Markéta Navarrská (1492–1549)

Šablona:Infobox - panovnice Markéta Navarrská, francouzsky Marguerite de Navarre, nazývaná též Marguerite d'Angoulême, Marguerite d'Alençon, Marguerite de Valois nebo Marguerite de France (11. dubna 1492, Angoulême – 21. prosince 1549, Odos-en-Bigorre) byla rodem vévodkyně z Angoulême a prvním sňatkem vévodkyně z Alençonu, druhým pak navarrská královna. Sympatizovala s církevní reformací. V neposlední řadě byla významnou spisovatelkou, která patří mezi výjimečné a vzácné zjevy ženských autorek v renesanční literatuře. Spolu s Marie de France a Christine de Pisan tvoří významnou a ojedinělou trojici osobností žen ve francouzské literatuře v celém středověku a rané renesanci. Měla též přezdívky Desátá múza (La dixième muse) či (podle své sbírky básní) Perla perel (La Marguerite des Marguerites).

Život

Narodila se 11. dubna roku 1492 jako první ze dvou potomků vévody Karla z Angoulême a jeho manželky Luisy Savojské. Jejím mladším bratrem byl francouzský král František I. V roce 1509 byla provdána za vévodu z Alençonu, v roce 1527 se jako vdova podruhé provdala za o 9 let mladšího navarrského krále Jindřicha II. Porodila mu dceru, Jeanne d'Albret (v navarrském království vládla jako Johana III.), která se jako jediná z dětí dožila dospělosti a stala se matkou budoucího krále Jindřicha IV. Navarrského, v jehož osobě roku 1589 nastoupila na francouzský trůn nová dynastie Bourbonů.

Když Markétin bratr nastoupil jako František I. na trůn Francie, přestěhovala se z pochmurného hradu a chudoby na dvůr, kde jako oblíbená králova sestra zářila jako hvězda. V roce 1525, když po prohrané bitvě u Pavie František I. padl do zajetí Karla V. Španělského a bylo ho třeba ho ze zajetí dostat ven, se zúčastnila v roli hlavní vyjednavačky komplikovaných politických jednání mezi Francií a Španělskem. Složitá situace Valoisovců se dala vyřešit záměnou krále za rukojmí – jeho dva syny, protože nechtěl dát jako výkupné Burgundsko. Toto byl postoj králova rádce Montmorencyho proti jinému názoru Markéty. Po jejím odchodu z jednání se její přístup také prosadil; František I. se odmítl do zajetí vrátit a nechal v něm své syny pět let.

Markéta byla velmi vzdělaná. Ovládala latinu, řečtinu, hebrejštinu, italštinu a španělštinu. Byla obdivovatelkou Platóna, Danteho, Petrarcy a Boccaccia. Byla v písemném styku se skvělými vzdělanci své doby.

Po roce 1535 na svém dvoře v Nérac udržovala a chránila umělce a umírněné reformátory katolicismu té doby a sama tvořila pod novými vlivy italské renesance. Za svou frašku Inkvizitor, v níž vytvořila postavu fanatického a špatného inkvizičního soudce, byla pohnána před soud, zachránilo ji však její postavení a kapetovský původ orleánské princezny.

K jejímu druhému střetu s inkvizicí došlo v roce 1525. Podporovala evangelický humanistický kroužek „Cénacle de Meaux“, který byl v roce 1525 rozpuštěn a členové popraveni. Markétu opět zachránil královský bratr František I.

Ke třetímu konfliktu vedla poéma Le miroir de l'Ame Pécheresse („Zrcadlo hříšné duše“). V roce 1529 ji za ni odsoudila Sorbonna, v atmosféře protireformace ji udal její chráněnec Gérard Roussel. Do situace zasáhl její bratr král a chránil ji. Zrcadlo hříšné duše je poéma s 1434 desetislabičnými verši (hexametry).

Dílo

Jako spisovatelka představuje Markéta Navarrská ojedinělý zjev ženské autorky 16. století. Psala duchovní písně, morality, frašky, mystéria (náboženské divadlo), lyrické skladby-poémy a novely. Její básně vyšly pod názvem Marguerites de la Marguerite des princesses v roce 1547 a Dernières Poesie-Poslední verše (1890).

Sbírka novel Heptameron

Nejvýznamnější dílo je její sbírka novel Heptameron (L'Héptameron). Vzorem jí byl Boccacciův Dekameron. Základní děj je podobný: pět mužů a pět žen se vrací z pyrenejských lázní Cauterets a když je zastaví povodeň a stržený most, uchýlí se do kláštera Notre-Dame de Sarrance.

Každý den během čekání si krátí vyprávěním příběhů. Některé z příběhů jsou napodobením Dekameronu, některé jsou starofrancouzské příběhy „fabliaux“, jiné reflektují tehdejší historické osobnosti, včetně Markéty samotné, jejího manžela i Františka I. Během osmi dnů si společnost odvypráví 72 příběhů, soubor má tedy 72 novel.

Dílo mělo být původně literaturou faktu, účastníci si vyprávěli poučné příběhy ze skutečného života. Heptameron se proto vymyká z tehdejšího sentimentálního stylu. Autorka psala stroze a autenticky. Její společnost podávala příběhy ze života ve formě jakýchsi stížností vazalů své princezně. V novelách se objevuje široké spektrum postaviček a postav tehdejší společnosti. Vypravěči si nejvíce stěžují na toulavé mnichy. Dílo je určeno vzdělané části poddaných. Formálně se Heptameron odlišuje od Dekameronu v kompozici každého příběhu, na rozdíl od Boccaccia se v Heptameronu na konci nenachází poučení ve formě veršované balady, ale volná debata kroužku dam a pánů na téma příslušného příběhu. Poučování či moralizování autorky zde chybí, šlo jí o názorné ztvárnění problému, aniž by vnucovala čtenáři názor. Heptameron je zajímavé svědectví o životě a reáliích první poloviny 16. století ve Francii. Lze ho považovat za poměrně věrné a pravdivé, vždyť už autorčina dcera Jeanne d'Albret odmítla změny v textu a raději našla pro knihu jiného nakladatele. Co se týče filozofických východisek díla, v novelách se projevuje vliv feminismu, novoplatonismu a kalvinismu. Markéta napsala Heptameron na zámcích Amboise a Clos Lucé, kam ji pozval její bratr František I.

Komedie – Mystéria

Komedie o Mont-de-Marsan, 1548
Komedie o skonu královském, 1547
Komedie o čtyřech ženách,1542
Komedie o narození našeho pána Ježíše Krista, 1530 mystérium

Fraška

Pacient (Le malade),1536
Inkvizitor (L'inquisiteur), 1536

Poezie

Zrcadlo hříšné duše
Perly perly mezi princeznami Tento název (Marguerites de la Marguerite des princesses) využívá slovní hříčky, kdy její jméno Markéta/Marguerita znamená „perla“.
La Navire, ou Consolation du roi Francois I. á se soeur Marguerite 1547
Dialog ve formě noční vize (Le dialogue en forme de vision nocturne)