Hanns Eisler

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hanns Eisler
Eisler1940.jpg
Základní informace
Narození 6. července 1898
Lipsko
Úmrtí 6. září 1962 (ve věku 64 let)
Berlín
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Povolání hudební skladatel, scenárista, vysokoškolský učitel, skladatel filmové hudby a hudebník
Významná díla Hymna Německé demokratické republiky
symfonie
Ocenění Národní cena Německé demokratické republiky
Děti Georg Eisler
Rodiče Rudolf Eisler
Příbuzní Gerhart Eisler a Ruth Fischer (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hanns Eisler (6. července 1898 Lipsko6. září 1962 Berlín) byl rakouský hudební skladatel. Jeden z významných členů Druhé vídeňské školy. Je znám pro svou spolupráci s Bertolt Brechtem, jako autor hymny Německé demokratické republiky i jako autor filmové hudby.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Hanns Eisler se narodil v saském Lipsku. Byl synem profesora filosofie Rudolfa Eislera a Marie Idy Fischerové. Jeho otec byl Žid a matka luteránka. V roce 1901 se rodina přestěhovala do Vídně. Bratr Gerhart se stal komunistickým novinářem a sestra Elfrída byla ve dvacátých letech předsedkyní německé komunistické strany. Po emigraci do USA zcela změnila své názory a stala se zapřisáhlou odpůrkyní komunismu. Psala antikomunistické pamflety a dokonce svědčila proti svému bratru před Výborem pro neamerickou činnost.

Mladá léta[editovat | editovat zdroj]

Během 1. světové války sloužil Eisler jako voják v rakouskouherské armádě a byl několikrát zraněn. Po skončení války studoval v letech 1919–1923 ve Vídni u Arnolda Schoenberga. Byl prvním ze Schoenbergových žáků komponujících dvanáctitónovou a seriální technikou. V roce 1920 se oženil s Charlottou Demantovou, se kterou měl syna Georga, který se stal známým malířem. V roce 1925 se přestěhovali do Berlína, který byl v té době centrem experimentů v hudbě, divadle i filmu. Stal se aktivistou Komunistické strany Německa a vyučoval na Marxistické dělnické škole. Jeho hudba inklinovala k politickým tématům a (k Schoenbergově zděšení) se stávala přístupnější a vstřebávala prvky jazzu a kabaretu.

V té době se také spřátelil s Bertoldem Brechtem, jehož příklon k marxismu proběhl přibližně v téže době. Přátelství a spolupráce těchto dvou umělců trvala až do Brechtovy smrti v roce 1956. Eisler napsal hudbu k několika Brechtovým divadelním hrám. Také spolupracovali na protestních písních, které reflektovaly politické zmatky Výmarské republiky na počátku třicátých let. Jejich Píseň solidarity se stala populární na politických shromážděních a pouličních protestních akcích.

V exilu[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1933 byla Eislerova hudba i Brechtova poesie nacistickou stranou zakázána a oba umělci odešli do exilu. Zatímco Brecht se usídlil ve Svendborgu v Dánsku, Eisler řadu let cestoval po světě. Přednášel a pracoval v Praze, Vídni, Paříži, Londýně, Moskvě, ve Španělsku, v Dánsku i v Mexiku. Dvakrát navštívil Spojené státy americké a uspořádal přednáškové turné od oceánu k oceánu. V roce 1938 získal do USA trvalé vízum. Stal se učitelem kompozice na New School for Social Research v New Yorku a komponoval experimentální hudbu. V roce 1942 přesídlil do Los Angeles, kde se znovu setkal s Brechtem, který tam přicestoval v roce 1941 z Dánska přes Sovětský svaz.

V Los Angeles Eisler zkomponoval hudbu k několika dokumentárním filmům a k osmi celovečerním hraným filmům, z nichž dva byly nominovány v letech 1944 a 1945 na Oscara. (Hangmen Also Die! a None but the Lonely Heart). Na filmu Hangmen Also Die! spolupracoval opět s Bertoldem Brechtem. Filmová hudba se tak stala vedle vokální hudby jednou z hlavních součástí jeho hudebního díla. Během svého života napsal hudbu ke 40 filmům.

V roce 1940 Eisler začal pracovat na studii o vztahu mezi hudbou a filmem (Research Program on the Relation between Music and Films) podporovanou Rockefellerovou nadací. Výsledky této práce byly publikovány v roce 1947 v knize Composing for the Films. Jako spoluautor je uveden Theodor W. Adorno.

V některých komorních a vokálních skladbách z té doby se Eisler vrací ke dvanáctitónové metodě, kterou opustil v Berlíně. Mezi těmito skladbami zvláště vyniká skladba Fourteen Ways of Describing the Rain, komponovaná k Schoenbergovým sedmdesátinám.

Vyšetřování pro neamerickou činnost[editovat | editovat zdroj]

Slibně se rozvíjející kariéra v USA byla přerušena studenou válkou. Eisler byl jedním z prvních umělců uvedených na černé listině Hollywoodu. Absolvoval dva výslechy před Výborem pro neamerickou činnost. Byl obviněn, že je „Karlem Marxem hudby“ a šéfem sovětských agentů v Hollywoodu. Svědčila proti němu i jeho sestra Ruth, která také uvedla, že sovětským agentem je i její druhý bratr Gerhart. Eislera podporovali Charlie Chaplin a skladatelé Igor Fjodorovič Stravinskij, Aaron Copland a Leonard Bernstein, kteří zorganizovali koncert pro získání prostředků na Eislerovu obhajobu. Tato snaha, jakož i podpora ze strany dalších umělců (např. Woody Guthrie) však byla marná. Skladatel byl 26. března 1948 deportován do Prahy.

Ve východním Německu[editovat | editovat zdroj]

Z Prahy Eisler nejprve zamířil do Vídně a později do východní části Berlína. Zkomponoval hymnu Německé demokratické republiky, cyklus kabaretních písní na satirické verše Kurta Tucholského. Dále komponoval příležitostnou hudbu pro divadla, film, televizi a politické události. Mimo jiné napsal, ještě v roce 1948, hudbu k československému filmu režizéra Václava Gajera Křížová trojka.

V roce 1952 se chystal zkomponovat operu na téma legendy o Faustovi. Své vlastní libreto publikoval v tisku. Faust je v něm zobrazen jako nerozhodný člověk, který zradil dělnickou třídu tím, že nevstoupil do německé rolnické války. Toto pojetí bylo ostře napadeno v tiskovém orgánu německé komunistické strany Neues Deutschland. Bylo označeno za facku do tváře německého národního cítění a Eisler byl obviněn z formalistické deformace jednoho z největších děl německého básníka. Diskuse a obviňování bylo přeneseno i na akademickou půdu. 16. června 1953 však v Berlíně proběhla stávka stavebních dělníků a rozvinula se postupně v široké protesty proti vládě NDR. Starosti s potlačením těchto nepokojů sice ukončily debatu, ale skladatel upadl do deprese a operu nikdy nedokončil.

V poslední dekádě skladatelova života se propast mezi kulturními funkcionáři NDR a skladatelem dále rozšiřovala i když Eisler dále komponoval a vyučoval na východoberlínské konzervatoři. Zemřel na infarkt myokardu 6. září 1962 ve východním Berlíně a je pochován na Dorotheenstadském hřbitově. Na jeho počest byla po něm pojmenována Vysoká škola hudební – Hochschule für Musik "Hanns Eisler".


Dílo[editovat | editovat zdroj]

Souborné vydání[editovat | editovat zdroj]

V roce 1954 Hanns Eisler spolupracoval s redakcí lipského vydavatele hudebnin Breitkopf & Härtel na desetidílném souborném vydání jeho vokálního díla pod názvem Písně a kantáty (Lieder und Kantaten). První svazek se objevily v roce 1955, poslední vydaný byl pátý díl v roce 1966. Další díly již nevyšly.

Obsah
  • Svazek 1a 2: 145 Písně a balady (zpěv a klavír)
  • Svazek 3: Sedm částí Německé symfonie, Lenin-Requiem (partitura), Gegen den Krieg (smíšený sbor a cappella)
  • Svazek 4: 16 Lieder und Balladen (zpěv a klavír), Die Teppichweber von Kujan-Bulak (partitura) a scénická hudba k Leben des Galilei (klavírní výtah)
  • Svazek 5: 30 Lieder, Balladen und Chöre (zpěv a malý orchestr), scénická hudba a písně k Lieder zu Die Gesichte der Simone Marchard (partitura)
  • Svazek 6: Woodbury-Liederbüchlein, scénická hudba a písně k Die Tage der Commune, Furcht und Elend des dritten Reiches, Katzgraben, šest dalších písní a balad
  • Svazek 7: scénická hudba k Die Mutter (Maxim Gorkij a Bertolt Brecht)
  • Svazek 8: scénická hudba k Schweijk im zweiten Weltkrieg (Bertolt Brecht)
  • Svazek 9: Písně na slova Kurta Tucholského
  • Svazek 10: Vážné písně, scéna z Kriegsfibel, Lied über den Frieden (Píseň o míru, partitura)

Další skladby (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1922: Allegro moderato und Waltzes; Allegretto and Andante pro klavír
  • 1923: Divertimento; Four Piano Pieces
  • 1923: Divertimento pro dechový kvintet op. 4
  • 1925: Osm klavírních skladeb
  • 1931 Suite No. 2 op. 24 ("Niemandsland");
  • 1931 Suite No. 3 op. 26 ("Kuhle Wampe")
  • 1932 Kleine Sinfonie (Little Symphony)
  • 1934 Prelude and Fugue on B–A–C–H (smyčcové trio); "Spartakus 1919 op. 43
  • 1938 Smyčcový kvartet, Pět orchestrálních skladeb
  • 1939: Nonet č. 1
  • 1940: Chamber Symphony (Kammersymphonie)
  • 1940/41: Nonet č. 2
  • 1942: "Hollywood-Elegien" in the Hollywooder Liederbuch
  • 1947: Septet č. 2
  • 1954 : Winterschlacht-Suite
  • 1957: Sturm-Suite für Orchester;
  • 1935-1958: Deutsche Sinfonie (na slova Bertolta Brechta a Ignazia Silone)

Filmová hudba[editovat | editovat zdroj]

  • 1924: Opus III
  • 1931: Niemandsland
  • 1932: Komsomolsk
  • 1932: Kuhle Wampe oder: Wem gehört die Welt?
  • 1933: Dans les rues
  • 1934: Nieuwe gronden
  • 1934: Le grand jeu
  • 1935: Der rote Sultan
  • 1936: La vie est à nous
  • 1939: The 400 Million
  • 1939: Pete Roleum and His Cousins
  • 1941: A Child Went Forth
  • 1941: The Forgotten Village
  • 1943: Auch Henker sterben
  • 1944: None But the Lonely Heart
  • 1945: Jealousy
  • 1945: Die Seeteufel von Cartagena
  • 1946: Deadline at Dawn
  • 1946: Ein eleganter Gauner
  • 1947: Leben des Galilei
  • 1947: Die Frau am Strand
  • 1947: So Well Remembered
  • 1948: Křížová trojka
  • 1949: Unser täglich Brot
  • 1950: Der Rat der Götter
  • 1951: Wilhelm Pieck – Das Leben unseres Präsidenten
  • 1952: Frauenschicksale
  • 1954: Schicksal am Lenkrad
  • 1955: Nacht und Nebel
  • 1955: Bel Ami
  • 1957: Katzgraben
  • 1957: Hexenjagd
  • 1958: Die Mutter
  • 1958: Geschwader Fledermaus
  • 1960: Trübe Wasser
  • 1961: Aktion J
  • 1961: Schweyk im zweiten Weltkrieg (TV)
  • 1962: Leben des Galilei (TV)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Hanns Eisler: Gesammelte Werke. Begründet von Nathan Notowicz, herausgegeben von Stephanie Eisler und Manfred Grabs im Auftrag der Akademie der Künste der Deutschen Demokratischen Republik. VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1982
  • David Blake (Hrsg.): Hanns Eisler – A Miscellany. Harwood Academic Publishers, Luxembourg 1995, ISBN 3-7186-5573-X
  • Christian Glanz: Hanns Eisler, Werk und Leben. Edition Steinbauer, Wien 2008, ISBN 978-3-902494-30-6
  • Manfred Grabs: Hanns Eisler. Kompositionen – Schriften – Literatur. Ein Handbuch. Leipzig 1984

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]