Anton Tunega

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Anton Tunega
Narození 7. srpna 1925
Dolné Motešice
Úmrtí 20. února 1951 (ve věku 25 let)
věznice Bratislava
Příčina úmrtí poprava oběšením
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Anton Tunega (7. srpna 1925, Dolné Motešice20. února 1951, Bratislava) byl slovenský protikomunistický bojovník a člen odbojové skupiny Biela légia, který byl začátkem 50. let 20. století v politickém procesu odsouzen k trestu smrti a popraven.

Život[editovat | editovat zdroj]

Anton Tunega pocházel z rodiny penzionovaného četníka Michala Tunegy a jeho ženy Emílie, která byla ženou v domácnosti. Pět tříd základní školy vychodil v Dolních Motešicích. První čtyři roky gymnázia navštěvoval v Nitře, pátou v Bratislavě, a když se v roce 1940 rodina Tunegových přestěhovala do Trenčína, Anton se vrátil domů a závěrečné dva roky studoval v Trenčíně, kde i maturoval.

Na vysokoškolská studia odešel do Bratislavy, přihlásil se na techniku. Jako vysokoškolák navštěvoval krátký zpravodajský kurz, který organizovala Hlinkova mládež. Nelze jej však označit za exponenta Slovenského štátu a jeho režimu. Nespokojen s nastupujícím komunistickým režimem se přidal k Štefanu Chalmovskému z Topoľčan. Šlo o zárodek protikomunistického odboje. V letácích vyjádřili jednoznačné odsouzení nacismu i komunismu.

Po likvidaci skupiny Štefana Chalmovského tehdejší Štátnou bezpečnosťou v prosinci 1945 unikl Tunega před zatčením tím, že se ukrýval. Po „Vítězném únoru“ v roce 1948 patřil Anton Tunega k lidem, kteří se s novou situací nechtěli smířit. Společně s přáteli připravoval přechody politicky ohrožených lidí do Rakouska, pomáhal organizovat skupinu, která by pracovala efektivněji. Začal s nepravidelným ilegálním vysíláním do zahraničí o situaci na Slovensku. Skupina se později stala známou jako Biela légia. I přes přísnou konspiraci se na skupinu napojil agent vojenského obranného zpravodajství Ján Divinec a 7. ledna 1949 byl Tunega zajištěn.

Senát Státního soudu v Bratislavě za předsednictví Ladislava Breuera 21. května 1949 odsoudil Antona Tunegu, Alberta Púčika a Eduarda Tesára k doživotnímu vězení. Po soudu byl Anton Tunega odvezen do leopoldovské věznice. Ve vězení pracoval, lepil papírové sáčky a ve volném čase studoval angličtinu. Prokurátor Anton Rašla se proti rozsudku odvolal a věc se dostala k Nejvyššímu soudu. Bezpečnostní pětka Krajského výboru Komunistické strany Slovenska v Bratislavě žádala změnu rozsudků z doživotí na trest smrti. Nejvyšší soud s předsedou Eugenem Wagnerem 16. září 1950 změnil rozsudek bratislavského státního soudu na trest smrti.

Proces s A. Púčikem, A. Tunegou a E. Tesárem patří k nejdůležitějším politickým procesům na Slovensku a vůbec v celém bývalém Československu. Dokumentuje to počet tří vykonaných trestů smrti, celkový počet 62 obžalovaných a 48 odsouzených osob, ale i dopad na protikomunistický odboj doma i v zahraničí. V době mezinárodní i domácí plošné ofenzivy komunismu od podzimu 1947 ve spojení s Jozefem Vicenem usilovali o vytvoření sítě, která by získávala zpravodajské poznatky a tím pomohla odhalit skutečné cíle, záměry a praktiky komunistické strany. Skutečná hodnota získaných informací byla celkově nízká, ale později, během vyšetřování a soudního jednání, byla cíleně zveličována. Navíc nešlo o zpravodajství kvůli materiálním výhodám, za peníze, ale z idealismu.

Rodiče Antona Tunegy požádali o milost a žádost adresovali manželce prezidenta Klementa Gottwalda Martě. Žádná odpověď však nepřišla. Anton Tunega byl popraven 20. února 1951 v bratislavské věznici. Milované rodině vzkázal: „Neplačte za mnou, umieram za spravodlivú vec.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Anton Tunega na slovenské Wikipedii.

  1. Příběh popraveného politického vězně Antona Tunegy (slovensky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]