Alina Szapocznikow

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Alina Szapocznikow
Narození16. května 1926
Kališ
PolskoPolsko Polsko
Úmrtí2. března 1973 (ve věku 46 let)
Passy
FrancieFrancie Francie
Příčina úmrtírakovina prsu
Místo pohřbeníMontmartre
Povolánísochařka, umělkyně, kreslířka, fotografka a grafička
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Alina Szapocznikow (16. května 1926 Kališ2. března 1973 Passy ) byla polská sochařka, která vystudovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a na École nationale supérieure des beaux-arts v Paříži.

Život[editovat | editovat zdroj]

Alina Szapocznikow se narodila v rodině židovských lékařů v Kališ v Polsku. Za války byla nejprve internována v ghettech v Pabianici a Lodži, po likvidaci ghetta roku 1942 byla postupně vězněna v koncentračních táborech Osvětim, Bergen-Belsen a nakonec v Terezíně, kde se dočkala osvobození.

Po válce se v Praze spřátelila s Bedřichem Stefanem a učila se kamenosochařskému řemeslu nejprve v dílně Otakara Velímského v Holešovicích. Odtud byla přijata do ateliéru prof. Josefa Wagnera na VŠUP, kde studovala v rozmezí let 1946–1947.[1] V roce 1947 odjela do Paříže a vzdělávala se v ateliéru Paula Niclausse na École nationale supérieure des beaux-arts. Zde se seznámila s polským historikem umění a ředitelem Muzea moderního umění v Lodži Ryszardem Stanislawskim, za kterého se provdala. Roku 1951 onemocněla tuberkulózou a vrátila se do Polska.

Podílela se na pracích při obnově varšavského Starého Města, na památníku v Osvětimi, příprav polského pavilonu pro Expo 58 v Bruselu (autorem pavilonu byl Roman Cieslewicz) a soutěže na pomník Fryderyka Chopina. Roku 1961 se zúčastnila sochařského symposia v St. Margarethen.

V roce 1962 měla sólovou výstavu v polském pavilonu na 31. bienále v Benátkách a následujícího roku se společně se synem Piotrem Stanislawským a druhým manželem Romanem Cieslewiczem usadila natrvalo v Paříži.

V roce 1968 jí byla diagnostikována rakovina prsu. O pět let později, 2. března 1973 zemřela v Praz-Coutant ve Francii ve věku 46 let.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Matka s dítětem (1949)

V roce 1946 se pod vedením Bedřicha Stefana podílela jako kamenosochařka na restaurování Braunových soch v Kuksu.
Z jejích raných prací se zachovaly reliéfy (1946) a menší figurální studie ovlivněné J. Wagnerem (Rybářka, 1947–49). Pomník Matka s dítětem vytvořila v Paříži roku 1949. Po přenesení do Varšavy byla socha roku 2013 zničena vandaly. V Praze poznala dílo Otto Gutfreunda a během studií v Paříži se seznámila s díly Hanse Arpa, Ossipa Zadkina, Henry Moora and Alberta Giacomettiho. Po návratu do Polska modelovala řadu portrétů přátel, figurální sochy jako apoteózu mládí a ženství (První láska, Nesnadný věk, 1956) a několik návrhů k pomníkům. V roce 1955 vytvořila Exhumovaného, sochu v neúplném tvaru a zdánlivě opotřebované hmotě, jako hold maďarskému politikovi Lázsló Rajkovi, který se stal obětí stalinského režimu. V Musée Rodin v Paříži vystavila Pomník pro spálené město (železobeton, 1956). Na konci 50. let odlila menší sochy v olovu a od figurace se posunula směrem k abstrakci (Postava,1959; Nahá, 1961).

Alina Szapocznikow (1961), St. Margarethen

Po roce 1960 se připojila k proudu materiálové abstrakce s odkazy k figuraci (Hlava, Postava) a začala modelovat v plastickém cementu, který kombinovala s kameny, kovem a různými předměty. Po definitivním přestěhování do Paříže (1963) se dostala do okruhu umělců spjatých s Nouveau Réalisme, založeným Yvesem Kleinem a kritikem Pierre Restanym.

Bellies (1968), Kröller-Müller Museum

Tvořila asambláže z částí strojů a automobilů v kombinaci s lidskou figurou. Od roku 1965 používala syntetické materiály, zejména transparentní polystyren a houbovitý polyuretan, pro odlitky částí vlastního těla a tváře (Autoportrét, 1966; Vícenásobný portrét, 1967).

S jejím onemocněním souvisí série Tumeurs personifiers, která vznikala závěrem 60. let. Až do konce života tvořila sochy a instalace, jimiž se vyrovnávala s blížící se smrtí. Odlitky částí těla svého syna v plastické hmotě rozřezala a vylisovala v sérii Herbář (1972). Posledními díly jsou instalace Suvenýr ze svatebního stolu šťastné ženy (1972), expresivní asambláž Popelníček slaměného vdovce (1972) a text Kluziště v kráteru Vesuvu.

Roku 1998 vznikl dokumentární film (48 min) režiséra Krzysztofa Tchórzewskiego In articulo mortis – Alina Szapocznikow (1928–1973). V roce 2007 vyšla publikace Fotorzezby, 20 fotografií děl Aliny Szapocznikow od Romana Cieslewicze, zhotovených roku 1971 za spolupráce autorky a představených na Documenta 12 v Kasselu.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1965 Copley Foundation Award, XXI May Salon in Paris
  • 1972 Cena za kresbu, Second International Drawing Exhibition in Rijeka

Zastoupení ve sbírkách (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Autorské výstavy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Alina Szapocznikow na anglické Wikipedii, Alina Szapocznikow na francouzské Wikipedii, Alina Szapocznikow na německé Wikipedii, Alina Szapocznikow na polské Wikipedii a Alina Szapocznikow na nizozemské Wikipedii.

  1. Osoby | abart. cs.isabart.org [online]. [cit. 2022-02-13]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Alina Szapocznikow, 2000, Ladnowska J a kol., ČMVU Praha, ISBN 80-7056-069-X
  • Alina Szapocznikow: Sculpture Undone, 1955–1972, 2011, Filipovic E, Mytkowska J, MoMa, New York, ISBN 9780870708244

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]