Oltářní mensa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Oltářní mensa v královské kapli, Plasy
Oltářní mensa v katedrále v Lundu (2004)
Oltář (St. Mary, Bristol)
Renesanční oltář s mramorovým retáblem (Dóm v Sieně)

Oltářní mensa (lat. stůl), také stůl Páně (mensa Domini) je hlavní, podstatná část oltáře křesťanských kostelů, která oltář charakterizuje jako místo oběti. Podle tradice i liturgických předpisů Římskokatolické církve to má být kamenná deska na pevném podstavci. Oltářní mensa bývá pokryta bílým ubrusem, přední stranu oltáře často pokrývá ozdobné antependium.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Křesťanský oltář jako stůl Páně především připomíná Poslední večeři Krista s apoštoly (Mt 26, 26 (Kral, ČEP) a násl.) a v nejstarší liturgii to byl zřejmě stůl (1Kor 10, 21 (Kral, ČEP)). Teprve v souvislosti se stavbou stálých chrámů a kostelů, snad od 4. století, se objevují pevné kamenné oltáře, buď jako deska na čtyřech nohách (stipes), nebo kamenný blok, případně i sarkofág, v němž byl pohřben nějaký světec.

Tak se i na křesťanský oltář přenesly i některé starověké obětní zvyklosti v domě, kde otec rodiny obětoval zemřelým předkům. Domácím „oltářem“ (lat. ara) bylo ohniště, které nesmělo nikdy vyhasnout, a jemuž v katolickém kostele odpovídá věčné světlo. V nejstarších dobách bývali pod ohništěm pochováni předkové a v prvotní církvi se křesťanské bohoslužby někdy konaly nad hroby mučedníků, což připomíná pozdější obyčej, že v mense bývají ostatky svatých. Tyto obyčeje převzaly i chrámy antických obcí a do jisté míry i křesťanské oltáře.[1]

Vybavení[editovat | editovat zdroj]

  • V raném středověku oltářní mensa měla pouze prohlubeň pro relikvii.
  • Ve vrcholném středověku se oltáře přiléhající k čelní stěně kostela, doplňovaly dřevěným nástavcem, zvaným latinsky retrotabulum, zkráceně t retábl, ozdobnou obvykle dřevěnou nástavbou za mensou nebo na ní, na mense stál kříž, svícny, případně i květiny.
  • Barokní oltářní menza mívá na horní desce čtvercovou prohlubeň pro svěcenou oltářní desku s biskupskou pečetí- Kněz si přivezl oltářní desku a mohl sloužit bohoslužbu i v chrámu předtím znesvěceném (například po vpádu vojsk).

Oltářní mensa v různých církvích[editovat | editovat zdroj]

V římskokatolické, v anglikánské i v pravoslavných církvích převládají pevné kamenné oltáře, které se zvláštním obřadem konsekrují čili světí. Užívaly se však i oltáře dřevěné, na něž se kladla menší kamenná deska s ostatkem světce (tzv. altare portatile - přenosný oltář). Skládací cestovní oltář, tzv. Altare viaticum vůbec oltářní mensu nemá a nepotřebuje.

V katolických kostelích se od Druhého vatikánského koncilu doporučuje volně stojící mensa (tzv. čelem k lidu), která lépe odpovídá původnímu významu stolu, a eucharistie se může slavit v případě nouze i na běžném stole bez svatých ostatků. V protestantských církvích se častěji užívají více či méně ozdobené stoly, pokryté ubrusem. Na stole bývá vystavena Bible.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Fustel de Coulanges, Antická obec, Kniha 1.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Fustel de Coulanges, Antická obec. Praha: Sofis 1999
  • Ottův slovník naučný, heslo Oltář. Sv. 18, str. 751
  • Sokol, Jan, Člověk a náboženství. Praha: Portál 2003

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]