Anton Rašla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
generál JUDr. Anton Rašla
Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1946 – 1954
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSS
Narození15. září 1911
Pavlice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí17. května 2007 (ve věku 95 let)
Bratislava
SlovenskoSlovensko Slovensko
Profesepedagog, advokát, politik a voják
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Anton Rašla (15. září 1911 Pavlice – 17. května 2007 Bratislava) byl slovenský vojenský prokurátor a právník, jeden ze tří prokurátorů při procesu s Jozefem Tisem, po válce též poslanec Slovenské národní rady.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1942 působil jako vojenský soudce při polním soudu v Žytomyru na Ukrajině, u zajišťovací divize slovenské armády, která se tehdy podílela na tažení do Sovětského svazu. Měl přezdívku Džugo. Už tehdy ale spolupracoval s odbojem. Pomohl například zajistit tajný byt pro komunistického odbojáře Júlia Ďuriše, jenž byl hledán slovenskou tajnou službou. Ve svých vzpomínkách to uvádí Ladislav Šimovič, poválečný československý diplomat a státní úředník, osobní účastník dobových schůzek s Rašlou.[1]

Prokurátorem v procesu s Jozefem Tisem[editovat | editovat zdroj]

Generál JUDr. Anton Rašla byl polním prokurátorem SNP a po válce jedním ze tří prokurátorů při procesu s Jozefem Tisem. Měl v něm na starosti vojenskou část obžaloby.[2] Při přípravě procesu doporučoval z obžaloby vyjmout obvinění z podílu na Tisově rozbití republiky v roce 1939. Poukazoval na to, že tento bod může Tisa stavět do role bojovníka za práva Slováků a práva na slovenský stát. Během samotného procesu mimo jiné přednesl závěrečnou řeč. Po rozsudku byl proti udělení milosti.[3]

Další poválečná kariéra[editovat | editovat zdroj]

Na základě výsledků parlamentních voleb roku 1946 byl zvolen do Slovenské národní rady.[4] Mandát ovšem nabyl až dodatečně, poslanecký slib složil v listopadu 1946.[5] V SNR zasedal za KSS.[6] Opětovně byl za poslance SNR zvolen ve volbách roku 1948.[7]

V poslední době se připomíná Rašlův podíl na odsouzení masového vraha Karola Pazúra, kterého dosáhl i přes odpor některých komunistických pohlavárů, jmenovitě zejména Bedřicha Reicina.

Podíl na politických procesech po roce 1948[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu 40. a 50. let byl žalobcem v řadě vykonstruovaných procesů vůči lidem nepohodlným komunistickému režimu, včetně takových, ve kterých byly vyneseny rozsudky smrti. Rašla byl hlavním prokurátorem v procesu, v němž byli tři členové Bílé legie (Anton Tunega, Eduard Tesár a Albert Púčik) odsouzeni na doživotí. Rašla se proti rozsudku odvolal a nejvyšší soud jeho odvolání vyhověl a odsoudil všechny tři k trestu smrti.[8] Rašla se až do konce života považoval v této věci za „nevinného a nezúčastněného“. Tvrdil, že dotyční byli zakuklení ľuďáci, kteří chtěli vrátit na Slovensko totalitní režim z let 1939–1945, že o definitivní verzi rozsudku rozhodla tzv. Bezpečnostní pětka v Bratislavě, na jejíž doporučení Nejvyšší soud v Praze uložil tresty smrti, že on sám se sice proti rozsudku odvolal, ale výslovně při odvolání trest smrti neuvedl (ale že se nechce vymlouvat), že dotyční byli uměle vytvoření mučedníci a že za jeho obviňováním je msta ľuďáků za to, že dostal na šibenici Tisa.[9]

Obětí stranických čistek a následná rehabilitace[editovat | editovat zdroj]

Již od roku 1949 se na něj samotného začala soustřeďovat pozornost v rámci komunistické strany, kde se objevovaly náznaky počínající kampaně proti takzvanému buržoaznímu nacionalismu. Na podzim 1949 dal Karel Šváb pokyn Státní bezpečnosti, aby rozpracovala případ Husáka, Novomestského a Rašly.[10] V roce 1954 byl Rašla odsouzen ve vykonstruovaném procesu pro údajnou spolupráci s cizími zprav. službami (CIC) k doživotnímu odnětí svobody. Po rehabilitaci, které dosáhl roku 1963, pracoval až do důchodu na Katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Poté ještě působil do roku 1984 na Katedře trestního práva na Univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Po roce 1989 vydal několik memoárových titulů.

V roce 1968 se vyjádřil kriticky o pokusech některých slovenských intelektuálů o rehabilitaci Jozefa Tisa a Slovenského štátu.[11]

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • Tiso a povstanie (Pravda, Bratislava, 1947)
  • Civilista v armáde (Vydavateľstvo politickej literatúry, Bratislava, 1967)
  • Neporazená armáda (Obzor, 1969)
  • Ľudové súdy v Československu po II. svetovej vojne ako forma mimoriadneho súdnictva (Vydavateľstvo SAV, 1969)
  • Polní prokurátor vzpomíná (Naše Vojsko, Praha, 1970)
  • Proces s dr. J. Tisom. Spomienky obžalobcu Antona Rašlu a obhajcu Ernesta Žabkayho (Tatrapress, Brat. 1990)
  • Inkvizícia nezomiera (Obzor, Bratislava, 1991)
  • Spomienky spoza mreží (Vidas, Banská Bystrica, 1998)
  • Zastupoval som československý štát (Privatpress, Prešov, 1999)

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ ŠIMOVIČ, Ladislav: Z nepublikovaných vzpomínek [online]. listy.cz [cit. 2015-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-13. 
  2. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 338. 
  3. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 339, 342. 
  4. ↑ 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-10]. Dostupné online. 
  5. ↑ 4. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-10]. Dostupné online. 
  6. ↑ Anton Rašla - Obávaný prokurátor do väzenia posielal, a tam aj skončil [online]. sme.sk [cit. 2012-10-10]. Dostupné online. (slovensky) 
  7. ↑ 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-12]. Dostupné online. 
  8. ↑ http://www.trencin.sk/tmp/asset_cache/link/0000082162/17.%20Hist%F3ria%20mesta%20Tren%E8%EDn.pdf Archivováno 19. 3. 2015 na Wayback Machine. Příběh popraveného politického väzňa Antona Tunegu
  9. ↑ http://www.noveslovo.sk/archiv/2001-48/ominulosti.asp Archivováno 28. 9. 2006 na Wayback Machine. Anton Rašla: Svätá lož, @Slovo 48/2001
  10. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 399–400. 
  11. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 481. 
  12. ↑ Medaile Za vítězství nad Německem ve Velké Vlastenecké válce 1941-1945 : Ostatní státní vyznamenání. Valka.cz [online]. [cit. 2022-10-28]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Anton_Rašla&oldid=23830014“