Přeskočit na obsah

Bekasina chathamská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxBekasina chathamská
alternativní popis obrázku chybí
Bekasina chathamská (ilustrace z roku 1888)
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďslukovití (Scolopacidae)
Rodbekasina (Coenocorypha)
Binomické jméno
Coenocorypha pusilla
(Buller, 1869)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bekasina chathamská (Coenocorypha pusilla) je malý pták z čeledi slukovití, který je endemitem Chathamských ostrovů. Jedná se o usedlého ptáka s hnědě zbarveným, černě kropeným opeřením. Je aktivní převážně v noci, kdy při brázdění hustou vegetací propichuje zeminu svým dlouhým zobákem a sbírá potravu jako jsou žížaly, larvy a různonožci.

V minulosti byly bekasiny chathamské hojně rozšířeny po všech ostrovech Chathamského souostroví. S introdukcí krys ostrovních, které tam zavlekli Polynésané, a později i koček, které sem byly dovlečeny osadníky evropského původu, bekasiny vymizely z obou hlavních ostrovů (Pittův a Chathamův ostrov). Dnes obývají několik menších chathamských ostrůvků, kde je neohrožují suchozemští predátoři. Jejich populace se odhaduje na cca 900–1000 párů.

Taxonomie

Druh byl poprvé vědecky popsán Walterem Bullerem v roce 1869.[2] Buller druh popsal na základě jedince odchyceného na ostrově Mangere, kterého mu zaslal přírodovědec Charles Traill. Podle Trailleho výpovědi se bekasiny tehdy nacházely pouze na tomto ostrově.[3]

Binomické jméno druhu Coenocorypha pusilla je složeninou latinského coenum, což je chybná varianta slova caenum („bahno“) a coryphaeus („vůdce“). Pussila („malý“) odkazuje k tomu, že tento druh je menší než jeho blízcí příbuzní z některých jiných novozélandských ostrovů.[4]

Bekasina chathamská náleží do rodu bekasina (Coenocorypha), kam se řadí další úzce příbuzné druhy jako C. aucklandica či C. huegeli. Rod Coenocorypha patří ke slukovitým (Scolopacidae) z rozmanitého řádu dlouhokřídlí (Charadriiformes).

Popis

Vycpaný jedinec ve sbírkách Aucklandského muzea

Jedná se o malého nevýrazného ptáka o výšce kolem 19–20 cm. Rozpětí křídel je kolem 28–30 cm. Samci váží kolem 75 g, samice jsou o cca 10 gramů těžší.[4] Poněkud zakulacený a usedlý tvar těla je zakončen krátkým ocasem. Krk je krátký a nevýrazný, hlava malá. Zobák je poměrně dlouhý a u samic bývá o cca 10 mm delší než u samců, avšak to je v terénu jen těžko pozorovatelné.[4]

Opeření přechází různými odstíny hnědé od světlé až k tmavé či rezavě hnědé. Cele je pokryto černým kropením, konce peří bývají nažloutlé. Na břichu je zbarvení peří bledší než na hřbetu. Vzorce na hřbetu bývají výraznější u samců, avšak tento rozdíl je jen nepatrný a vyniká zejména když jsou samec a samice vedle sebe. Nohy bývají u samců do žluta, u samic mívají lehce nazelenkavý nádech. Juvenilní jedince lze rozpoznat podle šedých až olivově zelených nohou a celkově méně výrazném, bledším opeření.[5]

Biologie a chování

Samci se projevují hlasitým „čup čup“, které postupně přechází do série dvouslabičných „kuéjó kuéjó“. Tímto dvouslabičným voláním se bekasiny projevují i v počáteční fázi večerních namlouvacích letů známých jako hakawai. Výstražné volání představuje krátké pronikavé „čep“.[5]

Bekasina chathamská (vlevo) a břehouš rudý na ilustraci z roku 1888

I když bekasiny mají schopnost letu, během dne létají pouze výjimečně, typicky pokud dojde k jejich vyrušení. Pokud se už z jakéhokoliv důvodu rozletí, létají pouze v zalesněném prostředí pod korunami stromů, což je patrně následek adaptace na ochranu před ptačími predátory. Na vzdušné predátory je adaptován i jejich základní obranný mechanismus – bekasiny v případě ohrožení „zamrznou“, tzn. na chvíli se znehybní, což snižuje schopnost dravců jejich lokace.[5]

V noci dochází k letům častěji, a zejména pak v jasných, měsícem ozářených nocích jsou bekasiny velmi čilé a dávají o sobě vědět pomocí hlasitých zvukových projevů.[5]

Rozmnožování

Období rozmnožování trvá po celý rok s výjimkou doby kolem června. Vejce elipsovitého tvaru jsou kladena od konce července do cca počátku dubna. Jejich barva je růžovo-hnědá s tmavě hnědým kropením. Typická snůška obsahuje 2, výjimečněji 3 až 4 vejce o rozměrech 39×28 m a váze 16 g.[6] Samice klade vejce do hnízda umístěného v trsech ostřice, kapradí či jiné podobné husté vegetace. Inkubační doba trvá 18–20 dní a obě pohlaví se v sezení na vejcích střídají. Kuřata opouští hnízdo v den vyklubání, avšak rodiče se o ně starají i nadále. Samec přebírá rodičovské povinnosti jako je shánění potravy o prvně vyklubané mládě, samice se stará o druhé kuře. V tomto období se samec a samice od sebe oddělí a starají se každý o jednoho potomka, avšak po jejich osamostatnění po 6 týdnech se opět sejdou. Bekasiny tak lze takřka vždy spatřit v doprovodu jiné bekasiny – ať už potomka či druha/družky.[5]

Satelitní snímek Chathamských ostrovů; vpravo dole lze spatřit Pittův ostrov obklopený menšími ostrůvky, které jsou posledním přirozeným útočištěm druhu

V době páření dochází u bekasin chathamských (stejně jako u dalších bekasin rodu Coenocorypha), k namlouvacím předváděcím letům zvaným hakawai. Jelikož se tyto lety odehrávají v noci, ještě nikdy nebyly podrobněji pozorovány člověkem a o jejich existenci se ví díky hlasitým projevům bekasin a ošlehanému ocasnímu peří. Bekasiny totiž vedle hlasitých vokálních projevů vydávají i zvuky připomínající bubnování či hluboce položené mručení či řvaní. K tvorbě těchto zvuků dochází mechanicky, a sice rozvibrováním vnějších per ocasních při slétání k zemi. Právě to způsobuje rychlé, zřetelné obnošení ocasních per.[5][7]

Samotné slovo „hakawai“ pochází z maorštiny. Domorodí Maorové jím označovali mýty opředeného ptáka, který byl slyšen, ale nebyl viděn. Tento pták byl nejdříve slyšen, jak volá „hakawai hakawai“ těsně před tím, než došlo k onomu výraznému zvuku. Někteří autoři přirovnávají tento zvuk k rachotu řetězu či rolování rolety.[8][9] Teprve pozdější vědecké výzkumy ukázaly, že oním mytickým ptákem Hakawai jsou bekasiny rodu Coenocorypha, které dokáží produkovat onen unikátní a na ptáka nezvyklý zvuk.[8]

Potrava

Krmí se převážně v noci, za dne zůstávají většinou skryty v husté vegetaci. V jídelníčku převládají žížaly, různonožci, hmyz a larvy. Potravu sbírají propichováním zeminy svým dlouhým špičatým zobákem.[6]

Při podávání potravy dospělce potomkovi nebo při zásnubním krmení samce samice je potrava předávána i přijímána pomocí konců zobáků.[5]

Ohrožení a ochrana

Populace bekasin chathamských byla kdysi rozšířena po celém Chathamském souostroví včetně Pittova a Chathmava ostrova (hlavní ostrovy). S příchodem Polynésanů však došlo k drastickému úbytku lesa a tím i přirozeného prostředí bekasin. Po introdukci krys ostrovních někdy mezi lety 1500–1800 došlo k vymizení druhu z Chathamova ostrova (Rangiauria). Po introdukci koček došlo k úplnému vymizení bekasin i z Pittova ostrova (Wharekauri).[5] Poslední bekasiny byly na Pittově ostrově spatřeny v 90. letech 19. století.[10]

V 50. letech 20. století byly kočky z Pittova ostrova vyhubeny místními stříhači ovcí a od té doby jsou zatoulané bekasiny opět občas pozorovány i na Pittově ostrově, avšak nevytvářejí tam stálou populaci.[10][11] V roce 2008 bylo na ostrově Rangatira odchyceno 20 bekasin a vypuštěno do oplocené části Pittova ostrova bez predátorů. Pokus o reintrodukci bekasin na Pittův ostrov však nevyšel a populace se na ostrově neuchytila.[5] Dvakrát došlo k pokusu o přemístění bekasin i na novozélandskou pevninu do centra divoké přírody Pukaha (Pukaha / Mount Bruce National Wildlife Centre), kde bylo přemístěno několik párů bekasin i s vejci, avšak dospělci odmítli přijmout podávané jídlo a uhynuli.[10]

Moták tichomořský je spolu s chaluhami jeden z mála přirozených predátorů bekasin

I přes drastický úbytek historického areálu bekasin považuje IUCN současnou populaci za stabilní a druh hodnotí jako zranitelný.[11]

K hlavním přirozeným predátorům patří chaluhy a moták tichomořský.[5]

Rozšíření a populace

Druh se nachází na několika menších chathamských ostrovech bez predátorů, a sice Rangatira, Tapuaenunku, Tapuenuku (Little Mangere) a Motuhope.[5] Zatoulaní jedinci jsou občas pozorováni na Pittově ostrově a menším skalisku severozápadně od Pittova ostrova zvaném Králičí ostrovy (Rabbit Islands).[11]

Celková populace se odhaduje na cca 900–1100 párů. Většina z nich, kolem 700–800 párů, se nachází na ostrově Rangatira. Na ostrově Tapuaenunku, kam bylo v roce 1970 reintrodukováno 23 párů bekasin, se nachází kolem 200–250 párů. Bekasiny samy rekolonizovaly Tapuenuku (Little Mangere), kde se nachází kolem několika desítek párů, stejně jako na ostrově Motuhope.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ GILL, B.J.; BELL, B.D.; CHAMBERS, G.K.; MEDWAY, D.G.; PALMA, R.L.; SCOFIELD, R.P.; TENNYSON, A.J.D. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. Wellington: Te Papa Press in association with the Ornithological Society of New Zealand, 2010. 502 s. Dostupné online. ISBN 978-1-877385-59-9. S. 192. (anglicky) 
  3. ↑ Tutukiwi, the Chatham Island snipe [online]. Nzbirds.com [cit. 2021-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c Higgins & Marchant (eds.) 1996, s. 65.
  5. ↑ a b c d e f g h i j k MISKELLY, C. M. Chatham Island snipe [online]. New Zealand Birds Online, 2013 [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2010, s. 314.
  7. ↑ MISKELLY, C.M. Aerial Displaying and Flying Ability of Chatham Island Snipe Coenocorypha pusilla and New Zealand Snipe C. aucklandica. S. 28–32. Emu - Austral Ornithology [online]. 1990-03 [cit. 2021-10-25]. Roč. 90, čís. 1, s. 28–32. DOI 10.1071/MU9900028. (anglicky) 
  8. ↑ a b MISKELLY, C.M. The identity of the Hakawai. S. 95–116. Notornis [online]. 1987 [cit. 2021-10-31]. Roč. 34, čís. 2, s. 95–116. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ The Tale of the Hakawai - Tales from Te Papa episode 102 [online]. New Zealand: Museum of New Zealand Te Papa Tongarewa, 2011-10-21 [cit. 2021-10-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ a b c AIKMAN, Hilary; MISKELLY, Colin. Birds of the Chatham Islands. Wellington, New Zealand: Department of Conservation, 2004. Dostupné online. ISBN 0-478-22565-2. Kapitola Chatham Island snipe: Coenocorypha pusilla, s. 78–79. (anglicky) 
  11. ↑ a b c d Coenocorypha pusilla [online]. BirdLife International: The IUCN Red List of Threatened Species 2016, 2016-10-01 [cit. 2021-10-26]. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22693137A93385774.en. (anglicky) 

Literatura

  • AIKMAN, Hilary; MISKELLY, Colin. Birds of the Chatham Islands. Wellington, New Zealand: Department of Conservation, 2004. Dostupné online. ISBN 0-478-22565-2. Kapitola Chatham Island snipe: Coenocorypha pusilla, s. 78–79. (anglicky) 
  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2005. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 0143020404. (anglicky) 
  • HIGGINS, P. J.; DAVIES, S.J.J.F, 1996. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Volume 3, Snipe to pigeons. Svazek 3. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195530704. (anglicky) 
  • MISKELLY, C.M. Aerial Displaying and Flying Ability of Chatham Island Snipe Coenocorypha pusilla and New Zealand Snipe C. aucklandica. S. 28–32. Emu - Austral Ornithology [online]. 1990-03 [cit. 2021-10-25]. Roč. 90, čís. 1, s. 28–32. DOI 10.1071/MU9900028. (anglicky) 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bekasina_chathamská&oldid=21042332“