Kriminální film

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Skutečná zločinecká dvojice Bonnie Parker a Clyde Barrow posloužila jako předobraz gangsterského filmu Bonnie a Clyde (1967).

Kriminální film (zkráceně krimi) je filmový žánr inspirovaný a zhruba odpovídající žánru kriminální literatury (v anglosaské literární teorii součást crime fiction[1]). Je jedním ze subžánrů dobrodružného filmu, jeho podskupinu pak tvoří filmové detektivky (často s kriminálním filmem zaměňované jako synonymum[2] nebo někdy samostatně vyčleňované[3]),[4] ale i další subžánry, např. gangsterky a mafiánské filmy, policejní procedurální filmy, špionážní filmy, filmy o obětech (victim film), filmy o loupežích (heist film), krimikomedie či parodie, někdy též film noir a další.[5][6][7]

Filmový teoretik Thomas Leitch na počátku 21. století uváděl, že kriminální film je trvale nejpopulárnějším filmovým žánrem v Hollywoodu, který od nástupu zvukového filmu jako jediný nevyšel z módy.[8] Popularita dle něj stojí na divácké fascinaci překračováním limitů společenské morálky, na touze vědět, jaké je spáchat takový čin, nebo sledovat vítězství dobra nad zlem.[7] Posledně uvedený aspekt pojí kriminální film i se strukturou vyprávění mýtů, legend či pohádek, ovšem s cílením na odlišné publikum.[9]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Žánrový kriminální film nemá jednotnou ostře ohraničenou definici, podle různých autorů se liší i zařazení do struktury žánrů, vymezení jeho subžánrů či příbuzných žánrů. Problém je také v tzv. empirickém dilematu, které spočívá v nutnosti vymezit žánr pomocí filmů, jež by měly být jeho nejlepšími příklady, ty však zároveň nelze určit bez předem stanovené definice. Často se tedy vychází z jakéhosi kulturního konsenzu o podobě žánru, který zohledňuje také historický vývoj žánru v oblasti teoretické, průmyslové, mediální a divácké reflexe.[10]

Příběh kriminálního filmu se typicky odehrává v prostředí zločinu, a to mezi hlavní „hrdinskou“ postavou vyšetřovatele a v protikladu stojící postavou pachatele (který je často paradoxně až do konce neznámý). Obsahuje obvykle zdvojený prvek děje: děj zločinu je zahalený tajemstvím a děj pátrání toto tajemství postupně odhaluje.[11] Samotný (motivační) prvek zločinu je přítomný i v dalších žánrech, jako jsou psychologické drama, western, horor, muzikál, science fiction či komedie,[12] kriminální film se však coby monotematický žánr zaměřuje především na kriminalistické či kriminologické hledisko, tedy samotné vyšetřování zločinů, odhalování zločinců, zkoumání příčin zločinnosti a jejich prevenci.[2] Na rozdíl od soudního/právnického či vězeňského filmu se ovšem již tolik nezabývá společensko-právním postihem zločinu.[13][14]

Z 60. let 20. století vzešla (v českém prostředí) základní klasifikace rozlišující detektivní film (uzavřený kriminální příběh s tajemstvím) a otevřený kriminální příběh (v anglosaské terminologii mu odpovídá termín thriller, též „černá detektivka“[15]). Detektivka je založená na tajemství kolem zločinu, vypravěčem příběhu je sám detektiv a příběh vrcholí odhalením neznámého pachatele publiku. Oproti tomu v otevřeném kriminálním příběhu je pachatel publiku známý už od spáchání zločinu a děj vrcholí vypátráním a dopadením zločince, přičemž základním emočním prvkem je napětí.[13] V tradici českého kriminálního (resp. detektivního) filmu uvádí Petr Bílek dva výrazné žánrové typy, a to jednak psychologickou detektivku, v níž hlavní hrdina-vyšetřovatel neriskuje vlastní život k dopadení zločince, akční stránka je potlačena a doménou je vnitřní intuice a psychologická analýza. Druhým výrazným žánrovým typem je detektivní humoreska, jejíž charakteristika spočívá v grotesknostipanoptikálnosti (např. Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Hříšní lidé města pražského, Adéla ještě nevečeřela).[16] Známou definici detektivky poskytlo Desatero pátera Knoxe,[17] v české televizní tvorbě zpopularizované seriálem Hříchy pro pátera Knoxe.

Subžánry[editovat | editovat zdroj]

Schéma žánrových modifikací kriminálního filmu podle Zdenka Zaorala (1978).[18]

Spolu s rozdílnou definicí kriminálního filmu používají různí autoři také odlišné členění subžánrů, tedy jednotlivých úžeji vymezených skupin kinematografického díla. Někdy se subžánry vymezují na základě zobrazovaných postav a prostředí, někdy kombinací s jinými základními žánry. Thomas Leitch ve své knize Crime films nabízí toto rozdělení:[7]

  • gangsterský/mafiánský film – hlavní postavou je kriminálník, příslušník gangu či mafiánské struktury, např. ve 30. letech 20. století typicky jako oběť hospodářské krize, policista je zde obvykle antagonistickou postavou; tento typ snímků je oblíbený v USA i ve Francii či Japonsku
  • victim film (film o obětech) – pozornost je upřena na strádání oběti zločinu a způsob vyrovnávání se s příkořím; v Holywoodu zřídkavý typ
  • film noir – typickým hrdinou je cynický soukromý detektiv s nevybíravým chováním nebo muž zaplétající se vinou osudu se zločinem, oblíbené je vyprávění pomocí retrospektiv, výrazné filmové svícení či extrémní úhly kamery
  • film o policistech – je vymezený hlavní postavou uniformovaného či neuniformovaného policisty
  • detektivní film – po neznámém pachateli obvykle pátrá soukromý detektiv či detektiv amatér
  • právnický film – ústřední roli vyšetřovatele nahrazuje právník či soudce řešící kriminální činy ze své pozice
  • heist film (film o loupeži) – sleduje přípravu, provedení a následky loupežných činů
  • kriminální komedie – kriminální prvky, motivy, témata využívá nikoli k navození pocitu znepokojení, ale k pobavení a vyvolání smíchu

Český filmový odborník Zdenek Zaoral v 70. letech považoval kriminální film za tzv. tematický žánr, definovaný určitým okruhem témat a v jeho rámci rozpoznával žánrové modifikace:[18][19]

  • policejní film
  • gangsterský film
  • detektivní film
  • špionážní film

Tyto modifikace dle Zaorala přibližují kriminální film k blízkým žánrům filmu psychologického, sociálního, fantastického či dobrodružného. Soudní či vězeňské filmy do žánru kriminálního filmu nezahrnoval.[14] Vedle tematických žánrů Zaoral rozlišoval ještě základní žánry vymezené pomocí vyvolávané emoce (komedie, drama, horor, melodrama) a kombinací s nimi docházel k přesnější charakteristice kriminálního filmu jako kriminálního dramatu či kriminální komedie.[20]

Hlavní hrdina[editovat | editovat zdroj]

Stephen Neale používá k rozlišení tří různých (sub)žánrů zabývajících se zločinem hledisko hlavního hrdiny: detektivní film podle něj sleduje především aktéra vyšetřování, gangsterský film se soustředí na pachatele a napínavý thriller má za hlavní postavu oběť zločinu.[21] Jiní autoři upozorňují, že hlavní postavou detektivky vlastně není vyšetřovatel, nýbrž pachatel, neboť ten je hybatelem děje, byť neznámým, zatímco vyšetřovatel jej zkoumá a jde v jeho stopách.[22] F. A. Dvořák v 60. letech 20. století hovořil o gangsterském filmu jako o moderní tragédii, neboť publikum obvykle sleduje postupný růst gangstera i jeho neslavný konec v podobě smrti či dopadení, což z něj dělá tragického hrdinu.[23]

Vyšetřovatel[editovat | editovat zdroj]

Postava vyšetřovatele je obvykle jednou z hlavních, ne-li ústřední postavou kriminálního filmu. Lze rozlišit základní archetypy:[24]

  • detektiv amatér – pochází už z klasické éry literární detektivky, např. slečna Marplová z pera Agathy Christie ad., často s rezervovaným vztahem k policii či oficiálním orgánům neschopným zločin vyšetřit
  • soukromý detektiv – specifický je přístup k vyšetřování jako výdělečné činnosti, často se vztahovými či rodinnými problémy, někdy bývalý policista či nějaký druh „odpadlíka“, s policií a dalšími orgány někdy spolupracuje, typicky však pro něj představuje spíše překážku, ačkoli ji vzácně lze využít i k záchraně situace
  • jiná investigativní profese – typicky novinář odhalující např. činnost namířenou proti veřejnému zájmu, ohrožující demokracii či svobodu
  • uniformovaný policista – poměrně vzácný hrdina, obvykle obětavý strážce pořádku nespokojený s nadřízenými nebo s platovým hodnocením a pracovními podmínkami, soukromé detektivy či novináře obvykle vnímá jako potížisty či hyeny komplikující vyšetřování a poškozující důkazy na místě činu
  • neuniformovaný policista-detektiv – kombinuje soukromého detektiva s uniformovaným policistou, bývá vázaný právními předpisy, které mu někdy brání v rozletu, někdy jej doplňuje mentor či naopak benjamínek
  • jiní odborníci z kriminologie – patologové, forenzní analytici apod., vyskytují se však spíše v televizní seriálové tvorbě než v kinematografii

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SÝKORA, Michal; a kol. Britské detektivky: od románu k televizní sérii.. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3035-5.  Cit. in: Čápová (2015), s. 30.
  2. a b ZAORAL, Zdenek. Kriminální film není filmová detektivka. Film a doba. Roč. 1978, čís. 3, s. 149–155.  Cit. in: Čápová (2015), s. 31. Srov. Marek (2014), s. 16-17.
  3. ZABILANSKÝ, Tomáš. Filmové žánry – definice, typy, příklady. 25fps [online]. 2007-04-25 [cit. 2020-12-15]. Dostupné online. 
  4. LEITCH, Thomas M. Crime films. New York: Cambridge University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 0-521-64671-5. Kapitola Genres in American cinema, s. 7. (anglicky)  Cit. in: Svoboda (2018), s. 14.
  5. ČÁPOVÁ, Tereza. Žánrové proměny v českém kriminálním filmu mezi léty 1970 až 1980. Olomouc, 2015 [cit. 2020-12-15]. 107 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Palackého. Vedoucí práce Mgr. Petr Bilík, Ph.D.. s. 22. Dále jen Čápová (2015). Dostupné online.
  6. Čápová (2015), s. 24 a 32.
  7. a b c LEITCH, Thomas M. Crime films. New York: Cambridge University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 0-521-64671-5. Kapitola Genres in American cinema, s. 18-23. (anglicky)  Cit. in: Svoboda (2018), s. 15-17.
  8. LEITCH, Thomas M. Crime films. New York: Cambridge University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 0-521-64671-5. Kapitola Genres in American cinema, s. 7. (anglicky)  Cit. in: Svoboda (2018), s. 14.
  9. Čápová (2015), s. 22.
  10. ŠIMŮNKOVÁ, Lucie. Případ Exner. Prohry českého kriminálního filmu v letech 1970-1982. Brno, 2015 [cit. 2020-12-15].   s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jaromír Blažejovský. s. 6–7. Dále jen Šimůnková (2015). Dostupné online.
  11. BOČEK, Jaroslav. Detektivka aneb chvála rozumu. Film a doba. Roč. 1966, čís. 1, s. 33–36.  Cit. in: Čápová (2015), s. 27. Srov. Marek (2014), s. 15-16.
  12. Čápová (2015), s. 30.
  13. a b Čápová (2015), s. 31.
  14. a b ZAORAL, Zdenek. Filmové žánry II. Metodologie rozboru. Film a doba. 1978, roč. 24, čís. 2, s. 103.  Cit. in: Šimůnková (2015), s. 12.
  15. Šimůnková (2015), s. 10.
  16. Čápová (2015), s. 29.
  17. SVOBODA, Radim. Postava vyšetřovatele v současném českém kriminálním filmu. , 2018 [cit. 2020-12-15]. 52 s. Diplomová práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta multimediálních komunikací. Vedoucí práce Mgr. Jana Bébarová. s. 14. Dále jen Svoboda (2018). Dostupné online.
  18. a b ZAORAL, Zdenek. Kriminální film není filmová detektivka. Film a doba. Roč. 1978, čís. 3, s. 150.  Cit. in: Šimůnková (2015), s. 13 a 125.
  19. ZAORAL, Zdenek. Filmové žánry II. Metodologie rozboru. Film a doba. 1978, roč. 24, čís. 2, s. 104.  Cit. in: Šimůnková (2015), s. 13.
  20. ZAORAL, Zdenek. Filmové žánry I. Pokus o klasifikaci. Film a doba. 1978, roč. 24, čís. 1, s. 433.  Cit. in: Šimůnková (2015), s. 12.
  21. NEALE, Stephen. Genre and Hollywood. London: Routledge, 2000. Dostupné online. S. 72. (anglicky)  Cit. in: Šimůnková (2015), s. 8.
  22. Šimůnková (2015), s. 8.
  23. DVOŘÁK, F. A. Žánry ve filmu (úvod do základní problematiky). Praha: Československý filmový ústav, 1963. S. 21.  Cit. in: Šimůnková (2015), s. 9.
  24. Svoboda (2018), s. 21-24.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MICHALÍK, Ivo. Proměna stěžejních aspektů detektivního žánru v československé kinematografii. , 2011. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Jakub Korda. Dostupné online.
  • BOČEK, Jaroslav. Detektivka aneb chvála rozumu. Film a doba. Roč. 1966, čís. 1, s. 33–36. 
  • ZAORAL, Zdenek. Kriminální film není filmová detektivka. Film a doba. Roč. 1978, čís. 3, s. 149–155. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]