomech, pískovnách, štěrkovnách a těžištích jílu –, které jsou zaplavené mělkou, příliš nezarostlou vodou. Ve větší oblibě má vyšší polohy – od 250 do více než 1200 m n. m.

Aktivní je ve dne, v létě i za soumraku až v noci. Osídluje nejčastěji menší lesní nádrže a mokřiny, zatopené lomy a pískovny i drobné vodní nádržky – kaluže apod. Typickém místem výskytu a rozmnožování jsou malé dočasné vodní plochy – tůňky či kaluže, a to i ve vyjetých kolejích na nezpevněných cestách v lesích a loukách.

Často ji můžeme nalézt i v kalných a ne příliš čistých vodách. Patří mezi druhy, které nejsou tolik vázané na vodu v období mimo rozmnožovaní (na rozdíl od kuňky obecné). Potřebuje však různá vlhká stanoviště, jako jsou podmáčené pastviny, louky s nižší vegetací, okraje listnatých lesů atd. Ve vodních tocích ani ve výrazně průtočných nádržích se nerozmnožuje. Pokud ji zpozorujeme ve dne, často leží ve vodě nebo odpočívá na mělčině u břehu. Plave krátkými tempy. Často se potápí. Pokud je vyrušena, ukryje se v bahně. Také zde jí poslouží její svrchní zbarvení jako maskování.

Ve střední Evropě se kuňky žlutobřiché přesouvají do zimovišť od září do října a setrvávají v nich až do konce března. Zimují na souši, nejčastěji pod trouchnivými kmeny, pod kameny nebo mezi kořeny stromů a keřů.

Obranné chování

Na souši (zejména v chladném počasí) kuňka při napadení predátorem zaujímá obrannou pozici, tzv. kuňčí reflex. Kuňka se celá miskovitě prohne a dlaně zadních i předních končetin výhružně vystaví proti predátorovi. Někdy si také předníma nohama zakrývá oči. V této pozici setrvá několik sekund. Pokud predátor neustoupí, začne kuňka vypouštět bělavý kožní, intenzivně páchnoucí sekret. Poté se snaží rychle uniknout. (Lidem může sekret vyvolat pálení očí či svědění pokožky.) Při pokusu o útěk může kuňka vyluzovat obranné volání. Při útěku ve vodě se kuňka zaryje do jemného bláta na dně a zůstane nehybná. Na souši se výjimečně převrátí na záda a odhalí nápadné výstražné (aposematické) zbarvení břicha.

Rozmnožování

Období rozmnožování je v oblastech střední Evropy od poloviny dubna do začátku srpna. Spouštěčem procesu páření jsou vydatné srážky a vodní plochy vhodné k rozmnožování. Kuňky jsou na tyto náhodné podmínky výborně adaptovány. Na začátku procesu rozmnožování samečci působí nafouklým dojmem, mají nohy roztažené ze široka a volně vzplývají na hladině. V této poloze lákají samičky k místu rozmnožování hlasovým projevem. Když se k nim samička přiblíží na vhodnou vzdálenost, zaujmou polohu amplexu (a to amplexus inguinalis), při němž se sameček k samičce přichytne v oblasti beder a pevně ji svírá. Brání tím také přístupu ostatních samečků k samičce. Pokud se při namlouvání přiblíží konkurenční sameček, snaží se jej „majitel území“ odstrkat zadníma nohama.

Protože se kuňky mohou pářit až třikrát ročně, může samička naklást 120–170 vajíček za sezónu. Žabky přichytávají vajíčka na ponořenou vodní vegetaci, větvičky a další objekty nebo je umístí na visící stéblo trávy, které se smáčí ve vodě. Samičky kladou nejčastěji shluky vajíček po dvou až třiceti kusech. Vajíčka jsou obvykle v malých shlucích hroznovitého až řetízkovitého tvaru, obvykle v počtu 10–30 ks, občas i menším. Snůška bývá často obalena bahnem nebo jiným jemným sedimentem ze dna tůně. Ke kladení vajíček vyhledává prosluněná nezastíněná místa.

Zpočátku jsou vajíčka dvoubarevná, horní polovina hnědá, spodní bělavá až okrová. V dalším vývinu jsou jednobarevná, světle hnědá až šedohnědá. Rosolovité obaly vajíček jsou relativně tuhé a husté a stejný je i charakter celé snůšky. Rosolovité obaly vajíček jsou od sebe zřetelně rozlišitelné, nepropojené v jeden celek. Průměr vajíčka je 1,5–2 mm, s rosolovitým obalem 5–8 mm.

Pulci: Zbarvení trupu je obvykle šedé, hnědé až okrové, někdy až do zelena, často také velmi světle šedé. Ploutevní lemy jsou obvykle průhledné a mírně tmavě skvrnité, někdy však i zcela beze skvrn. Mladší ani starší stadia pulců nemají světlé podélné pruhy na trupu. Starší stadia pulců mají při pohledu shora občas pruhovanou přední část trupu mezi ústním diskem a očima. Břicho je zhruba stejné barvy jako celý trup. Pulci těsně před zahájením metamorfózy mají nápadněji skvrnité ploutevní lemy, trup je vždy bez duhového lesku. Délka těla je do 55 mm.

Pulci mají dýchací otvor na břiše, relativně vyšší ploutevní lemy (dosahuje na hřbetě směrem dopředu maximálně doprostřed délky trupu) s mřížkovitou strukturou, která přechází i na trup. (Ve srovnání s kuňkou obecnou je mřížkování méně výrazné ploutevní a lem je nižší.) Při pohledu shora mají pulci oči umístěny blíže ke středu trupu a mají průhledný okraj trupu s dobře viditelným zaškrcením ve střední části. Tvar trupu je při pohledu shora obvykle oválný až vejčitý. Řitní otvor ústí symetricky uprostřed dolního ploutevního lemu. Pulci mají dvojité (dvojřádkové) řady retních zoubků. Ústní disk při zavřených ústech má přibližně oválný tvar. Obústní bradavky (papily) obklopují celá ústa. Zubní vzorec 4/6 (resp. 2/3 dvojité). Pátá a šestá dolní řada zoubků je obvykle souvislá, bez přerušení.

Larvy kuňky žlutobřiché se drží spíše u dna nádrže. Pulci si ve dně periodických kaluží a tůní občas hloubí jamky.

Potrava

Na rozdíl od kuňky obecné konzumuje kuňka žlutobřichá převážně suchozemské členovce, což odpovídá jejímu více suchozemskému způsobu života. Jídelníček kuňky žlutobřiché se skládá z 31 % brouků, 15 % mravenců, 7–9% motýlů, 7–9 % cvrčků, 7–9 % stonožek, 7–9 % pavouků a 7–9 % vodního hmyzu. Zbytek tvoří různý organický a anorganický materiál. Vodní bezobratlé živočichy (např. blešivce) žere většinou při březích drobných potoků.

Možnost záměny

K záměně lze dojít s kuňkou obecnou Rozdíly jsou zejména ve zbarvení břicha (jiný poměr tmavé a světlé barvy), v bradavičkách na pokožce (k. obecná je má tupé a tak téměř hladké) a v jiných hlasových projevech. Menší rozdíly lze také nalézt ve snůškách a larvách.

Predace

Pulce aktivně loví larvy vážek, často také dospělí čolci. Čerstvě metamorfované žabky loví různé druhy ptáků (straka, vrána aj.). Například na Ukrajině dosáhl podíl kuněk ve stravě kvakoše nočního až 25 %. Loví je i menší druhy ptáků.

Ohrožení

Tato kuňka dokáže snést i silné organické znečištění vody. Hlavní příčinou mizení celých populací je devastace prostředí – velkoplošná aplikace biocidů, mizení a intoxikace vhodných stanovišť. V lesích jsou na vině úpravy cest štěrkováním a asfaltováním. Dalším faktorem je zřizování skládek v místě bývalých lomů.

V České republice je kuňka žlutobřichá silně ohrožený druh dle vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Odkazy

Literatura

• ANDĚRA, Miloš a SOVÁK, Jan. Atlas fauny České republiky. Praha: Academia, 2018. 664 s. Atlas. ISBN 978-80-200-2756-6.
• ČECH, Pavel. Obojživelníci – nepostradatelná, přesto ohrožená složka vodních ekosystémů. (II). Rybářství. 2007, č. 9, s. 42–45. ISSN 0373-675X.
• DUNGEL, Jan a ŘEHÁK, Zdeněk. Atlas ryb, obojživelníků a plazů České a Slovenské republiky. 2. vyd. Praha: Academia, 2011. 181 s. Atlasy. ISBN 978-80-200-1979-0. [1. vyd. 2005, ISBN 80-200-1282-6.]
• HÄCKEL, Martin. Anatomie obratlovců pro praktickou taxidermii. II, Speciální část. 2, Obojživelníci. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2025. 220 s. ISBN 978-80-213-3410-6.
• CHOBOT, Karel, ed. a NĚMEC, Michal, ed. Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Obratlovci = Red list of threatened species of the Czech republic. Vertebrates. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2017. 181 s. Příroda (Agentura ochrany přírody a krajiny ČR), č. 34. ISBN 978-80-88076-46-9.
• JEŘÁBKOVÁ, Lenka a ZAVADIL, Vít. Atlas rozšíření obojživelníků České republiky. 1. vyd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, ©2020. 103 s. ISBN 978-80-7620-041-8.
• MAŠTERA, Jaromír; ZAVADIL, Vít a DVOŘÁK, Jan. Vajíčka a larvy obojživelníků České republiky. Praha: Academia, 2015. 179 s. Atlas. ISBN 978-80-200-2399-5.
• MORAVEC, Jiří, ed. Atlas rozšíření obojživelníků v České republice = Atlas of Czech amphibians. Praha: Národní muzeum, 1994. 136 s.
• MORAVEC, Jiří. Ještě k omylům žabích samečků. Živa. 2006, roč. 54, č. 2, s. 81. ISSN 0044-4812. Dostupné také z: https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/jeste-k-omylum-zabich-samecku.pdf
• MORAVEC, Jiří. Obojživelníci a plazi České republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 2019. 461 s. Atlas. ISBN 978-80-200-2984-3.
• PROTIVOVÁ, Lenka. Batrachofauna a herpetofauna ve třech typech biotopů. Brno 2020. 102 s., fot. Bakalářská práce. Ved. práce Ing. Radovan Smolinský, Ph.D. et Ph.D. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra biologie.
• STICHMANN, Wilfried a KRETZSCHMAR, Erich. Svět zvířat kolem nás: průvodce evropskou zvířenou. Překlad Thea Větrovská. 1. vyd. V Praze: Granit, 1998. 446 s. ISBN 80-85805-62-6.
• VELECHOVSKÝ, Marek. Kuňka žlutobřichá. Akvárium terárium. 2006, roč. 49, č. 9–10, s. 68–70. ISSN 0002-3930.
• VOJAR, Jiří; SOLSKÝ, Milič; BALÁŽ, Vojtěch a JEŘÁBKOVÁ, Lenka. Výskyt patogenní plísně Batrachochytrium dendrobatidis v rámci evropsky významných lokalit našich obojživelníků. Příroda. 2021, č. 42, s. 33–44. Přístup také z: https://www.priroda.nature.cz/index.php/priroda/issue/view/6

ZAVADIL, Vít, ed., SÁDLO, Jiří, ed; VOJAR, Jiří, ed. et al. Biotopy našich obojživelníků a jejich management: metodika AOPK ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2011. 178 s. ISBN 978-80-87457-18-4.

• ZWACH, Ivan. Obojživelníci a plazi České republiky: encyklopedie všech druhů, určovací klíč, 1654 barevných ilustrací. 2. vyd. Praha: Grada, 2013. 496 s. Správné ISBN 978-80-271-0446-8 [není uvedeno v knize; v knize je uvedeno chybné ISBN 978-80-247-2509-3]. [1. vyd. 2009, ISBN 978-80-247-2509-3.]

Související články

• Katalog biotopů České republiky

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu kuňka žlutobřichá na Wikimedia Commons
• Galerie kuňka žlutobřichá na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo kuňka ve Wikislovníku
• Vocalisation [Anurans – Vocal] [online]. [cit. 2006-06-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-08-22. 

Identifikátory taxonu
Bombina variegata	Wikidata: Q606431 Wikidruhy: Bombina variegata ADW: Bombina_variegata AmphibiaWeb: 2046 ASW: Bombina-variegata BioLib: 315 BOLD: 104989 NDOP: 3 EoL: 332923 EPPO: BMBAVA EUNIS: 638 Fauna Europaea: 177877 Fauna Europaea (new): 30e9d19d-23ec-4af9-96a3-0e90f53fee3d GBIF: 2423435 GISD: 1951 iNaturalist: 556621 IRMNG: 10232155 ITIS: 661632 IUCN: 77970289 NBN: NHMSYS0000080163 NCBI: 8348 TSA: 2742 Xeno-canto: Bombina-variegata
Rana variegata	Wikidata: Q109525940 EUNIS: 10865 GBIF: 4409473 ITIS: 1103880 ZooBank: 1068430C-FC6D-4EBC-B652-7C7370609724

Autoritní data	NKC: ph1221806 GND: 4253598-0 LCCN: sh91006421 NLI: 987007544237905171

Portály: Obojživelníci | Živočichové