Bílý odpor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Bílý odpor (white backlash), případně také bílý hněv (white rage),[1][2] je negativní reakce některých bělochů na rasový pokrok jiných etnických skupin v oblasti práv a příležitostí, jejich rostoucí kulturní paritu, politické sebeurčení nebo dominanci.

Jak uvádí George Yancy, může se také vztahovat k obzvláště niterné negativní reakci některých bělochů na zkoumání jejich vlastních bílých privilegií.[3][4][5] Tento typ reakce, který obvykle zahrnuje záměrný rasismus a hrozby násilím, je považován za extrémnější než koncepce Robin DiAngelové, která se týká bílé křehkosti, defenzivity nebo popírání.[3]

Ve Spojených státech se o něm obvykle hovoří v souvislosti s postavením Afroameričanů v americké společnosti, ačkoli se o něm hovoří i v kontextu jiných zemí, včetně Spojeného království a v souvislosti s apartheidem v Jihoafrické republice.[6][7]

Sociologie[editovat | editovat zdroj]

Obavy bělochů z imigrace a demografických změn jsou běžně uváděny jako hlavní příčiny bílého odporu.[8][9] Politoložka Ashley Jardinová zkoumala tyto společenské změny jako příčinu bílého odporu a naznačila, že "mnoho bělochů ve Spojených státech začíná mít pocit, že jejich místo na vrcholu pyramidy již není zaručeno a že Spojené státy již nevypadají jako 'bílý národ', kterému dominuje bílá anglosaská protestantská kultura".[10]

V roce 2018 výzkum Kalifornské univerzity v Riverside ukázal, že vnímání "nárůstu latinskoamerické populace" v USA vyvolalo v bílých Američanech "pocit, že je napadena stávající rasová hierarchie, což následně rozpoutalo bílý odpor".[11] Podobně studie z European Journal of Social Psychology ukázala, že informování "bílých britských účastníků" o tom, že počet přistěhovalců ve Spojeném království rychle roste, "zvyšuje pravděpodobnost, že budou podporovat protiimigrační politické kandidáty".[12]

Kevin Drum uvedl, že "podíl nebělošské populace" ve Spojených státech se od roku 1990 zvýšil "z 25 % na 40 %" a že tento demografický posun mohl v posledních letech vyvolat "krátkodobý bílý odpor".[13]

Regiony[editovat | editovat zdroj]

Spojené státy americké[editovat | editovat zdroj]

Jedním z prvních příkladů bílého odporu bylo zvolení Hirama Rhodese Revelse do Senátu Spojených států v roce 1870, kdy se stal prvním Afroameričanem, který byl takto zvolen. Následná reakce zmařila tehdy probíhající rekonstrukci po občanské válce, která se snažila vybudovat mezirasovou demokracii.[14] Podobně byla Bělošská deklarace nezávislosti z roku 1898 (White Declaration of Independence) a s ní spojené povstání reakcí na volební úspěchy černošských politiků ve Wilmingtonu v Severní Karolíně.

K nejznámějším příkladům bílého odporu ve Spojených státech došlo v roce 1964 po přijetí zákona o občanských právech. Mnozí demokraté v Kongresu i sám prezident Lyndon B. Johnson se obávali, že by v reakci na tento zákon mohl vzniknout takový odpor, a Martin Luther King zpopularizoval frázi a pojem "bílý odpor" (white backlash), aby před touto možností varoval.[15] Reakce, před níž varovali, se skutečně dostavila a byla založena na argumentu, že potomci bílých přistěhovalců nezískali výhody, které byly v zákoně o občanských právech přiznány Afroameričanům.[16] Po podepsání zákona o občanských právech se Johnson začal obávat, že by ho reakce bělochů mohla stát vítězství ve volbách v roce 1964. Konkrétně se Johnson obával, že jeho protikandidát Barry Goldwater využije odporu tím, že zdůrazní černošské nepokoje, které v té době zachvátily zemi.[17]

Výrazný bílý odpor vyvolalo také zvolení Baracka Obamy prvním černošským prezidentem Spojených států v roce 2008.[18] V důsledku toho se tento termín často používá právě pro označení reakce vyvolané Obamovým zvolením, přičemž mnozí považují zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2016 za příklad "whitelash".[15][19] Tento termín vznikl jako složenina slov "white" (bílý) a "backlash" (odpor, zpětná reakce) a jeho autorem je Van Jones, spolupracovník CNN, který jím popisuje jeden z důvodů, proč podle něj Trump vyhrál volby.[20]

Hnutí Stop the Steal a útok na Kapitol Spojených států v roce 2021, k němuž došlo v souvislosti s volbami prezidenta USA v roce 2020, byly interpretovány jako znovuzrození myšlenky Lost Cause a projev bílého odporu. Historik Joseph Ellis prohlásil, že mnozí z těch, kdo ignorují roli rasy v Trumpově vítězství ve volbách 2016, následují příkladu propagandistů Lost Cause, kteří tvrdili, že občanská válka byla střetem o ústavní otázky.[21][22][23]

Jihoafrická republika[editovat | editovat zdroj]

V roce 1975 se objevily zprávy, že vláda pomalu schvaluje desegregaci komunit kvůli obavám z odporu bílých Afrikánců.[24] V roce 1981 deník The New York Times napsal, že kolegové z kabinetu P. W. Bothy, "citliví na nebezpečí bílého odporu", veřejně uváděli statistiky, které dokazovaly, že na vzdělání bílých dětí se v přepočtu na obyvatele vydává mnohem více peněz než na vzdělání černošských dětí.[25]

V roce 1990, kdy byl apartheid postupně ukončován, napsala Jeane Kirkpatricková, že prezident státu F. W. de Klerk "dobře ví, že několik průzkumů veřejného mínění ukazuje silný bílý odpor proti jeho politice".[26] Koncem 90. let panovaly obavy, že pokud vláda ANC Nelsona Mandely nepovolí, aby se Orania v Severním Kapsku stala nezávislým Volkstaatem, dojde k odporu bílých Afrikánců.[27] V té době již bývalý prezident státu P. W. Botha varoval před afrikánským odporem vůči hrozbám proti afrikánštině.[28]

V roce 2017 John Campbell uvedl, že "možná nevyhnutelně dochází k bílému, zejména afrikánskému, odporu" při odstraňování afrikánských nebo holandských názvů míst, koloniálních soch a afrikánštiny s angličtinou na "historicky bílých univerzitách".[29]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku White backlash na anglické Wikipedii.

  1. ANDERSON, Carol. Donald Trump Is the Result of White Rage, Not Economic Anxiety [online]. 2016-11-16. Dostupné online. 
  2. TRETHEWEY, Natasha. Natasha Trethewey: By the Book [online]. November 8, 2018. Dostupné online. 
  3. a b George Yancy. Backlash: What Happens When We Talk Honestly about Racism in America. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2018. ISBN 978-1538104057. S. 50. 
  4. BLASDEL, Alex. Is white America ready to confront its racism? Philosopher George Yancy says we need a 'crisis'. The Guardian. April 24, 2018. Dostupné online. 
  5. JASCHIK, Scott. Backlash. www.insidehighered.com. Inside Higher Ed, April 24, 2018. Dostupné online. 
  6. HUGHEY, Matthew W. White backlash in the 'post-racial' United States. Ethnic and Racial Studies. 2014-03-18, s. 721–730. DOI 10.1080/01419870.2014.886710. S2CID 144964391. 
  7. RHODES, James. White Backlash, 'Unfairness' and Justifications of British National Party (BNP) Support. Ethnicities. 2010-02-09, s. 77–99. DOI 10.1177/1468796809353392. S2CID 144343983. 
  8. Eric Levitz. For Democrats, Immigration Is a Political Problem Without a Policy Solution. New York Magazine. July 2, 2018. Dostupné online. 
  9. WABUKE, Hope. 'When I Was White' Centers On The Formation Of Race, Identity And Self. NPR. August 8, 2019. Dostupné online. 
  10. DEVEGA, Chauncy. "White Identity Politics" and white backlash: How we wound up with a racist in the White House. Salon. July 17, 2019. Dostupné online. 
  11. Tom Jacobs. How a Growing Latino Population Provided Fertile Ground for Exploitation by the Trump Campaign. psmag.com. Pacific Standard, January 24, 2018. Dostupné online. 
  12. Lee Shepherd; FABIO FASOLI; ANDREA PEREIRA; NYLA R. BRANSCOMBE. The role of threat, emotions, and prejudice in promoting collective action against immigrant groups. [s.l.]: European Journal of Social Psychology, 2012. 
  13. Kevin Drum. America Is Not On a Path to Become Israel 2.0. Mother Jones. April 10, 2019. Dostupné online. 
  14. BLAKE, John. This is what 'whitelash' looks like [online]. 2016-11-11 [cit. 2018-02-16]. Dostupné online. 
  15. a b II, Vann R. Newkirk. Five Decades of White Backlash [online]. 2018-01-15 [cit. 2018-02-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. MILLER, William Lee. Analysis of the 'White Backlash'. The New York Times. 1964-08-23. Dostupné online [cit. 2018-02-16]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  17. LBJ Fights the White Backlash [online]. Spring 2001 [cit. 2018-02-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. SMITH, Terry. White Backlash in a Brown Country. Valparaiso University Law Review. 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  19. BLAKE, John. How Trump became 'the white affirmative action president' [online]. Video by Tawanda Scott Sambou. 2018-01-08 [cit. 2018-02-16]. Dostupné online. 
  20. BLAKE, John. This is what 'whitelash' looks like. CNN. 2016-11-11. Dostupné online [cit. 2018-02-16]. 
  21. Story By John Blake, CNN Video by Tawanda Scott Sambou. How Trump's win becomes another 'Lost Cause' [online]. Dostupné online. 
  22. Donald Trump, Confederates and the GOP — brethren in the new Lost Cause [online]. Dostupné online. 
  23. Why Donald Trump's 'Lost Cause' can never stop winning [online]. Dostupné online. 
  24. Anthony Lewis. Light Breeze Of Change [online]. June 9, 1975. Dostupné online. 
  25. Anxiety Over Apartheid. The New York Times. April 19, 1981. Dostupné online. 
  26. Jeane Kirkpatrick. Exit Apartheid. The Washington Post. June 11, 1990. Dostupné online. 
  27. Mary Braid. Laager lovers tough it out. The Independent. August 3, 1997. Dostupné online. 
  28. Dean E. Murphy. Hearing for Apartheid-Era Leader Put Off [online]. January 24, 1998. Dostupné online. 
  29. John Campbell. Identity Politics in South Africa [online]. Council on Foreign Relations, January 24, 2017. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]