Zalávie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zalávie
Залав'є
poloha
zeměpisné souřadnice:
stát: Ukrajina Ukrajina
oblast: Flag-of-Ternopil-Oblast.svg Tarnopolská oblast
rajón: Trembovský rajón
Zalávie
Red pog.png
Zalávie
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 1,277 km²
počet obyvatel: 545 (2001)
hustota zalidnění: 426,78 obyv. / km²
správa

Zalávie (ukr. Залав'є) - obec v dnešní Ukrajině, ležící v Trembovském rajónu, která je součástí Tarnopolské oblasti a historicky součástí Haliče, jehož centrum bylo město Lvov.

Dějiny obce[editovat | editovat zdroj]

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Historie obce je velmi typická pro celý region. V době, kdy bylo toto území součástí Kyjevské Rusi (882 – 1169), Vladimirsko-suzdalského knížectví (1169 – 1237), Zlaté hordy (1237 - 1256) a Haličsko-volyňského knížectví (1256 - 1349), ještě obec nebyla ani založena, ale ani osud samotné obce nebyl nikterak jednoduchý.

První historická zmínka o obci pochází z roku 1423, kdy bylo spojeno několik menších obcí a byla založena obec Zalávie. To bylo v době, kdy do této oblasti přicházelo velké množství přistěhovalců - Poláků, Židů a Arménů. Právě nedaleká obec Bučač se později díky tomu stala centrem místní židovské komunity. V této době (1349 – 1672) bylo již celé území součástí jagellonského Polska a spolu s ním se obec později včlenila i do tzv. Polsko-litevské unie. Administrativně spadala od r. 1434 pod Vévodství ruské, jistou dobu ale i pod Podolské vévodství. V dobových polských pramenech je toto území také nazýváno Červená Rus. Prakticky již od svého vzniku byla Zalávie opakovaně vystavena útokům Turků a Tatarů, neboť se zde nacházel významný brod přes řeku Seret a vedla tudy významná cesta z Kyjeva do Lvova. Často tak byla obec úplně zničena, což se kupříkladu stalo v letech 1453 a 1467. Navíc bylo celé území v roce 1498 zpustošeno od moldavského knížete Štěpána III., v roce 1515 prekopskými Tatary a v roce 1594 zpustošil území s pomocí tatarských vojsk kozácký hetman Severin Nalevajko.

Bitva pod Lvovem, 1649

Během povstání Bohdana Chmelnického (16481654) (viz Bohdan Chmelnický) zažila obec (stejně tak, jako celý kraj) nájezdy Krymských Tatarů, Turků i jejich spojenců, Záporožských kozáků (viz Záporoží a Kozáci), a to především v době obléhání Zbaraže v létě r. 1649, ve které se vyznamenal Jeremijáš Wiśniowiecki, otec budoucího polského krále Michała Korybuta, či ve velké bitvě u Zborova r. 1649, kde se střetla vojska Polsko-litevské unie, vedené Janem Kazimírem II., s vojsky Záporožských kozáků Bohdana Chmelnického a Krymských Tatarů pod vedením chána İslâma III. Giraye. V následujícím půlstoletí zažil kraj dvakrát vpád Švédů. Poprvé se tak stalo v polovině 50. let 17. století, kdy toto území obsadila vojska krále Karla X. Gustava. To vše se dělo současně s vyhlášením Polsko ruské války (1654 - 1667), kdy do Podolí vpadla i vojska ruského cara Alexeje. Ten společně s kozáky dobyl r. 1655 nedalekou pevnost Kamenec Podolský, ale v bitvě u Jezierna (10. - 12. listopadu) se společným polsko-tatarským silám podařilo porazit alianci ruského a kozáckého vojska. I tak se ale celé území stalo součástí Ruska, a to až do roku 1667. Ve stejné době (r. 1656) obléhalo švédské vojsko, v průběhu švédského vpádu do Polska (tzv. Potopa), nedaleké město Lvov. Celá situace se uklidnila až po smrti krále Karla X. Gustava a míru v Olivě roku 1660, ale nikooliv však v této oblasti. Mír totiž ukončil pouze švédsko-polský konflikt, kdežto na východní frontě pokračovala dál válka mezi Polskem a Ruskem. V době Polsko-kozácko-tatarské války (1666 - 1671) proběhla poblíž obce bitva u Podhajce (6. - 16. října 1667), kdy místní šlechtic a budoucí polský král Jan Sobieský porazil tatarská a kozácká vojska vedená Petrem Dorošenkem a Adilem Girayem (nástupcem İslâma III. Giraye). Po Bučačském míru (1672), který ukončil první fázi polsko-turecké války (1672 - 1676), se celé území Podolského vévodství stalo součástí Osmanské říše (1672 - 1699) a navíc obec zpustošili Janičáři (1675). K této události se váže i pověst o zázračné záchraně nedalekého Podhořanského kláštera baziliánských mnichů, kterým se r. 1673 podařilo ubránit svěřený klášter. Brzy po této události se rozšířila po kraji legenda o zázračném Obrazu Bohorodičky z Trembovly, což přilákalo první poutníky a z kláštera se stalo poutní místo. Bitva, která se právě v těchto místech odehrála 20. září 1675, a ve které se poměrně malé posádce polských obránců podařilo vzdorovat turecké přesile až do příjezdu polského vojska vedeného opět Janem Sobieským, se dokonce později stala jedním ze symbolů polské neporazitelnosti. I tak ale zůstalo Podolské vévodství pod tureckou správou (jako nově vytvořený Podolský ejálet) až do r. 1699. V této době (mezi léty 1681 - 1699) bylo celé území spravováno sandžakbejem sídlícím v nedaleké obci Jazlovec, a to až do Karlovického míru r. 1699. Poté se obec znovu začlenila do Polského království. V roce 1704 je Zalávie a okolí opět svědkem vpádu švédských vojsk, tentokrát již krále Karla XII., který v tomto roce dobývá nedaleké město Lvov. Po bitvě u Poltavy se však toto území opět stává součástí Polska, a to až do roku 1772, kdy bylo celé území v rámci tzv. Prvního dělení Polska připojeno k Habsburské monarchii (bylo ustanoveno tzv. "haličsko-vladimiřské království"), s níž sdílelo osudy (mimo krátkého období mezi l. 1809 – 1815, kdy bylo připojeno k Rusku), až do konce První světové války.

"Dlouhé XIX. století" Součást Rakouska (1772 – 1914)[editovat | editovat zdroj]

Mapa Haliče, 1836

Napoleonské války změnily nejen Francii, ale celou Evropu a s ní i Rakouské mocnářství. Tereziánský a josefínský absolutismus se změnil na absolutismus státní, a tak se začalo formovat i moderní pojetí samotného státu i se všemi jeho atributy. V roce 1804, kdy bylo vyhlášeno Rakouské císařství, se Halič, do té doby oblast patřící pod správu habsburské koruny, stala nedílnou součástí jednotného státu. Hranice mezi jednotlivými kraji byly volně průchozí (zvláště po zrušení nevolnictví r. 1848), a naopak vnější hranice se staly důsledně střežené vojáky rakouské armády, jejichž národnostní složení se v průběhu století čím dál tím víc diverzifikovalo. Pasy, které se dříve používaly jen jako jakýsi propouštěcí dekret, který vydával šlechtic a sloužil při přesunu poddaných z jednoho šlechtického kraje do druhého (v devatenáctém století vlastnil celé území hraběcí rod Kozibrodští), přestaly plnit svou původní funkci a staly se mezinárodním i vnitrostátním identifikačním dokladem, povinným pro všechny obyvatele Rakouského císařství. V roce 1867 vešla v platnost tzv. Prosincová ústava, která zaváděla jednotné rakouské občanství, platné (od r. 1868) po celém území Předlitavska, a obyvatelé Zalávie se tak poprvé stávají i de jure občany Rakouska, se stejnými právy a povinnostmi pro každého, a to i bez rozdílu vyznání víry. Od r. 1907, kdy je zavedeno všeobecné volební právo pro všechny dospělé muže starší 21 let, tak mohou poprvé obyvatelé Zalávie volit své zastupitele v říšské radě, neboť byl zrušen majetkový census, limitující oprávněné voliče na základě osobního bohatství. Navíc XIX. století přineslo do této oblasti i vzdělávací program i faktické začlenění do monarchie, symbolizované správními a vojenskými reformami. Roku 1817 byla ve Lvově znovuotevřena univerzita, tentokrát s německou vyučovací řečí. 1820 bylo v nedalekém Tarnopolu založeno jezuitské gymnázium a na konci století zde sídlilo i polské státní vyšší gymnázium i reálka. Germanizace brzy pronikla i do nižších pater školské hierarchie, neboť od r. 1824 byla povinně zavedena němčina i do ostatních škol a mateřským jazykem se mohlo vyučovat pouze na základních školách. I tak se však místní gramotnost pohybovala kolem 10 - 15 %. Nedaleká Trembovla se stala sídlem místní státní moci, reprezentované okresním hejtmanstvím, okresním soudem i vojenskou posádkou. Symbolem technického pokroku bylo i začlenění Trembovly do c.k. železniční sítě r. 1870 položením kolejí a otevřením nové železniční stanice. Ne vše ale bylo v tomto "dlouhém století" idylické. Od r. 1848, kdy vypuklo ve Lvově povstání a pří jehož potlačení nechal generál Hammerstein bombardovat město, trval po celé oblasti až do 1854 stav obležení. Od roku 1861 byl Prosincovou ústavou ustanoven na způsob samosprávy Zemský sněm, jejichž členové však byli praktický výhradně polští šlechtici a chudého ukrajinského obyvatelstva se tato politicko-správní změna příliš nedotkla. Přelomovým rokem však byl pro obyvatele Zalávie i pro celou východní Halič, většinově ukrajinskou, především rok 1867. V důsledku rakousko-uherského vyrovnání schválil císař František Josef I. jako kompenzaci dohodu s Poláky v Haliči, na základě níž došlo k polonizaci školského systému (1866) a správy (1869). Zároveň s dualistickým vyrovnáním proběhly i první volby do Říšské rady, které však pro samotné obyvatele Zalávie neměly význam, neboť se jich až do r. 1907 kvůli majetkovému censu nemohli zúčastnit. V roce 1873 získala Halič plnou autonomii, tím se však ještě zvýšil polonizační tlak. Polská politická elita, pod vedením hraběte Agenora Goluchowskeho, pak začala důsledně prosazovat polské zájmy v haličské oblasti a započala tak proces, který by garantoval polskou nadvládu ve všech oblastech života východní Haliče.

Válečná léta 1914 - 1921. Součást Polské republiky (1919 – 1939)[editovat | editovat zdroj]

Administrativní mapa Haliče, 1914

Začátek první světové války znamenal pro toto území začátek sedmiletého období (1914 - 1921) válek, revolucí a bratrovražedných bojů, období, v průběhu něhož se neustále měnily hranice, strany i samotné státy, jejichž součástí Zalávie byla. Za První světové války hrála východní Halič strategickou úlohu, a tak se stala centrem bojů již od samého počátku války. V srpnu a září 1914 proběhly nedaleko obce 2 bitvy u Lvova, při kterých se ruské armádě podařilo okupovat celou východní Halič. V květnu příštího roku se však německé armádě pod velením Augusta von Mackensena podařilo v bitvě u Gorlice znovu dobýt ztracené území Haliče a jejich ofenzíva vyvrcholila v září 1915 v bitvě u Tarnopolu. Následujícího roku (červen - srpen 1916) však ruská armáda znovu dobývá Halič a podařilo se jim toto území udržet po celý rok. V červenci roku 1917 byla Zalávie a okolí svědkem poslední ruské ofenzívy za I. světové války, při níž se ve slavné bitvě u Zborova, ke které došlo nedaleko obce 2. července 1917, vyznamenaly i československé legie. Ale již v této době bylo jasné, že hlavním protivníkem Ruska nebude končící Podunajská monarchie, ale nově se rodící Polský stát. Tak jako v celé střední Evropě, vzkvétalo i po celé Ukrajině v průběhu války nacionalistické hnutí a tak bylo jen logickým důsledkem, že na svém tzv. 3. universalu v listopadu 1917 vyhlásili její političtí představitelé samostatnost Ukrajinské lidové republiky. Prorusky orientovaní bolševici okamžitě zareagovali a proti nově vzniklé republice povstali. V průběhu občanské války, trvající od r. 1917 až do r. 1921, bolševici většinu Ukrajiny obsadili a začlenili do vznikajícího Sovětského svazu.

Východní Haliče se sice tyto konflikty nedotkly, ale využila těchto nepokojů k proklamaci své vlastní nezávislosti. Ukrajinská národní rada, tedy politické shromáždění všech ukrajinských poslanců z obou bývalých předlitavských sněmů a z regionálních rad v bývalých předlitavských krajských shromáždění v Haliči a v Bukovině, vyhlásila v haličském Lvově 19. října 1918 nezávislou Západoukrajinskou lidovou republiku a společně s ní i její ozbrojenou složku, Ukrajinskou haličskou armádu. (Jednou ze zvláštností této armády bylo, že měla i vlastní židovský prapor, tvořený především dobrovolníky z řad studenstva Lvovské university, a že v ní působil i Vilém Habsbursko-Lotrinský, člen rakouského panovnického dvora). To se ovšem nelíbilo polské menšině, mající své sídlo v haličském Lvově, a proto zde proti nově vzniklému státu povstali. Těchto nepokojů využilo Polsko, které 1. listopadu 1918 vtrhlo do Haliče, čímž začala tzv. Polsko-ukrajinská válka, trvající až do října roku 1919. Již v průběhu listopadu se Polákům podařilo dobýt Lvov, a tak se provizorním sídlem Západoukrajinské vlády stala více jak 5 týdnů (24. listopadu - 31. prosince 1918) nedaleká Tarnopol. Přestože v průběhu tzv. ofenzívy u Čortkivi Ukrajinská haličská armáda několikrát zvítězila (ku příkladu 14. června v bitvě u Tarnopolu), byla nakonec Západoukrajinská lidová republika poražena. V pondělí 28. června obnovilo Polsko se souhlasem západních mocností ofenzivu na Ukrajině a po třídenních operacích se celá východní Halič dostala pod polskou kontrolu. V úterý 1. září bylo podepsáno mezi představiteli Polska a ukrajinským vůdcem Symonem Petljurou příměří, čímž byly polsko-ukrajinské války ukončeny. Hraniční linie byla stanovena až na řece Zbruč, což fakticky znamenalo, že celé území bylo anektováno Druhou Polskou republikou. Polský zábor potvrdila i Pařížská mírová konference, která Polsku zaručovala nedotknutelnost její východní hranice na příštích 25 let. Vítězství Polska však mělo za následek další válku, tentokrát s bolševickým Ruskem, trvající až do března 1921. V průběhu této války, přesněji od 8. července do 21. září 1920 se Zalávie stala součástí Haličské sovětské socialistické republiky, faktickým vládcem této Haličské SSR byl předseda GALREVKOMu (Galičskij revolučnij komintern) Vladimir Zatonskij Již v září 1920 však byla Rudá armáda vytlačena z území Haliče a sovětská republika zde tak zanikla. Na základě mírových protokolů v Rize byla Litva, západní Bělorusko i Východní Halič začleněna do Polské republiky. Administrativně bylo celé území Zalávie součástí Tarnopolského vojvodství. Přestože se s takovýmto výsledkem nehodlá smířit politická reprezentace bývalé Západoukrajinské republiky (v r. 1920 vzniká v exilu „Ukrajinská vojenská organizace“ - UVO, tvořená generalitou tohoto bývalého státu, a zároveň i exilová západoukrajinská vláda v čele s premiérem a presidentem), v samotné Východní Haliči se situace zdánlivě uklidňuje. Polská vláda, přestože na konferenci v Rize i na dalších mezinárodních setkání formálně zaručila Ukrajincům autonomii, uplatňuje již od začátku

20. let politiku násilné asimilace a represe vůči ukrajinskému obyvatelstvu, ukrajinština je povolována pouze na základních školách, nikoliv však už na úřadech. A tak se tu a tam objevují sabotáže proti polské správě, které především organizuje již zmíněná UVO a nově vzniklá Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Ta se však nesoustřeďuje pouze na představitele polské správy, ale nakonec i na samotné Ukrajince, kteří se odmítají aktivně sabotáží účastnit. V reakci na stupňující se tlak ze strany ukrajinských sabotérů vyslala polská vláda 14. září 1930 na jihovýchod republiky své vojenské a policejní sbory, které mají vzbouřené Ukrajince zpacifikovat. V průběhu jednoho měsíce získala armáda celé území pod kontrolu (počet obětí se značně liší, přesto však se pohybuje v řádu desítek osob – min. 7 obětí, max. 35 obětí). Nejničivější efekt tak mělo polské potlačení nepokojů na ukrajinskou kulturu – byl nejen potvrzen zákaz ukrajinštiny na úřadech, ale navíc se v tomto jazyce nesmělo vyučovat ani na školách, mnoho veřejných budov bylo zničeno, cílem represí byla i Ukrajinská řeckokatolická církev, která přestala být státem uznávanou institucí. Polský stát sice tento konflikt s ukrajinskou menšinou vyhrál, ale represemi si znepřátelil i tu část obyvatelstva, která byla až do té doby loajální.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Odznak 14. Waffen-SS dobrovolnické divize "Halič"

Situace v Evropě se však v druhé polovině 30. let začala radikálně měnit, a tak bylo celé okolí Zalávie v září 1939 okupováno sovětskou armádou. Nejprve nebyl tento fakt a priori odmítán, neboť z jistého hlediska se tímto částečně naplnilo úsilí, za které část ukrajinských politiků bojovala, tedy sjednocení všech Ukrajinců do jednoho státu. Dochází také k částečné ukrajinizaci tohoto území. Avšak zároveň s ukrajinizací dochází i k násilné kolektivizaci a sovětizaci, což je místním obyvatelstvem vnímáno velmi negativně. Tyto snahy o násilné začlenění do kolchozů vyprovokovalo místní obyvatele k podpoře ukrajinských nacionalistických hnutí, představované UON v čele se Stepanem Banderou. 7. března 1941 bylo v Zalávii zatčeno dokonce 13 členů této organizace, a je otázkou, zda je pouhou náhodou, že se tato akce časově shoduje s přípravou třetí říše napadnout Sovětský svaz, s plánem, který vejde do dějin jako Operace Barbarossa. V průběhu jednoho týdne se nacistické armádě podařilo dobýt Lvov, čehož využilo vedení OUN a 30. června 1941 vyhlásilo nezávislý Ukrajinský stát v čele s Jaroslavem Steckem v roli premiéra. Tento stav však neměl dlouhého trvání, neboť již 5. července byl Stecko společně se Banderou zatčen Gestapem a deportován do Německa. Na začátku července 1941 tak bylo celé již území v rámci zmíněné operace okupováno nacistickou armádou a 1. srpna 1941 se formálně stalo součástí Generálního gouvernementu jako tzv. Haličský distrikt se správním sídlem ve Lvově. Tato situace trvala až do poloviny dubna roku 1944. Mezitím (v r. 1942) začala na tomto území operovat nově vzniklá ozbrojená jednotka OUN, Ukrajinská povstalecká armáda, vedená již zmíněným Stepanem Banderou (proto se jí také začalo zjednodušeně říkat Banderovci). Na začátku roku 1944 tak na tomto území operují 4 na sobě nezávislé a vzájemně nepřátelské armády: nacistický Wehrmacht, v jehož mužstvu jsou i dobrovolníci z Itálie, Španělska, Slovenska a dalších fašist. států (cílem Wehrmachtu je začlenit území do třetí říše), Zemská armáda, tvořená Poláky (ta chce území znovupřipojit k Polskému státu), Rudá armáda (ta chce území připojit k Sovětskému svazu) a Ukrajinská povstalecká armáda, která se snaží o vytvoření nezávislého fašistického Ukrajinského státu. V dubnu roku 1944 se ale nakonec celé území dostalo pod kontrolu sovětské armády a Sovětský svaz po válce celé území začlenil do Ukrajinské SSR.

Sovětská éra[editovat | editovat zdroj]

Přestože připojení východní Haliče brali ukrajinští obyvatelé zpočátku jako jistou naději, že se jejich podmínky zlepší, neboť se konečně stali součástí sjednocené Ukrajiny, sovětský režim je svými metodami násilné kolektivizace přesvědčil, že začleněním do Sovětského svazu se postavení obyvatel (mimo jistou ukrajinizaci) nikterak nezlepšilo, v některých ohledech (kolektivizace) naopak zhoršilo. Navíc pár let po válce, v období 1948 - 1950 došlo k další vlně kolektivizace, jež měla katastrofální důsledky na život zdejších obyvatel. Navíc až do padesátých let na západě země působily partyzánské oddíly Ukrajinské povstalecké armády bojující proti sovětské vládě. Ty byly sice sovětskou mocí nakonec potlačeny, ale uklidnění situace v regionu to příliš nepřineslo. Už v druhé polovině 50. let se mezi západoukrajinským obyvatelstvem začalo šířit disidentské hnutí. První disidentskou skupinou, která se výrazněji projevila byl Ukrajinský dělnický spolek, který požadoval vystoupení Ukrajiny ze SSSR. Roku 1961 byl zahájen ve Lvově proces se členy organizace. Soud vynesl tvrdé tresty, ačkoliv podle Ústavy SSSR měla každá svazová republika právo ze SSSR vystoupit. Roku 1976 vytvořila skupina intelektuálů Ukrajinský helsinský výbor, jež požadoval dodržování lidských práv, ke kterým se Sovětský svaz zavázal podepsáním Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Skupina byla KGB zlikvidována před Olympijskými hrami v Moskvě roku 1980. Rozsáhlejší neformální politické a kulturní organizace začaly vznikat v období perestojky na konci osmdesátých let, kdy bylo také rehabilitováno značné množství obětí stalinských čistek.

Zalávie v nezávislé Ukrajině[editovat | editovat zdroj]

Po rozpadu SSSR v roce 1991 se stala součástí Ukrajiny. Již v prvních prezidentských volbách, konaných 1. prosince 1991, se ukázalo, jak rozdílná je východní Halič ve srovnání s ostatní částí Ukrajiny. Ve 23 ukrajinských obvodech zvítězil nezávislý kandidát Leonid Kravčuk, budoucí první prezident nezávislé Ukrajiny, ve zbylých třech západoukrajinských oblastech (bývalá východní Halič) zvítězil Vjačeslav Čornovil, kandidát protiruského Ukrajinského lidového hnutí. V současné době je obec i celá oblast sice prozápadně, ale zároveň i silně nacionalisticky orientovaná, což se ukázalo i ve volebním roce 2010, kdy v prezidentských volbách podpořili obyvatelé této oblasti sice v obou kolech Juliji Tymošenkovou (v druhém kole zde získala přes 88% hlasů), ale v krajských volbách do zastupitelstev v říjnu stejného roku zde jasně vyhrála nacionalistická strana "Svoboda" Oleha Ťahniboka (34,70% - nejvíc z celé Ukrajiny), jehož vzorem je Západoukrajinská lidová republika a jehož hlavním politickým protivníkem je "moskevsko-židovská mafie", která nyní podle jeho slov "zcela ovládá Ukrajinu".

Baťkivščyna

V posledních parlamentních volbách (28. října 2012) zde však opět zvítězila strana Baťkivščyna, koaliční stana, jež je součástí Bloku Julie Tymošenkové.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelé jsou převážně Ukrajinci (téměř 98% obyvatelstva uvádí jako svůj mateřský jazyk Ukrajinštinu, přesněji Hornodněsterský dialekt) a hlásí se především k Ukrajinské řeckokatolické církvi, tedy církve sice východního ritu, ale která uznává papeže jako hlavu své církve.

Nejčastější příjmení: Атаманюк, Баламутів, Бей, Бойко, Брездень, Василишин, Галак, Галась, Гачкевич, Герман, Гуцула, Гумницький, Деркач, Джавала, Клиновський, Кляпітура, Когут, Крупський, Кубішин, Летняк, Лялька, Магрита, Маковський, Марцінів, Миколяса, Михальський, Музичин, Наболотний, Палідвор, Пастух, Перхалюк, Роговський, Сірота, Скоморовський, Стигар, Суржишин, Сюрпіта, Туркул, Фриз, Шиманський, Шкоропад, Шугин, Якимів.[1]

Památky v obci[editovat | editovat zdroj]

Obce v blízkém okolí[editovat | editovat zdroj]

Významné památky v blízkém okolí[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Gorbač, О. Говірки й словник діялектної лексики Теребовельщини / Відбиток з. «Наукових Записок» Українського Технічно-Господарського Інституту. Мюнхен, 1971. — стор. 174