Katedrála svatého Stanislava (Vilnius)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Katedrála svatého Stanislava
Katedrála sv. Stanislava a sv. Vladislava
Místo
Stát LitvaLitva Litva
Souřadnice
Katedrála svatého Stanislava
Katedrála svatého Stanislava
Architektonický popis
Architekt Laurynas Gucevičius
Stavební sloh klasicistní architektura
Výstavba 1387
Odkazy
Oficiální web Oficiální web
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Fasáda katedrály na rytině z roku 1847
Interiér katedrály
Jeden z oltářů katedrály

Katedrála svatého Stanislava a svatého Vladislava (litevsky Vilniaus Šv. Stanislovas ir Šv. Vladislovo arkikatedra bazilika) je římskokatolická katedrála a bazilika minor ve Vilniusu. Nachází se v historické části města na Katedrálním náměstí.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

V 13. století stál na západním úpatí Hradní hory (na výběžku sevřeném korytem řeky Vilija) pravděpodobně katedrální chrám Mindaugase. Existuje legenda, podle níž se po smrti Mindaugase v roce 1363 chrám stal pohanským. V pozdější době byla budova zbourána a na jejích základech vznikly gotické sloupy tlusté 1,4 metru s kostelíkem. Tyto nové architektonické kusy postavil litevský kníže Jogail poté, co bylo v Litvě, v jako jedné z posledních evropských zemí, v roce 1387 za oficiální náboženství přijato křesťanství. Sloupy jsou zasvěcené sv. Trojici, sv. Marii. sv. Stanislavu a sv. Vladislavovi.

Dřevěný Jogailův chrám, jak se zpočátku tato stavba nazývala, v roce 1419 shořel. Později se ho kníže Vytautas rozhodl znovu postavit. Tehdy už ale jako velký kamenný kostel v gotickém stylu. O nějaký čas ke kostelu přibyla zvonice – dílo litevských architektů.

Po sto letech potřeboval chrám opravu, a proto byl přebudován. V roce 1522 pod vedením architekta Annuse začaly rekonstrukční práce. Chrám byl rekonstruován podle projektu římského architekta Bernarda Zanobiho. V roce 1539 však znovu vyhořel. Po tomto požáru se ho ujal italský architekt Giovanni Zini ze Sieny, který již v roce 1545 nechal zbudovat novou chrámovou klenbu. Architekt měl představu vybudovat chrám ve stylu renesance. S touto myšlenkou ho i v roce 1557 dokončil, avšak koncem 16. století – v roce 1596 – byla nutná další přestavba, protože základy a gotické prvky chrámu nebyly dostatečně vypracovány.

V roce 1610 chrám potřetí vyhořel a bylo jej nutné rekonstruovat. Rekonstrukční práce trvaly téměř 20 let. (Z tohoto období pochází i Orloj sv. Kazimíra, do kterého byly v roce 1636 uloženy ostatky sv. Kazimíra, patrona Litvy).

O 29 let později (1639) chrám znovu hořel, byl však brzy opět postaven. V období let 16551660 Vilnius obsadili Rusové. Během jejich přítomnosti město a jeho památky chátraly. Ostatky sv. Kazimíra byly odvezeny; v chrámu byly pochovány ostatky žen litevských panovníků Alexandra a Zikmunda Augusta Alžběty a Barbary, které byly zazděny v podzemí katedrály. Historikové předpokládají, že i hrobka knížete Vytautase, která se také nacházela v chrámu, měla stejný osud.

Po skončení válek v roce 1666 se pozůstatky sv. Kazimíra opět vrátily na původní místo a začaly rekonstrukční práce, které se ujal italský architekt Giovanni Salvatori. Chrám tentokrát postavil v barokním stylu. Podle architektonických projektů mistra Glaubica v letech 17521754 byly věže chrámu i jeho zvonice zkrácené. Tak vypadal chrám až do roku 1769, dokud se nezhroutila jeho jižní věž.

Díky úsilí biskupa Ignáce Masalskise v roce 1777 začaly rekonstrukční práce podle projektu architekta Laurinase Gucevičiuse. Práce trvaly dvanáct let a z barokního kostela se stal kostel klasicistní. Gucevičius chrám rozšířil a prodloužil, avšak základy a stěny chrámu zůstaly původní. Zachoval i vnitřní výšku chrámu a strukturu jeho stropu. Výchozím bodem pro rekonstrukci chrámu se stal Orloj. sv. Kazimíra. Na východní stranu chrámu architekt přistavěl identickou kupoli jako je na západní, avšak s ještě větším rozměrem hodin. Fasádu kostela zvelebil monumentálním portikem. I když se zachovala autentičnost a nedotknutelnost stěn chrámu, Gucevičius takto dosáhl absolutní dokonalosti, symetrie a harmonie budovy klasicistního stylu.

Po jeho smrti práci s několika úpravami dokončil profesor Vilniuské univerzity Mikolas Šulc a v roce 1801 ho biskup Kosakovsky vysvětil.

Střecha chrámu byla nejprve měděná, ale v roce 1917 ji Němci rozebrali a nahradili lepenkou (později cínovou střechou).

Architektura chrámu[editovat | editovat zdroj]

Po bocích chrámu se nachází šest sloupů postavených v dórském stylu. Pod nimi se na jižní straně nacházejí sochy knížat Litevského knížectví a na severní straně je to pět soch svatých jezuitského řádu, které sem byly převezeny v roce 1832 z oltáře Kostela sv. Kazimíra. Na vnější stěně Orloje sv. Kazimíra (zvonice) se nachází mramorová deska s latinskými nápisy zdobená bývalým státním erbem.

Portikus katedrálního chrámu je rovněž postaven v dórském stylu. V jeho vrchní části se nachází figurální kompozice italského sochaře Riggia, která vyobrazuje Noeho oběť Hospodinovi. Fasádu dotvářejí dvě sochy Abrahama a Mojžíše, umístěné po stranách průčelí chrámu. Vnitřek zvelebily čtyři menší sochy evangelistů s jejich symboly – Marka s andělem, Matouše se lvem, Lukáše s beránkem a Jana s orlem. Dříve se v těchto místech (nad dveřmi) nacházely výjevy ze života apoštolů. Nad frontonem se nacházejí tři monumentální sochy: sv. Eleny s velkým pozlaceným křížem uprostřed, vlevo sv. Stanislava a vpravo sv. Kazimíra. Tyto sochy jsou díly litevských mistrů Karolisa a Kazimíra Elskisových, kteří je vytvořili podle návrhu mistra Smuglevičiuse a podle rozměrů Laurinase Gucevičiuse. Chrám se v takové podobě zachoval dodnes.

Záplavy, které Vilnius postihly v roce 1931, zalily prostory chrámu. Po této události prošel chrám důkladnou rekonstrukcí. Po skončení druhé světové války byla v roce 1949 katedrála uzavřena. O rok později, se souhlasem tehdejšího městského architekta byly zlikvidovány všechny sochy, které zdobily chrám. Majetek chrámu byl rozkraden.[zdroj?] Přibližně 4000 knih bylo prodáno do městského Domu knihy. Pozůstatky sv. Kazimíra byly přeneseny do kostela sv. Petra a Pavla.

V roce 1980 byla cínová střecha opět nahrazena měděnou a na původní místo se vrátily i všechny sochy z fasády chrámu. O rok později prošel rekonstrukcí i interiér. Dnes ho zdobí různé obrazy litevských mistrů. Nachází se v něm i šachta, ve které je umístěno muzeum historie.

V roce 1988 byl chrám navrácen do rukou Římskokatolické církve. Dne 5. února 1989 se tak mohl katedrální chrám znovu vysvětit. V témže roce – 4. března – byly do chrámu přeneseny ostatky sv. Kazimíra. Tři sochy na průčelí chrámového exteriéru byly vráceny na původní místo v roce 1996. Jejich autorem byl tentokrát mistr Kuzma. Nalevo od oltáře přibyla na stěnu chrámu pamětní tabule Vytautase s jeho portrétem nad ní, přeneseným z kláštera sv. Augustina.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Katedrála svätého Stanislava (Vilnius) na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]