Jan Janský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. MUDr. Jan Janský
Jan Janský (1902)
Jan Janský (1902)
Narození3. dubna 1873
Praha-Smíchov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí8. září 1921 (ve věku 48 let)
Dolní Mokropsy
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtísrdeční selhání
Místo pohřbeníHřbitov Malvazinky (Praha 5)
BydlištěČernošice čp.397
Národnostčeská
Vzdělánílékař
Alma materUniverzita Karlova
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy
Povolánísérolog, neurolog, psychiatr
ZaměstnavatelUniverzita Karlova
PříbuzníAlois Rašín (švagr)
Ladislav Rašín (synovec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrobka MUDr. Jana Janského

Jan Janský[pozn. 1] (3. dubna 1873, Smíchov (nyní Praha)[1] – 8. září 1921, Dolní Mokropsy[2]) byl český sérolog, neurolog a psychiatr, objevitel čtyř základních krevních skupin.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze v rodině smíchovského mydláře Jana Janského (1844–) a jeho manželky Marie, rozené Zelenkové. Byl starší ze dvou synů.[3]

V roce 1892 vystudoval smíchovské gymnázium, tehdy akademické. Po maturitě pak pokračoval ve studiích lékařství na lékařské fakultě české Karlo–Ferdinandovy univerzity v Praze, kterou absolvoval v roce 1898.[4][5] Po promoci nejprve nastoupil jako asistent u profesora Karla Kuffnera a posléze jako lékař na psychiatrickou kliniku v Praze. Ve svých pracích se ukázal jako bystrý pozorovatel a kritický posuzovatel. Navazoval na tradici české psychiatrie, která tehdy stavěla na výsledcích získaných vyšetřovacími metodami somatické medicíny. Zabýval se studiem a vyšetřováním mozkomíšního moku (likvorologie) a založil likvorologickou laboratoř. Psal o hysterii, akutních psychózách, schizofrenii atd.[5]Vedle vědecké a didaktické činnosti se uplatnil i mimo kliniku. Byl soudním znalcem z psychiatrie a jeho posudky přispívaly k vážnosti oboru u soudu.

V roce 1914 se stal mimořádným profesorem pražské České univerzity[6] a zástupcem přednosty psychiatrické kliniky. Během první světové války nastoupil do služby jako lékař na frontě. Po dvou letech, v roce 1916, byl po prodělaném srdečním infarktu zproštěn služby a vrátil se do vlasti. Po skončení války nastoupil na místo přednosty neuropsychiatrického oddělení Vojenské nemocnice v Praze. V roce 1921 byl jmenován řádným profesorem. [5]

Zemřel 8. září 1921 v Černošicích nedaleko Prahy na následky anginy pectoris v 48 letech. Pamětní deska připomínající jeho zdejší pobyt je umístěna v Černošicích na domě čp. 397.

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Dne 14. června 1899 se na Smíchově oženil s dcerou stavitele Hedvikou Bečkovou (1877–??).[7] Narodili se jim synové Stanislav (*1900) a Jan (*1902). Rodina bydlela na Smíchově, později na pražském Novém Městě.[6]

Sestra Jana Janského Karla (*1877) se v roce 1899 provdala za budoucího československého ministra financí Aloise Rašína.[8]

Lékařská praxe[editovat | editovat zdroj]

Jako psychiatr se od počátku své lékařské praxe zabýval vztahem mezi aglutinací (shlukováním) krve a duševními poruchami. Po několikaletém výzkumu pak dospěl k poznání, že tento vztah neexistuje, tedy že mezi srážením krve a duševními onemocněními člověka není žádná spojitost.[5] Na základě těchto poznatků napsal vědecké pojednání a v listopadu roku 1906 přednesl jeho závěry před členy Spolku českých lékařů. Na vzorku 3 160 „bláznů“ prokázal, že lidskou krev, ať člověka zdravého nebo duševně nemocného, lze podle určitých rozdílů ve vlastnostech krvinek rozdělit do 4 základních skupin. V roce 1907 byla jeho práce uveřejněna ve Sborníku klinickém pod názvem „Haematologická studie u psychotiků“. Jako víceméně vedlejší produkt své výzkumné činnosti popsal čtyři základní krevní skupiny (neoznačil tak, jak je tomu dnes, tedy A, B, AB a 0, ale přiřadil jim římské číslice I., II., III. a IV.). Výsledky svého výzkumu popsal následovně: „Systematické naše vyšetřování – byť k účelům psychiatrickým nepřineslo žádný cennější praktický užitek – objevilo pozoruhodná, dosud nikdy neuvedená fakta“ (1907). Dále se však výzkumu krve nevěnoval a soustřeďoval se hlavně na psychiatrii a neurologické výzkumy, například intenzivně zkoumal problematiku mozkomíšního moku.

Otázka prvenství objevu krevních skupin[editovat | editovat zdroj]

Názor na prvenství objevu dělení lidské krve do krevních skupin se vyvíjel. Vídeňský patolog Karl Landsteiner (1868–1943) již v roce 1900 prohlásil, že „krevní sérum normálního člověka je často schopno shlukovat červené krvinky jiného zdravého jedince“. Ve snaze tento jev vysvětlit odebral krev sobě a 21 kolegům a zjišťoval reakci každého vzorku krvinek na každý vzorek krevního séra. Poté v roce 1901 prezentoval výsledek svých pokusů v práci „O projevech aglutinace normální lidské krve“, kde potvrdil existenci tří krevních skupin.[5] Za dva roky na jeho popud kolegové Decastello a Sturli objevili skupinu čtvrtou, nejvzácnější, v původních vzorcích chybějící. Landsteiner za svůj objev obdržel v roce 1930 Nobelovu cenu.

Jan Janský na bronzové Janského plaketě

Ke stejným závěrům dospěl v roce 1907 Janský, který také prokázal existenci čtvrté krevní skupiny (v současné době označované jako AB) navíc však provedl správnou klasifikaci skupin. Zabýval se dlouho a soustavně studiem některých krevních vlastností u svých nemocných. O Landsteinerovi a jeho práci Janský nic nevěděl. Landsteiner ve své souborné práci z roku 1910 Janského ostatně také necitoval.

V roce 1910 Američan William Lorenzo Moss dospěl ke stejným výsledkům, o Janského práci se však dozvěděl až po dokončení práce vlastní. Doplnil ji o toto sdělení s tím, že uznal Janského prioritu správné klasifikace. V Americe se tak stal Janský na čas skutečným objevitelem krevních skupin. V roce 1921 americká lékařská komise uznala jeho prvenství v objevu krevních skupin (Janský byl upřednostněn před Landsteinerem). Jeho systém byl obecně uznán a poměrně dlouhou dobu byl také jediným podkladem pro zajišťování bezpečných podmínek pro krevní transfuzi.

Ještě v roce 1923 J. Diviš v souborné a pečlivě zpracované práci o krevní transfuzi uváděl, že krevní skupiny objevili američtí autoři Landsteiner, Jansky a Moss. Ke změně došlo v témže roce. Chirurgové K. Neuwirth, A. Jirásek a F. Zahradnický se zúčastnili VI. Mezinárodního chirurgického kongresu v Londýně, kde důležitým tématem byly transfuze. Tam se švédský chirurg T. Riek zeptal členů československé delegace, zda Janského znají a vědí, že byl první na světě, kdo popsal 4 hlavní krevní skupiny. Tak by se vlastně aglutinační zkouška zvaná „americkou zkouškou“ měla jmenovat „českou zkouškou“. Překvapení lékaři po návratu z Londýna a po ověření fakt způsobili, že Janský byl objeven pro český vědecký svět. Okamžitě se vyrojily články a výroky vysoce hodnotící jeho světový přínos, později byl také natočen sugestivní film podle scénáře Vladimíra Neffa. Celá kampaň vrcholila názory, které zpochybňovaly Landsteinerovo prvenství i Nobelovu cenu a Janského stavěly proti němu. Během let se hodnocení dostalo do střízlivějších poloh. Například profesor Vondráček, Janského žák, napsal v roce 1971: „...objevil čtvrtou krevní skupinu“ a dále „Dosah svého objevu netušil a také jej nikterak prakticky nevyužil“.

Vědecká i odborná úroveň celé jeho práce byla nepochybně vysoká. Je obdivuhodné, jak klinik objevil podstatné a tehdy zcela nově se rozvíjející teoretické poznatky. Znamenité byly jeho metodické postupy, skutečnost, že si všiml nového poznatku, který ležel mimo hlavní proud jeho zájmu a že poznatek utřídil do klasifikace, která platí dodnes. Jeho práci poznamenala skutečnost, že zemřel v poměrně mladém věku a již léta před smrtí trpěl těžkou nemocí.

Posmrtné připomínky[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Někdy též nesprávně uváděn jako Jan Jánský

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. ↑ Policejní ředitelství I, konskripce, karton 224, obraz 715 [online]. Praha: Národní archiv [cit. 2020-05-20]. Dostupné online. 
  4. ↑ Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity I. (1882–1900): Ioannes Janský [online]. Univerzita Karlova [cit. 2020-05-20]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e HOŘEJŠÍ, Jaroslav. Přemožitelé času sv. 2. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1987. Kapitola Jan Janský, s. 74–77. 
  6. ↑ a b Soupis pražských obyvatel: Janský Jan [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-05-20]. Dostupné online. 
  7. ↑ Matrika oddaných Smíchov, 1899-1903, snímek 32 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-05-20]. Dostupné online. 
  8. ↑ Matrika oddaných, Smíchov, 1899-1903, snímek 54 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-05-20]. Dostupné online. 
  9. ↑ NOVOTNÝ, Dan. MČ Praha 13: Názvy ulic [online]. Městská část Praha 13, 2010-02-08 [cit. 2011-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-27. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Janský&oldid=23816980“