Genderová identita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Genderová identita označuje vlastní identifikaci člověka k maskulinitě, feminitě, různé kombinaci obou nebo k žádnému z uvedených genderů.[1] Standardně v západních společnostech udává, do jaké míry se jedinec cítí být mužem, ženou či nebinární.

Tento termín je určen pro rozlišení této psychologické asociace od fyziologických a sociologických aspektů pohlaví. Člověk se může v závislosti na situaci chovat v rámci modelů obou genderů.[2] V češtině sotva nalezneme nějaký vhodný ekvivalent. Nejbližší pojem je „rod,“ který se však neujal, protože bývá antropology a jinými odborníky užíván v odlišných významech.[3] Standardně se tak pojem „gender“ nepřekládá.

Sociologický přístup vychází z práce Margaret Meadové Sex and Temperament in Three Primitive Societies (1935), která staví na tom, že pohlaví je biologickou charakteristikou, kdežto gender je společenskou konstrukcí.[4] Sociální konstruktivismus tvrdí, že sociální realita není dána jako fakt, ale je neustále znovu konstruována v procesu sociální interakce a komunikace.[5]

K vytvoření „core gender identity“ pravděpodobně přispívají sociologické i biologické faktory a dochází k němu přibližně do třetího roku života.[6] Děti jsou pak schopné se ustáleně vyjadřovat o svém genderu a vybírat si k němu příslušné aktivity a hračky,[7] přestože ještě zcela nerozumí genderovému dosahu. Očekávání spojená s pohlavní rolí se předávají verbálně i neverbálně: rodiče navlékají děti do odlišného oblečení, chlapci dostávají hračky v podobě aut, letadel, zbraní, dívky jsou vybaveny kuchyňkami a převlékacími panenkami.[8] Od dívek se očekává, že budou méně fyzicky silné, budou více oplývat emocemi[9] a už od útlého mládí budou připravovány na roli hospodyně pečující o domácnost. Muži mají být fyzicky silnější a agresivnější. To se pojí s pojmem genderová socializace, která je založena na učení genderových rolí prostřednictvím sociálních faktorů, jimiž jsou například škola, média či rodina.[10] Gender tedy vyjadřuje myšlenku, že pokud jde o sociální chování, lidé se jako muži a ženy nerodí, ale musí se – přinejmenším do značné míry – naučit jako muži a ženy jednat.[11]

Na rozdíl od pohlaví, které je univerzální kategorií a nemění se podle času či místa působení, gender vyjadřuje, že velmi rozdílné názory na přiměřené chování žen a mužů mohou mít jak různé společnosti, tak tytéž společnosti v různých obdobích historie, nebo odlišné skupiny v rámci téže společnosti. Podstatu pojetí genderu jako polarity na spektru či vyjádření opaku druhého uvedla Simone de Beauvoirová, která ve Druhém pohlaví (1949) popsala ženu jako „to druhé“,[12] což doplnila tvrzením, že “ženou se člověk nerodí, ale stává.”

Transgender[editovat | editovat zdroj]

Lidé, kteří mají genderovou identitu odlišnou od svého pohlaví, se označují jako transgender. Tito lidé si mohou, ale nemusí nechat upravovat svá těla, aby byla blíže jejich genderové identitě. [13] Genderová identita trans lidí může být opačná vzhledem k jejich pohlaví (trans muži a ženy), ale někteří trans lidé se také identifikují jako nebinární. Lidé, jejichž genderová identita se shoduje s jejich pohlavím, se označují jako cisgender.

Historie pojmu[editovat | editovat zdroj]

Pojem se poprvé objevil v šedesátých letech 20. století a znamenal osobní pocit ze svého pohlaví.[14]

Již ke konci 19. století se v odborné literatuře objevuje pojem „invert“. To bylo označení pro ty, co odmítli očekávané genderové role. Mužskými „inverty“ byli ti, kteří byli nakloněni k tradičně ženským snahám či oblékání a naopak. Ve svém důrazu na obrácení rolí se teorie sexuální inverze podobá transgender identitě, která v té době ještě neexistovala jako samostatná koncepce.[15] Takovéto chování vyžadovalo podle doktorů nápravu a bylo léčeno.[7] Cílem této terapie bylo posunout děti zpět k jejich „správným“ genderovým rolím, což se prakticky ukázalo jako nemožné.[16]

V roce 1958 byl v Lékařském centru UCLA (Kalifornská univerzita v Los Angeles) založen projekt výzkumu genderové identity pro studium intersex a trans jedinců. Psychoanalytik Robert Stoller uvedl mnohá zjištění z projektu ve své knize Sex and Gender: Rozvoj mužnosti a ženskosti (1968). Právě on se zasloužil o zavedení termínu genderové identity v roce 1963.[17]

Gender v jiných kulturách[editovat | editovat zdroj]

Ve spoustě jiných kultur se od pradávna objevuje i tzv. třetí gender, přesněji gendery nebinární. Jsou to například některé indiánské kmeny v Severní Americe (two-spirit) nebo Indie (hidžra).

Hidžra není považována za ženu ani za muže a je tak nebinární. S vymezením dalších genderů se setkáváme i v jiných kulturách jako například v Ománu (khanith) nebo v Polynésii (Fa'afafine).[18]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gender identity na anglické (zjednodušené) Wikipedii.

  1. „Sexual Orientation and Gender Identity Definitions“ [online]. Human Rights Campaign [cit. 2016-11-29]. Dostupné online. 
  2. Genderová identita [online]. Gita [cit. 2008-12-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-05. 
  3. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009 [cit. 2017-11-21]. ISBN 978-80-7367-644-5. Str. 109.
  4. LINHART, Jiří, Alena VODÁKOVÁ a Miloslav PETRUSEK. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-311-3. Str. 339
  5. en.wikipedia.org/wiki/Gender_identity
  6. KALBFLEISCH; CODY. Gender, Power, and Communication in Human Relationships. [s.l.]: Psychology Press, 1995. ISBN 0805814043. 
  7. BOLES; TATRO. Men in Transition: Theory and Therapy. [s.l.]: Plenum Press, 2013. 
  8. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009 [cit. 2017-11-21]. ISBN 978-80-7367-644-5. Str. 110
  9. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009 [cit. 2017-11-21]. ISBN 978-80-7367-644-5. Str. 110
  10. GIDDENS, Anthony a Philip W. SUTTON. Sociologie. Vydání první, aktualizované a rozšířené. Praha: Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0807-1. Str. 297
  11. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009 [cit. 2017-11-21]. ISBN 978-80-7367-644-5. Str. 110
  12. LINHART, Jiří, Alena VODÁKOVÁ a Miloslav PETRUSEK. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-311-3. Str. 339
  13. KŘÍŽOVÁ, Alena. „Genderová identita - základní definice, konstrukce, koncepty.“. Gender, rovné příležitosti, výzkum 2 (3): 1-2. [online]. 2001 [cit. 2016-11-21]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  14. UNGER. Handbook of the Psychology of Women and Gender. [s.l.]: [s.n.], 2004. 
  15. en.wikipedia.org/wiki/Gender_identity
  16. en.wikipedia.org/wiki/Gender_identity
  17. en.wikipedia.org/wiki/Gender_identity
  18. en.wikipedia.org/wiki/Gender_identity