Přeskočit na obsah

Jan Erazim Vocel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Erazim Vocel
Jan Erazim Vocel
Jan Erazim Vocel
Poslanec Říšského sněmu
Ve funkci:
1848 – 1849
Stranická příslušnost
Členstvístaročeši
Narození23. srpna 1802
Kutná Hora
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí16. září 1871 (ve věku 69 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Alma materKarlo-Ferdinandova univerzita
Vídeňská univerzita
CommonsJan Erazim Vocel
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska v Kutné Hoře (Dům čp. 349, Vocelova 349/10)

Jan Křtitel Erazim Vocel (23. srpna 1802 Kutná Hora[1] – 16. září 1871 Praha) byl český romantický básník, dramatik, zakladatel české archeologie jako vědního odvětví, kulturní historik a národní buditel, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu.

Životopis

Hrob J. E. Vocela na Olšanských hřbitovech

Byl synem pekaře. Původně se jmenoval Wotzel, ale jméno si jako student nechal změnit.[2]

Po absolvování obecné školy v Kutné Hoře jej katecheta doporučil ke studiu v Praze do piaristického gymnázia v Panské ulici. Dále jeden rok studoval filozofii na pražské univerzitě a odešel na práva na Vídeňskou univerzitu. Tam se seznámil s Františkem Palackým, který se stal jeho celoživotním přítelem, stejně jako malíř Josef Vojtěch Hellich. Roku 1837 studoval soukromě malířství u Jakoba Beckera v Düsseldorfu.

Jako chudý literát se musel živit vyučováním, zprvu učil češtinu hraběte Otakara Černína, dále dělal vychovatele ve šlechtických rodinách, nejprve u markýze Pallaviciniho, dále v rodině Leopolda Šternberka, knížete Salm-Salma a od roku 1839 nastoupil jako knihovník paláci hraběte Harracha, tam také vyučoval děti. To mu umožnilo hojně cestovat (Uhry, Benátky, Řím, Neapol, Solnohradsko, Holandsko, Belgie, Německo). Jeho zálibou bylo kreslení a malování památek a krajinomalba.

Po návratu do Prahy se stýkal s čelnými představitel vlastenecké společnosti, spřátelil se s Josefem Jungmannem a dalšími obrozenci. Na pozvání Palackého a Jana Norberta Neuberka se stal roku 1843 prvním jednatelem Sboru archeologického musea českého a zároveň po Pavlu Josefu Šafaříkovi převzal redakci Časopisu českého muzea.

V roce 1848 vstoupil do řad pracovníků muzea jako kurátor, stal se setníkem gardy Svornost. Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politického dění. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Polička v Čechách. Uvádí se jako literát.[3] Patřil ke sněmovní pravici.[4] Na sněmu byl členem školského výboru. Po opětovném zavedení absolutismu zanechal politické i novinářské činnosti, přestal psát básně a malovat.[5]

Historik Otto Urban řadí Vocela v této neoabsolutistické dekádě do skupiny konzervativních českých vlastenců, kteří pokračovali v rozvíjení národního svérázu, ovšem distancovali se od liberálního a demokratického odkazu roku 1848 a profilovali se důsledně loajálně k vládnímu zřízení.[6]

V roce 1850 byl jmenován prvním českým mimořádným profesorem archeologie a dějin umění na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Společně s Karlem Vladislavem Zapem založil roku 1854[7] časopis Památky archaeologické a místopisné, který vychází dodnes. Jako první použil chemickou metodu při určování stáří bronzových předmětů.[8]

Zasazoval se i o zrovnoprávnění češtiny s němčinou na vysokých školách. V českém i německém jazyce přednášel jako první v Čechách klasickou archeologii a dále estetiku, paleografii, historii právní, dějiny umění a numiskatiku. Byl členem mnoha vědeckých ústavů (Krakov, Moskva, Kodaň, Petrohrad, Vídeň, Zábřeh, Štýrský Hradec, Leiden). Roku 1860 obdržel dánský řád Rytíř Danebrogu, roku 1869 titul dr. h.c. na univerzitě v Petrohradu.

Rodina

Byl dvakrát ženat. Roku 1842 se oženil s mladou básnířkou Barborou Jaroslavou Štětkovou. Ta ale o tři roky později zemřela na tuberkulózu. Nedlouho potom zemřela i jejich dcera Růžena. V roce 1849 se oženil podruhé[9], s Matyldou Hovorkovou (*1818). Měli pět dětí, ze tří synů se dospělosti dožili Vojtěch (*1851) a Ladislav (*1854), i dcera Ludmila (*1860)[10].

Zemřel v Praze v roce 1871 na zápal plic ve věku 67 let, je pohřben na Olšanských hřbitovech.

Dílo

Zprvu byl činný jako literát, vydával řadu romantických básnických a historicko-beletristických děl, samostatně i ve sbornících, v němčině i češtině, např. v časopisu Bohemia, Květy, či ve sbornících Aurora, České besedy, Denice aneb Noworočenka, Horník, Libussa, Wesna, či Perly české. Tituly jeho publikací svědčí pro převážně historické zájmy: Přemyslovci, Vězeň na Křivoklátě, Krvočíše (o pěstování vinné révy za Karla IV.), Kamenný dům, Mílek, psal také dramata, např. truchlohru Harfa, Poslední Orebita, Meč a kalich, Labirint slávy.

Zásadní význam pro svou dobu měla

  • Anthologie z nowočeské literatury

Od publicistiky se vypracoval k tvorbě vědeckých článků a analytických publikací památek české archeologie a umění. Publikoval je v časopisech Abhandlungen der königlichen Gesellschaft der Wissenchaften, Časopise Českého museum i v Památkách archeologických. Věnoval se také vědecké ilustraci. Vrcholná díla jeho kariéry jsou:

  • Grundzüge der böhmischen Altherthumskunde, Prag 1845
  • dvojdílný spis Pravěk země české 1-2, Praha 1866-1868. Tímto dílem položil základy k vědecké archeologii u nás. Významné je jeho pojednání o památném Podmokelském pokladu, či rozbor nástěnných maleb o legendě sv. Jiří na zámku v Jindřichově Hradci. Jeho dílo si získalo velký ohlas i v zahraničí.

Zajímavost

Jméno Jana Erazima Vocela bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz dvaasedmdesát jmen české historie.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Kutná Hora
  2. ↑ Databáze knih: Jan Erazim Wocel
  3. ↑ Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [online]. familia-austria.at [cit. 2014-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-03. (německy) 
  4. ↑ Poslancové na sněmu říšském [online]. 19stoleti.cz [cit. 2014-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-10. 
  5. ↑ Kapitoly z českého dějepisu umění/1, ed. Chadraba R a kol., Odeon, Praha, 1986
  6. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 126. 
  7. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 127. 
  8. ↑ http://www.libri.cz/databaze/kdo18/search.php?zp=8&name=VOCEL+JAN+ERAZIM
  9. ↑ Jan Erazim Vocel (1802-1871) | Archeologie na dosah. www.archeologienadosah.cz [online]. [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. 
  10. ↑ Národní archiv ČR: Policejní přihlášky pražského obyvatelstva u let 1790-1920

Literatura

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1623-1624, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • K. Benda, Výběr z bibliografie Jana Erazima Vocela, in: Kapitoly z českého dějepisu umění I., Odeon Praha 1987, str. 104-105
  • Ottův slovník naučný, XXIX,
  • SKLENÁŘ, Karel: Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. Praha - Litomyšl : Paseka 2005
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Erazim_Vocel&oldid=21245539“