Anton von Bechtolsheim

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Anton baron von Bechtolsheim
Velitel císařské gardy
Ve funkci:
1902 – 1904
PředchůdceEugen Piret de Bihain
NástupceAlois Paar
Zemský velitel v Chorvatsku (13. armádní sbor v Záhřebu)
Ve funkci:
1891 – 1902
PředchůdceJosef von Reicher
NástupceHugo von Klobus
Vojenský zplnomocněnec v Rusku
Ve funkci:
1870 – 1880
Předchůdcenově zřízená funkce
NástupceAlexandr Uexküll-Gyllenband
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerál jezdectva (1894), polní podmaršál (1887), generálmajor (1882)

Narození13. prosince 1834
Würzburg
Úmrtí25. ledna 1904 (ve věku 69 let)
Vídeň
Titulbaron
Profesevoják
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anton Mauchenheim svobodný pán von Bechtolsheim (13. prosince 1834 Würzburg25. ledna 1904 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V rakouské armádě sloužil od roku 1852, vyznamenal se v roce 1866 ve válce v Itálii a za účast v bitvě u Custozzy získal Řád Marie Terezie. Později byl císařským pobočníkem a jako diplomat strávil deset let v Rusku. V letech 1891–1902 byl zemským velitelem v Chorvatsku a v roce 1894 dosáhl hodnosti generála jezdectva. V závěru kariéry zastával čestnou hodnost velitele jedné z císařských gard.[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Erb rodu Mauchenheim-Bechtolsheim

Pocházel ze staré německé šlechtické rodiny Mauchenheim s titulem svobodných pánů z Bechtolsheimu (od 1816). Narodil se jako mladší syn bavorského komořího a důstojníka Johanna Philippa Bechtolsheima (1789–1848) a jeho manželky Karolíny, rozené baronky von Gagern (1801–1895).[2] Anton jako jediný ze široce rozvětvené rodiny vstoupil do rakouské armády, svou službu začínal v roce 1852 jako kadet. Vyznamenal se ve válce v Itálii (1866), kde bojoval v hodnosti rytmistra a za účast v bitvě u Custozzy obdržel rytířský kříž Řádu Marie Terezie.[3][4] V roce 1868 byl povýšen na majora a byl přidělen ke 4. hulánskému pluku, zároveň se stal pobočníkem císaře Františka Josefa a v roce 1869 jej doprovázel ke slavnostnímu otevření Suezského průplavu.

V letech 1870–1880 působil jako diplomat v Rusku, kde začínal jako attaché, od roku 1872 byl vojenským zplnomocněncem. V roce 1876 byl povýšen na plukovníka, formálně nadále zůstával ve funkci císařského pobočníka.[5][6] Během diplomatické mise v Petrohradě se jako štábní důstojník zúčastnil rusko-turecké války v roce 1878.

Po návratu do Rakouska byl jmenován velitelem hulánského pluku č. 2 knížete Schwarzenberga. V roce 1882 byl povýšen na generálmajora a stal se velitelem jezdecké brigády v Prešpurku.[7] V roce 1887 dosáhl hodnosti polního podmaršála a ve funkci jezdecké divize byl přeložen do Krakova. V letech 1889–1891 byl zástupcem velitele 11. armádního sboru ve Lvově a následně v letech 1891–1902 velitelem 13. armádního sboru v Záhřebu, respektive vrchním velitelem pro Království chorvatsko-slavonské.[8][9][10] V roce 1894 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva.[11][12] V závěru kariéry zastával čestnou funkci kapitána císařské gardy trabantů (Kaiserlich-königliche Trabantenleibgarde 1902–1904).[13]

Tituly a ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 1863 získal titul c. k. komořího[14] a jako velitel armádního sboru byl jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence (1890).[15] Během své vojenské služby obdržel řadu vyznamenání. Kromě zmíněného prestižního Řádu Marie Terezie byl v Rakousku nositelem několika dalších vyznamenání, jako císařský pobočník a diplomat obdržel také řadu ocenění od zahraničních panovníků.[16] Od roku 1891 byl čestným majitelem nově zřízeného dragounského pluku č. 15.[17] Jméno Antona Bechtolsheima nesla v letech 1967–2012 Bechtolsheimská kasárna ve Vídeňském Novém Městě.[18]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Anton von Bechtolsheim in: Österreichisches Biographisches Lexikon dostupné online
  2. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1902; Gotha, 1902; s. 175 dostupné online
  3. MĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha, 1990; s. 78
  4. Seznam rytířů Řádu Marie Terezie in: Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 46 dostupné online
  5. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1876; Vídeň, 1876; s. 34, 197 dostupné online
  6. Kais. königl. Militär Schematismus für 1878; Vídeň, 1877; s. 63, 104, 120 dostupné online
  7. Kais. königl. Militär Schematismus für 1883; Vídeň, 1882; s. 123 dostupné online
  8. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1894; Vídeň, 1894; s. 227 dostupné online
  9. Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für 1892; Vídeň, 1892; s. 118 dostupné online
  10. Přehled velitelů armádních sborů rakousko-uherské armády na webu austro-hungarian army dostupné online
  11. Služební postup Antona von Bechtolsheima in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 12 dostupné online
  12. Seznam generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  13. Seznam velitelů císařské gardy trabantů in: Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 57 dostupné online
  14. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1874; Vídeň, 1874; s. 175 dostupné online
  15. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1894; Vídeň, 1894; s. 182 dostupné online
  16. Přehled řádů a vyznamenání Antona von Bechtolsheima in: Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1903; Vídeň, 1902; s. 16 dostupné online
  17. Dragounský pluk č. 15 in: Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 692 dostupné online
  18. Bechtolsheim-Kaserne dostupné online