Eduard Succovaty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Eduard baron Succovaty von Vezza
Velitel 3. armádního sboru ve Štýrském Hradci
Ve funkci:
1897 – 1907
PředchůdceWilhelm von Reinländer
NástupceOskar Potiorek
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerál pěchoty (1908), polní zbrojmistr (1898), polní podmaršál (1891), generálmajor (1886)

Narození1. března 1839
Olomouc
Úmrtí10. srpna 1919 (ve věku 80 let)
Štýrský Hradec
Titulbaron (1907)
Profesedůstojník
OceněníŘád železné koruny 1. třídy (1899)
velkokříž Císařského řádu Leopoldova (1906)
Řád koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eduard svobodný pán Succovaty von Vezza (německy Eduard Freiherr Succovaty von Vezza) (26. března 1839 Olomouc10. srpna 1919 Štýrský Hradec) byl rakousko-uherský generál. V rakouské armádě sloužil od roku 1858, jako začínající důstojník se vyznamenal v letech 1859 a 1866 v Itálii, poté působil u různých jednotek, uplatnil se také jako vojenský pedagog a spisovatel. Koncem 19. století strávil řadu let jako posádkový velitel v Brně, nakonec byl velitelem 3. armádního sboru ve Štýrském Hradci (1897–1907). V rakousko-uherské armádě dosáhl hodnosti polního zbrojmistra (1898) a po odchodu do penze byl povýšen na barona (1907).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Olomouci, studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a v roce 1858 vstoupil do armády jako podporučík u 33. pěšího pluku. Během války se Sardinií v roce 1859 se zúčastnil potlačení povstání v Bologni, poté si doplnil vzdělání na C. k. válečné škole ve Vídni (K.u.k. Kriegschule 1860–1862). Následně působil u generálního štábu a od roku 1864 u zeměbrany v Tyrolsku.[1] V roce 1866 byl povýšen na kapitán, téhož roku se zúčastnil prusko-rakouské války, respektive třetí italské války za nezávislost a měl podíl na odražení Garibaldiho osvobozenecké armády v severní Itálii. Za účast na tažení v Lombardii obdržel Řád železné koruny III. třídy. Po rakousko-uherském vyrovnání působil jako major u nově zřízené rakouské zeměbrany, znovu sloužil také jako důstojník generálního štábu. V roce 1879 obdržel Vojenský záslužný kříž.[2]

V roce 1880 byl povýšen na plukovníka a od roku 1884 byl velitelem 54. pěší brigády v Brně. V roce 1886 dosáhl hodnosti generálmajora a zároveň obdržel rytířský kříž Leopoldova řádu[3] a v roce 1890 byl jmenován velitelem Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě. Ještě téhož roku byl ale na vlastní žádost přeložen zpět do Brna, kde převzal velení 4. pěší divize (s kompetencí velení jednotek pěchoty v Brně a Znojmě.[4] V roce 1891 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a nakonec k datu 1. listopadu 1898 dosáhl polního zbrojmistra.[5] Závěr aktivní kariéry strávil deset let jako velitel III. armádního sboru ve Štýrském Hradci (1897–1907).[6] V roce 1897 byl zároveň jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence[7] a povýšen do šlechtického stavu spolu s udělením erbu. Po odchodu do výslužby získal v roce 1907 titul barona (svobodný pán). Predikát von Vezza byl odvozen od jména vesnice Vezza d'Oglio, kde v roce 1866 bojoval proti Garibaldimu.[8] Penzionován byl k datu 1. května 1907, o rok později ale mimo aktivní službu obdržel ještě hodnost generála pěchoty (15. listopadu 1908).[9] Od roku 1897 byl také čestným majitelem pěšího pluku č. 87 v Klagenfurtu.[10][11][12][pozn. 1] Kromě již uvedených ocenění byl nositelem Řádu železné koruny I. třídy (1899) a velkokříže Leopoldova řádu (1906),[13] od německého císaře Viléma obdržel pruský Řád koruny I. třídy.

Uplatnil se také jako spisovatel a tiskem vydal několik spisů z oboru vojenské teorie. Poslední práci k tematice rakousko-německých vztahů po zániku monarchie publikoval krátce před smrtí (Zwei Fragen über Deutschösterreichs Zukunft, 1919). Díky těmto aktivitám získal také čestné členství v Rakouské akademii věd. Po odchodu do penze žil ve Štýrském Hradci, kde také zemřel 10. srpna 1919 ve věku osmdesáti let (spáchal sebevraždu).[14]

Jeho manželkou byla Wilhelmine Kunewalder (1833–1909). Oba manželé byli původně pohřbeni ve Štýrském Hradci, později byl jejich hrob přenesen na pohřebiště absolventů Tereziánské vojenské akademie do Vídeňského Nového Města.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Štýrsko-slovinský pěší pluk č. 87 se sídlem v Klagenfurtu a štábem v Pule byl zřízen v roce 1883 a jeho prvním majitelem byl císařský nejvyšší hofmistr generál princ Konstantin Hohenlohe-Schillingsfürst.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums für 1866; Vídeň, 1866; s. 130 dostupné online
  2. Kais.königl. Militär Schematismus für 1881; Vídeň 1881; s. 57 dostupné online
  3. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1891, Vídeň, 1891; s. 95 dostupné online
  4. Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für 1892, Vídeň, 1892 s. 97 dostupné online
  5. Seznam rakousko-uherských generálů na webu Austro-hungarian army dostupné online
  6. Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für 1904; Vídeň, 1904; s. 116, 152 dostupné online
  7. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 342 dostupné online
  8. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2026; Brandýs nad Labem, 2016; 496 s. (heslo Succovaty z Vezza) ISBN 978-80-905324-8-9
  9. Služební postup Eduarda Succovatyho in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816-1918; Vídeň, 2007; s. 181 dostupné online
  10. Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer 1911; Vídeň, 1911; s. 636 dostupné online národnostně doplňovaného především Slovinci.
  11. SVETE, Sebastjan: Slovenski pehotni polki v habsburški monarhiji (diplomová práce); Lublaň, 2012; s. 37 dostupné online
  12. Pluk č. 87 na webu valka.cz dostupné online
  13. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 57, 81 dostupné online
  14. KOSCH, Friedrich Wilhelm: Stadt der Generale – Graz in der zweiten Hälfe des 19. Jahrhunderts; Štýrský Hradec, 1973; s. 45 dostupné online
  15. Hrob Eduarda Succovatyho dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]