Přeskočit na obsah

Bílá defenzivita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Bílá defenzivita (white defensiveness) je termín popisující obranné reakce bělochů na diskuse o společenské diskriminaci, strukturálním rasismu a privilegiích bělochů. Tento termín se používá k charakterizování reakcí bělochů na vyobrazení obchodu s atlantickými otroky a evropské kolonizace světa nebo na vědecké práce o dědictví těchto systémů v moderní společnosti. Akademici a historici identifikovali několik forem bílé defenzivity. Patří mezi ně včetně bílé popírání (white denial), bílý odklon (white diversion) a bílá křehkost (white fragility), přičemž poslední z nich zpopularizovala vědkyně Robin DiAngelová.[1]

Definice

[editovat | editovat zdroj]

Bílá defenzivita popisuje některé z vnímaných reakcí, když jsou běloši konfrontováni s rasou a rasismem. Akademici navrhli podtypy bílé popírání (white denial), bílý odklon (white diversion) a bílá křehkost (white fragility).[2][3] Existují také různé kontexty a popisy toho, co může být příčinou projevů této předpokládané defenzivity. Například politologové Angie Maxwellová a Todd Shields navrhli, že zkoumání bílých privilegií "vyvolává bílou defenzivitu".[4]

Akademici, jako jsou Robin DiAngelová, Julia Chinyere Oparahová, George Yancy a Leah Gaskin Fitchueová, ve svých pracích podrobně popsali rozsah toho, co definují jako bílé defenzivní reakce.[5][6][7]

Podtypy

[editovat | editovat zdroj]

Bílé popírání

[editovat | editovat zdroj]

Bílé popírání bylo identifikováno jako obranná reakce bělochů, při níž je popírána nebo bagatelizována realita nerovnosti.[5][8] Může nabývat různých podob, včetně tvrzení, že rasismus prostě neexistuje.[9] Historicky se objevily i extrémnější formy, jako například tvrzení, že otroctví ve Spojených státech bylo blahodárným systémem, nebo dokonce mělo na Afroameričany civilizační účinek.[10] V roce 2015 napsala profesorka Leah Gaskin Fitchueová:[6]

Popírání je ze své podstaty obranným mechanismem, zkreslením reality, klamnou projekcí, která má přetvořit realitu tak, jak si ji člověk přeje vidět. Studie Jamese Perkinsona White Theology (Teologie bílých) se staví proti bílému popírání tím, že (obdobně jako (James H. Cone) vyzývá k "bílé teologii odpovědnosti, podle níž musí být vážné zabývání se historií a kulturou základem každé americké projekce integrity"...

Profesor George Yancy hovořil o svých zkušenostech s bílým popíráním v akademickém prostředí a v rámci reakcí na své práce, jako je jeho článek z roku 2015 Dear White America (Drahá bílá Ameriko).[11] Profesorka Julia Chinyere Oparah na základě svého výzkumu z roku 1998 navrhla, že když "bílé feministky přestanou reagovat na výzvy černých žen protiútokem a obranou", může antirasistické úsilí pokročit "za hranice bílého popírání" tím, že "uznají, že bílé feministky jako jednotlivci často umlčují, ignorují nebo jinak utlačují černé ženy".[7]

Robin DiAngelo tvrdí, že společenský tlak na osoby s jinou barvou pleti, aby se "přizpůsobily bílé křehkosti", umožňuje jiné formy bílé defenzivy, zejména "bílé popírání".[8]

Bílý odklon

[editovat | editovat zdroj]

Bílý odklon je termín, který vymyslel akademik Max Harris a který označuje jev, kdy běloši mohou bránit dialogu nebo uznání diskriminace na základě rasy tím, že toto téma přesměrují nebo přirovnají k jiným sociálním problémům. Tato navrhovaná forma bílé defenzivity se může snažit přeorientovat vinu na lidi jiné barvy pleti a domorodé obyvatele, místo aby se zabývala rolí bělochů.[9] Harris, výzkumný pracovník Oxfordské univerzity, naznačuje, že "když se začne mluvit o rasismu nebo kolonizaci, konverzace ztroskotá".[12]

Bílá křehkost

[editovat | editovat zdroj]

Akademička Robin DiAngelová vyslovila teorii, že je mainstreamová definice rasismu příčinou prakticky veškeré bílé defenzivity. A to proto, že tato definice předpokládá vědomou "zákeřnost".[13][14] DiAngelová, která na počátku roku 2010 přišla s termínem "bílá křehkost" a později v roce 2018 vydala knihu White Fragility (Bílá křehkost), popisuje "bílou křehkost" jako řadu obranných reakcí bělochů.[15] Podle Robin DiAngelové reagují běloši na "rasový stres" "vnějšími projevy emocí, jako je hněv, strach a pocit viny, a chováním, jako je hádka, mlčení a odchod ze stresující situace". DiAngelová vyslovila teorii, že tato reakce slouží k "obnovení rasové rovnováhy bělochů".[16] Od té doby byl tento termín analyzován v akademické sféře a popisován v médiích jako specifická škála projevů mnoha bělochů v řadě historických prostředí až do moderní doby.[17] Tento termín je často spojován s myšlenkou strukturálního rasismu.[18][19] Publicista Carlos Lozada z Washington Post tuto koncepci podpořil, ale knihu DiAngelové označil za chybnou.[20]

Novinář Peter Baker tvrdí, že "bílá křehkost" se může projevovat mlčením nebo uzavíráním se do sebe, popíráním, obviňováním z rasismu naruby, ale i rozčilením, hněvem nebo vztekem na mezilidské úrovni.[1][5] Tuto druhou individualistickou formu reakce však nelze zaměňovat s termíny bílý odpor (white backlash) nebo bílý hněv (white rage), které označují vylučující nebo násilné skupinové reakce některých bělochů na společenský pokrok lidí jiné barvy pleti.[21][22]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Evropský kolonialismus a otroctví

[editovat | editovat zdroj]

Člen Oxfordské univerzity Max Harris pozoroval tento jev v politice Nového Zélandu. Tuto formu bílé defenzivity označuje jako "odklon", kdy někteří evropští Novozélanďané odvádějí pozornost na éru před evropskou kolonizací a přisuzují Maorům nesouvisející vinu nebo odpovědnost.[12]

V roce 1800 způsobila neúspěšná vzpoura, kterou plánoval otrok Gabriel Prosser, jak pokles podpory protiotrokářských spolků, které podávaly petice proti strukturálnímu rasismu, tak zvýšení bílé defenzivity na Horním Jihu Spojených států amerických.[23] V post-otrokářských Spojených státech historicky docházelo k frustraci afroamerických komunit z bílé defenzivity a jejích důsledků, které způsobovaly nedostatek odpovědnosti.[24]

Studium jevu

[editovat | editovat zdroj]

Řada studií zkoumala, jak bílá defenzivita působí v oblastech společnosti, jako je vzdělávání.[25] Výzkum profesorky Cynthie Levine-Raskyové z roku 2011 ukázal, jak je u tradičních kandidátů na učitele na Západě často přítomna nevědomá bílá defenzivita.[26] Bílá defenzivita byla akademicky zkoumána v kontextu doby po zvolení Donalda Trumpa.[27]

Typy projevů

[editovat | editovat zdroj]

Obviňování z rasismu naruby

[editovat | editovat zdroj]

Formou obrany může být trvání na relativistickém pohledu na dějiny, kdy jsou běloši také oběťmi historického útlaku a rasismu.[28] Koncem 90. let 20. století pozoroval profesor Paul Orlowski vznik bílé defenzivity v dělnických komunitách Britské Kolumbie, kde zkoumání strukturálního rasismu v provincii vedlo k obvinění z "protibělošského postoje".[29]

Terminologické překážky

[editovat | editovat zdroj]

Někteří tvrdí, že používání technických termínů z kritické teorie (např. "bílé privilegium", "křehkost") může bránit správnému zapojení do sociálních jevů spojených se strukturálním rasismem. Jak uvedla profesorka Lauren Michele Jacksonová, v roce 2019 spisovatelka Claudia Rankineová upustila od pokusů dokumentovat rozhovory s bílými muži,[30] kvůli jejímu dojmu, že používání přesné terminologie ve skutečnosti představuje určitou překážku pokroku a dále přispívá k bílé defenzivitě.[31]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku White defensiveness na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b Peter C. Baker. A Cure for White Fragility. Pacific Standard. June 19, 2018. Dostupné online. 
  2. ↑ MATIAS, Cheryl E.; DIANGELO, Robin. Beyond the Face of Race: Emo-Cognitive Explorations of White Neurosis and Racial Cray-Cray. Educational Foundations. 2013, s. 3–20. Dostupné online. ISSN 1047-8248. 
  3. ↑ DURÁN, Robert J.; POSADAS, Carlos E. Disproportionate Minority Contact in the Land of Enchantment: Juvenile Justice Disparities as a Reflection of White-Over-Color Ascendancy. Journal of Ethnicity in Criminal Justice. 1 January 2013, s. 93–111. Dostupné online. ISSN 1537-7938. DOI 10.1080/15377938.2013.739430. 
  4. ↑ Angie Maxwell; TODD SHIELDS. The Long Southern Strategy: How Chasing White Voters in the South Changed American Politics. [s.l.]: Oxford University Press, 2019. ISBN 978-0190265960. Kapitola Southern White Privilege, s. 75. 
  5. ↑ a b c George Yancy. Exploring Race in Predominantly White Classrooms. [s.l.]: Routledge, 2014. ISBN 978-0415836692. Kapitola Teaching White Settler Subjects Antiracist Feminisms, s. 67. 
  6. ↑ a b Leah Gaskin Fitchue. Contesting Post-Racialism: Conflicted Churches in the United States and South Africa. Redakce R. Drew Smith. [s.l.]: University Press of Mississippi, 2015. ISBN 978-1628462005. 
  7. ↑ a b Julia Sudbury. Other Kinds of Dreams: Black Women's Organisations and the Politics of Transformation. [s.l.]: Routledge, 1998. ISBN 978-0415167314. Kapitola Sisters and brothers in struggle?, s. 214. 
  8. ↑ a b Robin DiAngelo. White Fragility: Why It's So Hard for White People to Talk About Racism. [s.l.]: Beacon Press, 2018. ISBN 978-0822325154. S. 159. 
  9. ↑ a b Rebecca Kiddle; BIANCA ELKINGTON; MOANA JACKSON; OCEAN RIPEKA MERCIER; MIKE ROSS; JENNIE SMEATON; AMANDA THOMAS. Imagining Decolonisation. [s.l.]: Bridget Williams Books, 2020. ISBN 978-0822325154. Kapitola Pākehā and doing the work of decolonisation, s. 44. 
  10. ↑ David H. Ikard; MARTELL LEE TEASLEY. Slaves to Racism: An Unbroken Chain from America to Liberia. [s.l.]: Indiana University Press, 2012. ISBN 978-0253006288. Kapitola Introduction, s. 10. 
  11. ↑ George Yancy. Across Black Spaces: Essays and Interviews from an American Philosopher. [s.l.]: Rowman & Littlefield Publishers, 2020. ISBN 978-1538131626. Kapitola Discussing the Backlash to "Dear White America", s. 21. 
  12. ↑ a b Max Harris. Racism and White Defensiveness in Aotearoa: A Pākehā Perspective. e-tangata.co.nz. e-tangata.co.nz, June 10, 2018. Dostupné online. 
  13. ↑ Anna Kelsey-Sugg; SASHA FEGAN. Robin DiAngelo on why it's so hard for white people to talk about racism. www.abc.net.au. ABC Online, August 21, 2018. Dostupné online. 
  14. ↑ Nadira Hira. Why the Fight Against Racism has to Start With Owning It. Newsweek. August 22, 2019. Dostupné online. 
  15. ↑ Robin DiAngelo. White America's racial illiteracy: Why our national conversation is poisoned from the start. Salon. April 10, 2015. Dostupné online. 
  16. ↑ DIANGELO, Robin. White Fragility. International Journal of Critical Pedagogy. 2011, s. 54–70. Dostupné online [cit. 14 June 2020]. 
  17. ↑ Emily Nussbaum. The Rebirth of the Feminist Manifesto. New York. October 28, 2011. Dostupné online. 
  18. ↑ Zach Powers. South Sound higher education leaders shake up what's comfortable to examine diversity, racism and privilege. www.plu.edu. Pacific Lutheran University, February 10, 2016. Dostupné online. 
  19. ↑ Kim A. Case. Discovering the Privilege of Whiteness: White Women's Reflections on Anti-racist Identity and Ally Behavior. Volume 68. vyd. [s.l.]: Journal of Social Issues, 2012. Kapitola Social Support, Privacy, and Isolation, s. 92. 
  20. ↑ LOZADA, Carlos. White fragility is real. But ‘White Fragility’ is flawed.. Washington Post. June 18, 2020. Dostupné online [cit. March 18, 2021]. 
  21. ↑ DURHAM, Martin. Google Books. White Rage: The Extreme Right and American Politics. [s.l.]: Routledge, 13 November 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-134-23181-2. 
  22. ↑ HAUGE, Daniel J. White Rage: The Unspoken Truth of Our Racial Divide. Journal of Pastoral Theology. 2 September 2017, s. 195–198. Dostupné online. ISSN 1064-9867. DOI 10.1080/10649867.2017.1402555. 
  23. ↑ The Concise Princeton Encyclopedia of American Political History. Redakce Michael Kazin. [s.l.]: Princeton University Press, 2011. ISBN 978-0691152073. S. 1. 
  24. ↑ Brian Murphy. Controversial Monuments and Memorials: A Guide for Community Leaders. Redakce David B. Allison. [s.l.]: Rowman & Littlefield Publishers, 2018. ISBN 978-1538113738. Kapitola Project Say Something's Whose Monument Project, s. 255. 
  25. ↑ Cynthia Ninivaggi. Whites Teaching Whites About Race: Racial Identity Theory and White Defensiveness in the Classroom. [s.l.]: Teaching Anthropology Society for Anthropology in Community Colleges Notes, 2008. 
  26. ↑ Cynthia Levine-Rasky. The practice of whiteness among teacher candidates. [s.l.]: International Studies in Sociology of Education, 2011. 
  27. ↑ Ashley Van Riper. "I'm Not Racist; I'm Nice": White Defensiveness, Silencing, and Refusal To Listen in a Post-Election U.S. Department of Women’s, Gender, and Sexuality Studies: Journal of Student Scholarship, 2019. 
  28. ↑ Cameron McCarthy. Race, Identity, and Representation in Education. [s.l.]: Routledge, 2005. ISBN 978-0415949934. S. 71. 
  29. ↑ Paul Orlowski. Talking about Identity: Encounters in Race, Ethnicity, and Language. Redakce Carl E. James. [s.l.]: Between the Lines Books, 2001. ISBN 978-1896357362. S. 263. 
  30. ↑ Lauren Michele Jackson. I Wanted to Know What White Men Thought About Their Privilege. So I Asked.. Slate. September 4, 2019. Dostupné online. 
  31. ↑ Claudia Rankine. I Wanted to Know What White Men Thought About Their Privilege. So I Asked.. The New York Times. July 17, 2019. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bílá_defenzivita&oldid=23771305“