Přeskočit na obsah

Jiří Olivier z Wallisu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Georg Olivier Wallis)
Jiří Olivier z Wallisu
Georg Oliver Graf Wallis, Kayserl: General Feld-Marschall. Mědirytina z doby po roce 1736
Georg Oliver Graf Wallis, Kayserl: General Feld-Marschall. Mědirytina z doby po roce 1736
Narození1673
Vídeň
Úmrtí19. prosince 1744 (ve věku 70–71 let)
Vídeň
BydlištěVídeň
Povolánívoják
ChoťMarie Antonie z Götzenu
Marie Terezie Kinská
DětiJiří Štěpán Olivier z Wallisu
RodičeArnošt Jiří Olivier z Wallisu a Marie Magdalena Alžběta z Attemsu
PříbuzníFrantišek Pavel z Wallisu (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří Oliver hrabě Wallis, svob. pán z Carighmainu (německy Georg Olivier von Wallis, 8. únor 1673, Vídeň19. prosinec 1744, tamtéž) byl rakouský šlechtic ze starého irského rodu Wallisů (Walshů), císařský generál polní maršál, hlavní vojenský velitel Království obojí Sicílie a poslední správce Srbského království (habsburské korunní země).

Ačkoliv byl dobrým vojákem, v historii je spíše znám svou neúspěšnou kampaní a porážkou ve čtvrté, resp. sedmé rusko-rakousko-turecké válce z let 1735/37–1739, v jejímž důsledku habsburská monarchie navždy přišla o všechny oblasti na jih od Sávy, Dunaje a Jižních Karpat, které dvě dekády předtím dobyl Evžen Savojský.

Wallisův zámek Kolešovice

Narodil se ve Vídni jako syn Arnošta Jiřího Oliviera z Wallisu a jeho manželky Marie Magdaleny Alžběty z Attemsu. Měl bratra Františka Pavla.

Pocházel ze starého irského rodu Wallisů (Walshů), jehož jedna větev z důvodu nábožensko-politického pronásledování opustila rodné panství Carighmain (dnes Carrickmines na jižním předměstí Dublinu) a přešla již roku 1612 do císařských služeb.

Díky vojenským úspěchům svého otce Arnošta Jiřího a zejména děda Oliviera, generálmajora a osobního komorníka císaře Leopolda I., měl mladý Jiří Olivier otevřené dveře ke kariéře. V 16 letech přišel jako páže na vídeňský dvůr; o rok později už vstoupil do císařské armády. V roce 1697, již v hodnosti kapitána, bojoval pod Evženem Savojským ve vítězné bitvě u Zenty. Během války o španělské dědictví sloužil v severní Itálii a roku 1707 se účastnil dobytí Neapole. Do roku 1713 se účastnil bitev ve Španělsku. Na konci války dosáhl hodnosti polního podmaršála.

V rakousko-turecké válce bojoval v letech 1716–18 opět pod velením prince Evžena v bitvě u Petrovaradína a o rok později velel třem plukům a byl odeslán do Neapole. Během války čtverné aliance patřil k rakouskému vojsku na Sicílii. Během bitev o Messinu byl raněn a krátce na to byl určen guvernérem této pevnosti až do roku 1727. V letech 1731–1734 byl guvernérem pevnosti Mohuč. V následné válce o polské následnictví bojoval v Itálii proti Francouzům.

Nešťastná rusko-rakousko-turecká válka znamenala zlom v jeho kariéře: během ní se stal nejvyšším velitelem císařských vojsk a jako takový nesl velkou odpovědnost za prohranou rozhodující bitvu u Grocky (1739), po níž musel být s Turky podepsán nevýhodný bělehradský mír. Vzápětí byl Wallis souzen spolu s dalšími veliteli a v únoru 1740 odsouzen k věznění v pevnosti Špilberk. Po nástupu Marie Terezie o osm měsíců později sice omilostněn, nicméně původní vojenské hodnosti již nezískal.

Zbytek života dožil na svých panstvích, především v Kladsku a středozápadních Čechách (Kolešovice, Petrovice, Zavidov a Vysoká Libyně).

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]