Přeskočit na obsah

Kostel svatého Martina (Minice)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kostel svatého Martina
v Minicích
Pohled z jihovýchodu
Pohled z jihovýchodu
Místo
StátČeskoČesko Česko
KrajÚstecký
OkresLouny
ObecVelemyšleves
LokalitaMinice
Souřadnice
Map
Základní informace
Církevřímskokatolická
Provinciečeská
Diecézelitoměřická
Vikariátlounský
FarnostMinice
Statusfarní kostel
Užíváníbližší informace o bohoslužbách
ZasvěceníMartin z Tours
Architektonický popis
Stavební slohgotický
Výstavba14. století
Specifikace
Umístění oltářejihovýchod
Stavební materiálzděný
Další informace
Kód památky43321/5-1459 (PkMISSezObrWD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svatého Martina je římskokatolický farní kostel zasvěcený svatému Martinovi z ToursMinicíchokrese Louny. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.[1] Stojí nad jihozápadním okrajem vesnice na horní hraně údolí řeky Chomutovky.[2]

Náhrobník na fasádě z roku 1802
Barokní kříž u silnice

Gotický kostel v první polovině čtrnáctého století založili příslušníci rodu Vlčků z Minic.[3] První písemná zmínka o něm pochází z roku 1361. Tehdy minický farář asistoval při prezentaci nového duchovního do kostela v Bitozevsi.[4] Architektonické formy, jako je kružba okna v presbytáři složená z rotujících plaménků, tvar žebrové klenby a vítězného oblouku, sedile s jemnou modelací ostění či zdobný výklenek sanktuáře dochovaný v negativu však vylučují vznik stávajícího kostela už v polovině 14. století. K jeho radikální přestavbě nebo nové výstavbě došlo zřejmě až ke konci 14. století. Stavebníkem takové náročnější stavby tak mohl být Pešík z Minic, který v 80. letech 14. století zastával funkci královského podkomoří.[5]

Ze středověkých farářů jsou známi jménem Ondřej z Bělčic (1362–1378), Blažek, který přišel z Velemína (1378–1388)[6] a Pešík z Hořence (1388–1412).[7] V roce 1398 byla duchovní správa v Minicích rozšířena o vikáře, na jehož obživu věnovali tři patroni kostela včetně Vlčka z Minic celkem čtyři a půl kopy grošů pravidelného ročního platu.[8] V témže roce byl donátorem kostela také Štěpán ze Všechlap, sídlící na tvrzi v Hořenicích.[9] Není vyloučené, že tyto aktivity mohly souviset s přestavbou či výstavbou kostela.

Za třicetileté války fara zanikla a kolem poloviny 17. století byl kostel inkorporován jako filiální do farnosti Vysočany. Fara v Minicích byla obnovena roku 1708.[10]

Vlčkové z Minic byli patrony kostela i po husitských válkách. Je to patrné i na nástěnných malbách malbách v presbytáři, pocházejících zřejmě ze 40. let 15. století. Na jižní straně vítězného oblouku se nachází erb neznámého příslušníka rodu Vlčků z Minic. Na protější straně je umístěn znak jeho manželky Kateřiny ze Sulevic, která zemřela v roce 1443. V roce 2011 proběhla odborná konzervace maleb.[11]

Další úpravy kostela proběhly až ve 2. polovině 17. století, kdy Minice vlastnili Thun-Hohensteinové. V 60. letech byla přistavěna západní předsíň a mezi roky 1694–1697 vznikla sakristie. V letech 1738–1739 se stavěla nová dřevěná zvonice, jejíž umístění není známé. Byl v ní zavěšený zvon z roku 1555, který ulila dílna zvonaře Thomase z Württemberska.[12] Tato zřejmě samostatně stojící zvonice byla nahrazena stávající zvonicí nad sakristií: v této pozici je poprvé uváděna v roce 1827.[13] Před rokem 1989 bylo plánováno zboření kostela, protože v místech vesnice měla vzniknout důlní výsypka.

Stavební podoba

[editovat | editovat zdroj]
Jižní fasáda kostela

Obdélný jednolodní kostel je na jihovýchodní straně zakončen obdélným a v závěru trojbokým presbytářem podepřeným opěráky. K jeho severní straně je připojena valeně zaklenutá sakristie, jejíž patro tvoří dřevěná zvonice se sanktusníkem. Vstup se nachází na západní straně v malé předsíni. Presbytář je zaklenutý křížovou klenbou a od plochostropé lodi ho odděluje vítězný oblouk, nad kterým je umístěna kalvárie.[14] Svorníky klenby v presbytáři jsou zdobené štítem s vyobrazením kola s deseti loukotěmi, erbem rodu Vlčků z Minic.[3]

Zařízení

[editovat | editovat zdroj]

Kromě gotické oltářní mensy, kazatelny a dřevěné kruchty v kostele žádné zařízení nezůstalo. Na kruchtě se nachází torzo varhan, pocházejících z roku 1749. V průběhu 19. století byly několikrát opraveny. Po roce 1948 a roku 2000 byl kostel vykraden a varhany zdevastovány.[15] V kostele jsou umístěny tři náhrobníky. Pod nejstarším z roku 1560 je pohřbený Mikuláš z Velemyšlevsi. Druhý s německým textem patří Arnoštu Bernardovi ze Schönau († 1585) a jeho manželce Ludmile Údrčské z Údrče. Poslední z roku 1596 přináleží Adamovi z Velemyšlevsi a jeho manželce Anně rozené Wolframové.[16] Do vnější zdi je vestavěn náhrobník s reliéfem Ukřižovaného z roku 1802.[14]

Okolí kostela

[editovat | editovat zdroj]

Nedaleko od kostela stojí u silnice k Truzenicím památkově chráněný barokní kříž se sochou Panny Marie z roku 1742.[14][17]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2019-07-28]. Identifikátor záznamu 155606 : Kostel sv. Martina. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. Seznam.cz. Turistická mapa [online]. Mapy.cz [cit. 2016-05-10]. Dostupné online. 
  3. a b MADĚRA, Ferdinand. Údolím Chomutovky. Památky, příroda, život. Červenec 2004, roč. 36, čís. 2, s. 3–5. ISSN 0231-5076. 
  4. TINGL, František Antonín. Liber primus confirmationum ad beneficia ecclestica Pragensem per archidioecesim nunc proma vice typis editus 1354–1362. Praha: [s.n.], 1867. 212 s. Dostupné online. S. 146. 
  5. SKOPEC, Jaroslav (ed.). Středověké venkovské kostely okresu Louny. Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, 2022. 627 s. ISBN 978-80-85036-83-1. S. 360.  (Dále jen Skopec 2022).
  6. TUTTE, Karl (ed). Der politische Betzirk Saaz. Eine Heimatkunde.. Žatec: Verlag des Bezirks-Lehrer-Vereines in Saaz, 1904. 918 s. S. 582–583. 
  7. EMLER, Josef (ed). Libri confirmationum ad beneficia ecclestica Pragensem per archidioecesim IV, V. Praha: Historický spolek, 1879. 261 s. Dostupné online. S. 204. 
  8. TADRA, Ferdinand. Soudní akta konsistoře pražské III. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1896. 437 s. Dostupné online. S. 331–332. 
  9. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. XIV Litoměřicko a Žatecko. Praha: Šolc a Šimáček, 1936. 451 s. Dostupné online. S. 273. 
  10. Archivní vademecum – sbírka matrik [online]. Litoměřice: Státní oblastní archiv v Litoměřicích [cit. 2023-03-18]. Dostupné online. 
  11. Restaurátorské práce na vzácných nástěnných malbách v presbytáři kostela sv. Martina v Minicích [online]. Děkanství Postoloprty a farnost Lenešice, 2011-11-25 [cit. 2016-05-10]. Dostupné online. 
  12. TURSCH, Eduard. Kunstführer des Heimatbundes Sudetenland. Kreis Saaz. Liberec: Deutscher Heimatbund, 1942. 39 s. S. 24. 
  13. Skopec 2022, s. 362–363.
  14. a b c Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Minice, s. 393. 
  15. HORÁK, Tomáš. Varhany a varhanáři Lounska, Žatecka a Podbořanska. Louny: Státní okresní archiv Louny, 2003. 151 s. ISBN 80-86067-77-7. S. 80–81. 
  16. ROEDL, Bohumír; ZAHRADNÍČEK, Josef. Velemyšleves, Minice, Truzenice, Zálezly. Velemyšleves: Obecní úřad Velemyšleves, 2007. 62 s. ISBN 978-80-87019-03-0. S. 30. 
  17. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2016-05-10]. Identifikátor záznamu 154485 : Kříž. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [2]. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]