Jokosuka kaigun kókútai

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jokosuka kaigun kókútai
(横須賀海軍航空隊)
Velitelství Joko kú v roce 1932
Velitelství Joko kú v roce 1932
Země Japonské císařství
Existence 1. dubna 1916 – podzim 1945
Vznik Jokosuka, Japonské císařství
Nadřazené jednotky Jokosuka čindžufu
Účast
Války

Válka v Tichomoří

Jokosuka kaigun kókútai (横須賀海軍航空隊), Jokosuka kókútai (横須賀航空隊), či Joko kú[1] (横空), neboli Jokosucká (námořní) letecká skupina/pluk, byla kókútai japonského císařského námořního letectva. Byla zformována 1. dubna 1916 v Jokosuce jako první kókútai císařského námořního letectva (operační způsobilosti ale dosáhla až po Sasebo kaigun kókútai).[2] Podléhala Jokosuka čindžufu (横須賀鎮守府 ~ jokosucká námořní základna) a domovskou základnou byla Opama.

Primárním úkolem této první zřízené kókútai byl výcvik pilotů a personálu mladého námořního letectva, vývoj taktiky nasazení a evaluace nových konstrukcí. Po založení dalších výcvikových kókútai ve 20. letech se věnovala výcviku vyšší pilotáže. Vedle čistě cvičných strojů používala širokou škálu hydroplánů i pozemních bojových letounů. Kvůli vývoji taktiky nasazení a zkoušení nových prototypů prošly přes Joko kú prakticky všechny typy bojových letounů, které císařské námořní letectvo používalo.[3]

Koncem války zasáhla i do bojů proti postupujícím Spojencům. Předsunutá jednotka operující z Iwodžimy zasáhla do bitvy ve Filipínském moři, od podzimu 1944 bránila region Kantó před nálety B-29 a palubních letounů Spojenců a během bitvy o Okinawu doprovázela letouny kamikaze.

Historie a nasazení[editovat | editovat zdroj]

Před druhou světovou válkou[editovat | editovat zdroj]

Létající člun H1H ヨ-68

V rozpočtovém roce 1916 získalo císařské námořnictvo finanční prostředky na vybudování prvních tří kókútai. Jako první z nich byla již 1. dubna 1916 v Jokosuce zformovaná Jokosuka kókútai.[4] Ta se věnovala primárně výcviku[4] a jednou ročně se účastnila cvičení císařského námořnictva.[5] Prvním velitelem se stal taisa (大佐 ~ námořní kapitán) Širó Jamauči,[6] veterán první čínsko–japonské a rusko–japonské války.

Po založení Kasumigaura kú v roce 1922[4] se základní letecký výcvik přesunul k této nové jednotce.[5] Joko kú se ale k základnímu leteckému výcviku vrátila v letech 1930 až 1939 v rámci nového námořního přípravného leteckého kurzu pro studenty – tzv. jokaren (予科練).[7]

Poté, co americký brigádní generál Billy Mitchell uskutečnil v roce 1921 sérii testů, které měly prověřit účinky leteckého bombardování na velké válečné lodě, se i císařské námořnictvo rozhodlo provést vlastní testy. Ve dnech 5. až 8. července 1924 tak letouny Joko kú provedly několik útoků na vyřazený kaibókan Iwami (ex ruský predreadnought Orjol), který byl zakotven u Džógašimy na východě Sagamského zálivu.[8][9] V roce 1932 začala Joko kú, spolu s nově založeným Kaigun kókúšó (海軍航空廠 ~ námořní letecký arzenál), zkoumat tehdy novou taktiku leteckého bombardování ze střemhlavého letu. K tomu používala upravené dovezené britské stíhačky Bristol Bulldog a cílem byla vyřazená minonoska Aso (ex ruský pancéřový křižník Bajan).[10]

Výcvik vyšší pilotáže v Joko kú byl využit i pro propagaci císařského námořního letectva a získávání finančních prostředků pro nákup nových letadel. V roce 1931 založil Jošito Kobajaši létající cirkus, který následně expandoval (ze tří na devět pilotů) a v roce 1932 se jeho velení ujal Minoru Genda – tak v rámci Joko kú vznikl „Gendův (létající) cirkus“ (源田サーカス Genda sákasu).[11]

Ve třicátých letech přišel tehdejší poddůstojník[p 1] Isamu Močizuki s novým manévrem pro letecký souboj: takzvaný hineri komi (捻り込み nebo též ひねり込み ~ obrat dovnitř), který spočíval v kombinaci polovičního přemetu s výkrutem, umožňoval pronásledovanému letounu setřást protivníka a naopak získat výhodnou palebnou pozici za nepřátelským letounem. Tento manévr se stal standardním manévrem stíhačů námořního letectva.[12]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

V roce 1940 se u jednotky uskutečnila série testů shazování torpéd v mělkých vodách. Testy vedl torpédový expert Šigeharu Murata a tato technika byla později zdokonalena a využita při útoku na Pearl Harbor.[13] Počátkem roku 1941 se u Joko kú uskutečnil nácvik bombardování z horizontálního letu pro palubní útočné letouny. I toto techniku použily B5N2 (nejenom) při útoku na Pearl Harbor.[14]

Z větší části stíhačů Joko kú (56 ze 108 strojů v červnu 1944[1]) a 27. kókú sentai (航空戦隊 ~ letecká flotila) byla zformována takzvaná Hačiman butai (八幡部隊 ~ jednotka Hačiman), která byla po bitvě ve Filipínském moři přesunuta na Iwodžimu.[15] Vyčleněné jednotce velel šósa (少佐 ~ korvetní kapitán) Tadaši Nakadžima.[1] Pod jeho velením přeletělo 22. června na Iwodžimu prvních 27 A6M z Joko kú. Ty se 24. června, spolu s dalšími stíhači Hačiman butai (části Kókútai 252 a 301), postavily nájezdu americké Task Force 58 na Iwodžimu. Piloti Joko kú si při vlastní ztrátě devíti A6M nárokovali jedenáct sestřelených letounů protivníka a dalších šest pravděpodobných sestřelů. Mezi skórujícími piloty byli hikó heisóčó (飛行兵曹長 ~ praporčík) Kanejoši Mutó, který si nárokoval čtyři sestřely, a jednooký hikó heisóčó Saburo Sakai se dvěma nárokovanými sestřely.[15] Odpoledne téhož dne podnikli Japonci pokus o protiúder na americké letadlové lodě, kterého se zúčastnili i stíhači Joko kú. Bombardéry s doprovodem 23 A6M byly u Farallon de Pajaros napadeny Hellcaty, které sestřelily deset A6M a sedm bombardérů.[16] Jednalo se pravděpodobně o stíhače z USS Hornet a USS Bataan.[p 2]

Dne 25. června přelétlo na Iwodžimu dalších 24 A6M a pět Gekkó od Joko kú.[15] K dalším americkým náletům na Iwodžimu došlo 3. a 4. července. Jelikož prakticky všechny japonské letouny byly zničeny, byli piloti Joko kú 6. července odesláni transportními letouny zpět na domácí ostrovy.[16]

10. července 1944 byly v rámci Joko kú sestaveny dvě hikótai: Sentó 701 (戦闘701, zkratka z 戦闘第七〇一飛行隊 Sentó dai-701 hikótai ~ stíhací hikótai), která byla zpočátku vybavena novými N1K1-J (Šiden)[17][18] a později byla převedena pod Kókútai 341,[17] a noční stíhací Sentó 851.[19]

3. prosince 1944 se čtyři Raideny od Joko kú přidaly do boje s B-29 od 73rd BW, které toho dne podnikly nálet na leteckou továrnu v Musašino, ale pouze hikó heisóčó Juzaburo Togučimu bylo přiznáno poškození jedné B-29.[20]

Z odloučené jednotky, která působila z letiště Hjakurigahara v prefektuře Ibaraki, byla 5. února 1945 sestavena stíhací Kaigun kókútai 312. Ta měla mít ve výzbroji nové raketové stíhací letouny J8M1.[21]

V rámci přípravy vylodění na Iwodžimě napadly 16. února 1945 americké palubní letouny z letadlových lodí Mitscherovy TF 58 cíle v Kantó. Jednalo se o první útok palubních letounů na domácí japonské ostrovy. Nejméně deset stíhačů od Joko kú, které vedl tai'i (大尉 ~ poručík) Juzó Cukamoto, se přidalo k obraně napadené oblasti.[1] Střetli se se sedmi F6F-5 Hellcat od VF-82 z USS Bennington.[22] Hikó heisóčó Kanejoši Mutóovi bylo přiznáno sestřelení čtyř nepřátelských letounů[23] (vzniklá legenda ale ignoruje účast dalších pilotů a všechny sestřely připisuje Mutóovi[22]). Šó'i (少尉 ~ podporučík) Macuo Hagiri, který pilotoval nový Šiden-kai, si nárokoval sestřelení jednoho Hellcatu.[23] Americké nálety pokračovaly i následující den (tj. 17. února). Toho dne se skupině stíhačů Joko kú podařilo překvapit skupinu přibližně devatenácti F6F Hellcat a F4U Corsair, přičemž si nárokovali třináct jistých a šest pravděpodobných sestřelů.[1]

Počátkem dubna 1945 posilovalo císařské námořní letectvo jednotky na Kjúšú, aby čelily spojenecké invazi na Okinawu. Na letiště Kasanbara v prefektuře Kagošima se tak přesunula i buntai (分隊 ~ letka) A6M od Joko kú.[24] Odloučené buntai velel tai'i Kunio Iwašita a zpět do Opamy se vrátila v polovině dubna.[1]

Proti náletům B-29 zasahovala Joko kú pouze sporadicky.[1] V noci z 15. na 16. dubna 1945 si posádka J1N1-S, ve složení velitel (na místě pozorovatele) šó'i Širó Kurotori[p 3] a pilot itó hikó heisó (一等飛行兵曹 ~ četař) Juzó Kuramoto, nárokovala jednu sestřelenou a jednu poškozenou B-29.[25][26] Ta samá posádka si s J1N1-Sa ヨ-101 s radarem FD-2 v noci z 25. na 26. května nárokovala pět sestřelených a jednu poškozenou B-29.[25][26][27][28]

Kapitulace a incident z 18. srpna[editovat | editovat zdroj]

Poté, co císař 15. srpna 1945 oznámil kapitulaci, se část pilotů Joko kú odmítla smířit s kapitulací a přidala se k pilotům Kókútai 302 v odporu proti kapitulaci. K pilotům Joko kú, kteří odmítli uznat kapitulaci, patřili i Saburó Sakai a Sadamu Komači.[29]

Dne 18. srpna zaútočili stíhači od Joko kú na dva bombardéry B-32-20-CF Dominator (42-108532 „Hobo Queen II“[30] a nepojmenovaný 42-108539[31]) od 386th BS, 312th BG, 310th BW, 5th AF USAAF (~ 386. bombardovací squadrona 312. bombardovací skupiny 310. bombardovacího křídla 5. letecké armády amerického armádního letectva), které ověřovaly dodržování zastavení palby. Oba bombardéry sice nakonec vyvázly a vrátily se na základnu, ale 42-108539 byl těžce poškozen a na jeho palubě zahynul palubní střelec SGT (~ četař) Anthony J. Marchione. Útoku se zúčastnili i Komači a Sakai (který ale ve svých vzpomínkách Dominatory chybně identifikoval jako B-29). Je možné, že Joko kú se podílela i na předchozím incidentu, ke kterému došlo 17. srpna (tehdy ale všechny tři zúčastněné Dominátory vyvázly beze ztrát).[29]

19. srpna byly ze všech letounů sejmuty vrtule, aby se již podobný incident nemohl opakovat.[29]

Označování letounů Jokosuka kaigun kókútai[editovat | editovat zdroj]

Hydroplán Jokosuka Ro-gó Kó-gata Y-110 ukazuje ranou podobu označení letounů Joko kú

Letouny Jokosuka kókútai nesly postupně jako prefix kódového označení následující kódy:

  • Y do 26. července 1921[32]
  • R do 26. července 1921 u podřízených výcvikových jednotek[32]
  • (katakanou psané „jo“) od 26. července 1921[32]

Letadla Jokosuka kókútai[editovat | editovat zdroj]

P1Y1b ヨ-206
Původně americký SB2C v barvách Joko kú jako ヨ-802

Během více než 29 let existence se u jednotky objevily prakticky všechny typy letounů používaných císařským námořnictvem.[3]

V prosinci 1941 měla Joko kú ve svém stavu celkem 105 bojových letounů:

V únoru 1944 disponovala Joko kú přibližně 108 bojovými letouny následujících typů:[32]

K nestandardnímu vybavení jednotky patřily i ukořistěné stroje – z konce války jsou fotograficky doloženy americký stíhací F6F-5 Hellcat ヨ-801 (BuNo 71441; ex „29“ od VF-44 z USS Langley)[35] a střemhlavý bombardér SB2C Helldiver ヨ-802.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Peattie uvádí hodnost jako flight petty officer, čili 航空兵曹 (kókú heisó). Bez určení třídy ( ) je ale identifikace konkrétní poddůstojnické hodnosti nemožná.
  2. Deník USS Yorktown (US Navy. Yorktown (CV-10) War Diary - June 1944. College Park, Maryland: National Archives and Records Administration, 16. 8. 1944. 44 s. (U.S. Ship War Diary; sv. 0199). Dostupné online. S. 39 a 40. (anglicky) ) uvádí 24. června odpoledne: „V 16:37 velká skupina neidentifikovaných letadel zachycena radarem (azimut) 295 ° ve vzdálenosti 95 mil (153 nebo 176 km). […] V 17:23 stíhací letadla z USS Hornet nahlásila navázání kontaktu s nepřítelem a v 17:39 nahlásili kontakt s nepřítelem stíhači z USS Bataan.“ Pozice Yorktownu ve 12:00 byla 22°12′30″ s. š., 144°18′ v. d.; ve 20:00 20°51′36″ s. š., 146°55′23″ v. d. a Farallon de Pajaros se nachází na pozici 20°32′42″ s. š., 144°53′37″ v. d..
  3. Někdy je Širóovo rodové jméno 黒鳥 přepisováno i jako Kuratori

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 横須賀海軍航空隊 na japonské Wikipedii.

  1. a b c d e f g HATA, Ikuhiko; IZAWA, Yasuho; SHORES, Christopher. Japanese Naval Air Force Fighter Units and Their Aces, 1932-1945. London: Grub Street, 2011. ISBN 9781906502843. S. 167. (anglicky) 
  2. PEATTIE, Mark R. Sunburst: The Rise of Japanese Naval Air Power, 1909-1941. Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 159114664X. S. 14 a 255. (anglicky) 
  3. a b CEA, Eduardo. Aircraft of the Imperial Japanese Navy: Land-based aviation, 1929-1945 (I). [s.l.]: Casemate Press, 2009. 104 s. (Air Collections; sv. 4). ISBN 978-84-96935-10-05. Kapitola Yokosuka Kaigun Kokutai, s. 24. (anglicky) 
  4. a b c Peattie, str. 14
  5. a b EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-87021-192-8. S. 180. (anglicky) 
  6. NISHIDA, Hiroshi. Graduates of Naval Academy class 21st: Yamauchi, Shiro [online]. [cit. 2015-08-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. TAGAYA, Osamu. Imperial Japanese Naval Aviator 1937-45. [s.l.]: Osprey Publishing, 2003. (Warrior Series; sv. 55). Dostupné online. ISBN 9781841763859. S. 5 a 7. (anglicky) 
  8. Peattie, str. 34
  9. LENGERER, Hans. The Damages to the BB Orël Received at the Battle of Tsushima. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 09. 2008. Ebook Paper V. S. 70 až 79. (anglicky)
  10. Peattie, str. 40
  11. Peattie, str. 43 a 44
  12. Peattie, str. 44
  13. Peattie, str. 145
  14. GENDA, Minoru. Analysis No. 2 of the Pearl Harbor Attack. In: GOLDSTEIN, Donald M.; DILLON, Katherine V. The Pearl Harbor Papers: Inside the Japanese Plans. Dulles, Virginia: Brassey's, 2000. ISBN 1-57488-222-8. S. 32 a 33. (anglicky)
  15. a b c Hata & Izawa & Shores, str. 94
  16. a b Hata & Izawa & Shores, str. 95 a 167
  17. a b IZAWA, Yasuho; HOLMES, Tony. J2M Raiden And N1K1/2 Shiden/Shiden-kai Aces. Oxford: Osprey Publishing, 2016. (Aircraft of the Aces; sv. 129). ISBN 978-1-4728-1261-2. S. 55. (anglicky) 
  18. Hata & Izawa & Shores, str. 256
  19. Hata & Izawa & Shores, str. 257
  20. Izawa & Holmes, str. 39
  21. Hata & Izawa & Shores, str. 217 a 218
  22. a b TILLMAN, Barrett. Whirlwind: The Air War Against Japan 1942-1945. New York: Simon & Schuster, 2010. ISBN 978-1-4165-8440-7. S. 117. (anglicky) 
  23. a b Hata & Izawa & Shores, str. 116, 117 a 307
  24. Hata & Izawa & Shores, str. 119
  25. a b Hata & Izawa & Shores, str. 296
  26. a b As Japonaise - KURATORI Shiro [online]. cieldegloire.com [cit. 2015-10-26]. Dostupné online. (francouzsky) 
  27. Cea, str. 27
  28. WINGS PALETTE - Nakajima J1N Gekko/Irving - Japan [online]. wp.scn.ru [cit. 2015-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. a b c HARDING, Stephen. The Last to Die [online]. airspacemag.com, 2008-11 [cit. 2015-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. B-32-20-CF "Hobo Queen II" Serial Number 42-108532 [online]. pacificwrecks.com, rev. 2015-08-07 [cit. 2015-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. B-32-20-CF Dominator Serial Number 42-108539 [online]. pacificwrecks.com, rev. 2015-08-16 [cit. 2015-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. a b c d Cea, str. 26
  33. a b c d e f g OKUMIYA, Masatake; HORIKOSHI, Jiro; CAIDIN, Martin. Zero: The Story Of Japan's Air War In The Pacific – As Seen By The Enemy. New York: ibooks, 2004. ISBN 0-7434-7939-4. S. 36. (anglicky)  – Okumiya neuvádí konkrétní typy, ale pouze kategorie
  34. a b c d e f g VEJŘÍK, Lubomír. Vzastup a pád orlů Nipponu: Pearl Harbor, Tenno Heika Banzai (Druhý díl historie japonského letectva). Cheb: Svět křídel, 1995. ISBN 80-85280-35-3. S. 100. 
  35. F6F-5 Hellcat Bureau Number 71441 [online]. pacificwrecks.com, rev. 2014-01-01 [cit. 2015-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CEA, Eduardo. Aircraft of the Imperial Japanese Navy: Land-based aviation, 1929-1945 (I). [s.l.]: Casemate Press, 2009. 104 s. (Air Collections; sv. 4). ISBN 978-84-96935-10-05. Kapitola Yokosuka Kaigun Kokutai, s. 24 až 28. (anglicky) 
  • HATA, Ikuhiko; IZAWA, Yasuho; SHORES, Christopher. Japanese Naval Air Force Fighter Units and Their Aces, 1932-1945. London: Grub Street, 2011. ISBN 9781906502843. (anglicky) 
  • PEATTIE, Mark R. Sunburst: The Rise of Japanese Naval Air Power, 1909-1941. Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 159114664X. (anglicky) 
  • SZLAGOR, Tomasz; ŚWIATŁOŃ, Janusz; WIELICZKO, Leszek A. Fighters over Japan, Part II. Lublin: Kagero, 2008. Dostupné online. ISBN 978-83-61220-13-8. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Dostupné mapy ke článku