Přeskočit na obsah

Jidášův polibek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jidášův polibek (1304–1306), Giottova freska, kaple Scrovegni, Padova, Itálie

Jidášův polibek, známý také jako Jidášova zrada, je čin, kterým Jidáš Iškariotský podle synoptických evangelií označil Ježíše zástupu s meči a holemi, který byl poslán od velekněží a starších lidu, a který ho přišel zatknout. Polibek Jidáš dává v Getsemanské zahradě po Poslední večeři a vede přímo k Ježíšovu zatčení pořádkovými silami Sanhedrinu.

Satan vstoupil do Jidáše. Tehdy se Jidáš Iškariotský, jeden ze Dvanácti, rozhodne, že promluví. Jidáš se pak rozhodl promluvit s veleknězem a se všemi představiteli chrámové stráže, aby jim oznámil, jak se chystá Ježíše zradit. Všichni byli velmi potěšeni zprávou, kterou jim Jidáš právě sdělil, a tak se rozhodli, že mu za zradu Ježíše zaplatí.

V průběhu Ježíšova života v Novém zákoně jsou události jeho označení nepřátelskými silami a následné popravy přímo předpovězeny, když Ježíš předpovídá svou zradu a zároveň předpovídá svou smrt.[1]

V širším slova smyslu může Jidášův polibek znamenat „akt, který se tváří jako akt přátelství, ale ve skutečnosti je pro příjemce újmou.“[2]

V křesťanství se zrada Ježíše oplakává na Škaredou středu (Svatou středu) ve Svatém týdnu.[3][4]

V Novém zákoně

[editovat | editovat zdroj]

Jidáš byl Ježíšův učedník a jeden z původních dvanácti apoštolů. Většina apoštolů pocházela z Galileje, ale Jidáš pocházel z Judeje.[5] Matoušovo – Mt 26, 47–50 (Kral, ČEP) i Markovo – Mk 14, 43–45 (Kral, ČEP) evangelium používají řecké sloveso καταφιλέω, katafileó, které znamená „políbit, pohladit; odlišné od φιλεῖν, philein; zejména milostný polibek.“[6] Je to stejné sloveso, které Plútarchos používá k popisu slavného polibku, který dal Alexandr Veliký Bagoovi.[7] Složené sloveso (κατα-) „má sílu důrazného, okázalého pozdravu.“[8] Luteránský teolog Johann Bengel předpokládá, že Jidáš ho políbil „opakovaně“: „políbil ho vícekrát v rozporu s tím, co řekl v předchozím verši: φιλήσω, philēsō, ,jediný polibekʻ – Mt 26, 48 (Kral, ČEP), a učinil tak jakoby z láskyplného citu.“[9]

Podle Matouše – Mt 26, 50 (Kral, ČEP) Ježíš odpověděl slovy: „Příteli, konej svůj úkol!“ Lukáš – Lk 22, 48 (Kral, ČEP) cituje Ježíšova slova: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“[10]

Vzápětí následuje Ježíšovo zatčení.[11]

V liturgii

[editovat | editovat zdroj]

V božské liturgii svatého Jana Zlatoústého používá řecká pravoslavná církev tropar O tvé mystické večeři..., v němž hymnista slibuje Ježíši, že „...tě nepolíbí jako Jidáš...“. (...οὐ φίλημά σοι δώσω, καθάπερ ὁ Ἰούδας...):

Τοῦ Δείπνου σου τοῦ μυστικοῦ, σήμερον, Υἱὲ Θεοῦ, κοινωνόν με παράλαβε· οὐ μὴ γὰρ τοῖς ἐχθροῖς σου τὸ Μυστήριον εἴπω· οὐ φίλημά σοι δώσω, καθάπερ ὁ Ἰούδας· ἀλλ’ ὡς ὁ Λῃστὴς ὁμολογῶ σοι· Μνήσθητί μου, Κύριε, ἐν τῇ βασιλείᾳ σου. Z tvé tajemné večeře mě dnes přijmi, Synu Boží, jako podílníka, neboť nebudu mluvit o tajemství tvým nepřátelům, nepolíbím tě jako Jidáš, ale jako lotr tě vyznám: Pane, pamatuj na mě ve svém království.[12]

Komentář

[editovat | editovat zdroj]

Justus Knecht komentuje Jidášův polibek takto:

Neodmítl jeho zrádný polibek: Dokonce ho i oslovil: „Příteli!“ „Vždycky jsem se k tobě choval jako ke svému příteli,“ chtěl tím naznačit, „proč tedy nyní přicházíš v čele mých nepřátel a zrazuješ mě jim polibkem!“ Toto láskyplné zacházení ze strany našeho Pána bylo pro nevděčného zrádce poslední hodinou milosti. Ježíš mu dal pochopit, že ho navzdory jeho hanebnému zločinu stále miluje a je připraven mu odpustit.[13]

Cornelius a Lapide ve svém Velkém komentáři píše,

Viktor z Antiochie říká: „Nešťastník dal polibek pokoje tomu, na kterého kladl smrtelné nástrahy.“ „Dával,“ říká pseudo-Jeromeus, „znamení polibku s jedem lsti.“ Navíc, ačkoli Kristus hluboce cítil a velmi ho bolela Jidášova zrada, přesto jeho polibek neodmítl a dal mu na oplátku polibek láskyplný. 1. „Aby se nezdálo, že se vyhýbá zradě“ (sv. Ambrož v Lk xxi. 45), ale ochotně ji a ještě větší potupy přijal kvůli nám. 2. Aby obměkčil a pronikl Jidášovo srdce; a 3. Aby nás naučil milovat naše nepřátele a ty, o nichž víme, že by proti nám zuřili (sv. Hilarius z Poitiers). Kristus totiž zrádce ne nenáviděl, ale miloval a jeho hřích ho zarmoutil víc než jeho vlastní zrada, a proto se ho snažil přivést k pokání.[14]

V oblasti umění

[editovat | editovat zdroj]

Tato scéna je téměř vždy zahrnuta, buď jako samotný polibek, nebo okamžik po něm, Ježíšovo zatčení, nebo obě scény dohromady (jak je uvedeno výše), v cyklech Život Krista v umění nebo Umučení Ježíše v různých uměleckých dílech. V některých byzantských cyklech je to jediná scéna před Ukřižováním.[15] Mezi několik ukázek patří např:

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kiss of Judas na anglické Wikipedii.

  1. GRAHAM, Natalie. Contribution from Middlebury College Publications "Judas Kiss". New England Review. 2011, roč. 1990–, čís. 2, s. 88. Via JSTOR. Dostupné online. (angličtina) 
  2. Judas kiss [online]. TheFreeDictionary.com [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  3. COOPER, J.HB. Dictionary of Christianity. [s.l.]: Routledge, 2013-10-23. ISBN 9781134265466. S. 124. (angličtina)  „Svatý týden. Poslední postní týden. Začíná PALMOVOU NEDĚLÍ; čtvrtý den se nazývá SVATÁ STŘEDA; pátý je ZELENÝ ČTVRTEK nebo SVATÝ ČTVRTEK; šestý je VELKÝ PÁTEK; a poslední ,Bílá sobotaʻ neboli ,Velký šabatʻ.“"
  4. BREWER, Ebenezer Cobham. The Historic Notebook: With an Appendix of Battles. [s.l.]: J. B. Lippincott, 1896. S. 669. (angličtina)  „Posledních sedm dní tohoto období tvoří Svatý týden. V tradicích východního obřadu prvním dnem Svatého týdne je Květná neděle, čtvrtým dnem je Škaredá středa, pátým Zelený čtvrtek nebo Svatý čtvrtek, šestým Velký pátek nebo Svatý pátek a posledním Bílá sobota nebo Velká sobota.“
  5. JUDD, Frank, Jr. Judas in the New Testament, the Restoration, and the Gospel of Judas. Brigham Young University Studies. 2006, roč. 45, čís. 2, s. 35–43. JSTOR 43044515 – via JSTOR. Dostupné online. (angličtina) 
  6. LIDDELL, Henry George; SCOTT, Robert. A Greek–English Lexicon v rámci projektu Perseus. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. Kapitola καταφιλέω. (angličtina) 
  7. PLÚTARCHOS. 67.4. Alexander. Překlad Bernadotte Perrin. [s.l.]: [s.n.], 1919. Dostupné online.  „λέγεται δὲ μεθύοντα αὐτὸν θεωρεῖν ἀγῶνας χορῶν, τὸν δὲ ἐρώμενον Βαγώαν χορεύοντα νικῆσαι καὶ κεκοσμημένον διὰ τοῦ θεάτρου παρελθόντα καθίσαι παρ᾽ αὐτόν: ἰδόντας δὲ τοὺς Μακεδόνας κροτεῖν καὶ βοᾶν φιλῆσαι κελεύοντας, ἄχρι οὗ περιβαλὼν κατεφίλησεν“
  8. Vincent's Word Studies on Matthew 26 [online]. biblehub.com, rev. 2017-02-27 [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  9. Bengel's Gnomon on Matthew 26 [online]. biblehub.com, rev. 2017-02-27 [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  10. DEAR, John. On Holy Thursday, betrayal and friendship [online]. National Catholic Reporter, 2012-03-27 [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  11. Mt 26, 50 (Kral, ČEP)
  12. ELIAS, Rev. Nicholas M. The Divine Liturgy Explained. 4 (vydáno v roce 2000). vyd. Atény: Papadimitriou Publishing Co., 1966. S. 194–195. 
  13. KNECHT, Friedrich Justus. LXX. Jesus is apprehended and bound. In: A Practical Commentary on Holy Scripture. [s.l.]: B. Herder, 1910. Dostupné online. (angličtina)
  14. LAPIDE, Cornelius. The great commentary of Cornelius à Lapide. [s.l.]: [s.n.], 1889. Dostupné online. (angličtina) 
  15. SCHILLER, Gertrud. Iconography of Christian Art. Překlad Lund Humphries. Svazek II. Londýn: [s.n.], 1972. ISBN 0853313245. S. 52. (angličtina) 
  16. Diskusi o Jidášově polibku s ohledem na Caravaggiovo Uchopení Krista (nyní v Irské národní galerii v Dublinu) spolu se shrnutím tradičního církevního výkladu tohoto gesta viz Franco Mormando, „Stejně jako se tvé rty přibližují ke rtům tvých bratří: Jidáš Iškariotský a polibek zrady“, v knize Saints and Sinners: Caravaggio and the Baroque Image. Příprava vydání F. Mormando (ed.). Chestnut Hill, MA: The McMullen Museum of Art of Boston College, 1999. S. 179–190. (angličtina) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]