Vojtěch Kerhart
| Ing. arch. Vojtěch Kerhart | |
|---|---|
.jpg) Vojtěch Kerhart | |
| Narození | 2. července 1892 Poděbrady  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 31. května 1978 (ve věku 85 let) Poděbrady  Československo |
| Místo pohřbení | Hřbitov v Poděbradech |
| Povolání | architekt, československý legionář a stavitel |
| Příbuzní | Oldřich Kerhart (sourozenec) František Kerhart (bratranec) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vojtěch Kerhart (2. července[1] 1892 Poděbrady[2] – 31. května 1978 Poděbrady) byl český architekt a představitel meziválečného funkcionalismu. Často spolupracoval se sochaři na tvorbě památníků. Jeho památník bitvy u Slavkova na Žuráni (1928) a Libenského kolonáda v Poděbradech jsou chráněny jako kulturní památky.[3]
Život[editovat | editovat zdroj]
Rodinný[editovat | editovat zdroj]
Narodil se roku 1892 v Poděbradech. Jeho otec Vojtěch Kerhart st. (1863–1924) byl zakladatelem největšího průmyslového podniku ve městě (Kerhartova pila a cihelna), dlouholetým okresním starostou a starostou Sokola.[4] Vojtěch Kerhart st. měl z prvního manželství syna Vladimíra Kerharta, který byl podnikatelem. Roku 1891 se podruhé oženil s Anežkou Knoblochovou z Poděbrad, se kterou měli pět dětí. Jeho sourozenci byli akademický malíř Oldřich Kerhart (1895–1947), Jaromír Kerhart (1897–1943), který po otci převzal řízení rodinného podniku, Olga Kerhartová (*1899) a Věra Kerhartová (*1900).[5] Zmínit musíme také bratrance Františka Kerharta, který byl rovněž významným architektem a autorem poděbradské městské spořitelny na Riegrově náměstí.[6]
Sám Vojtěch Kerhart se roku 1933 oženil s lékařkou Martou Švadlenkovou. Měli spolu dcery Martu a Jiřinu. Jeho manželka Marta Kerhartová však zemřela v roce 1937. Po smrti bratra Jaromíra Kerharta v koncentračním táboře Osvětim roku 1943 se Vojtěch Kerhart stal poručníkem jeho tří dětí Jaromíra, Vojtěcha a Aleny. Po válce se s vdovou Marii Kerhartovou oženil.[5]
Pracovní[editovat | editovat zdroj]
Roku 1910 Vojtěch Kerhart maturoval na nymburské reálce a pokračoval studiem architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze.[7] Kerhartovo studium architektury přerušila první světová válka. Byl odveden na frontu, kde později přešel k československým legiím v Rusku, se kterou absolvoval sibiřskou anabázi a dosáhl hodnosti majora. Do nově vzniklého Československa se vrátil roku 1920 a studia architektury dokončil o dva roky později.[8][4]
._Vy%C5%A1ehradsk%C3%BD_h%C5%99bitov._(82).jpg)
V letech 1922–1924 byl úředníkem Ministerstva veřejného zdravotnictví a následně dva roky pracovníkem Ministerstva národní obrany.[7] V letech 1925–1949 byl samostatným architektem.[4] Navrhl celou řadu vil a veřejných budov ve funkcionalistickém slohu (např. domy spisovatele Václava Řezáče a dům ředitele Moravce ve známé pražské osadě Baba). Spřátelil se s francouzským architektem Le Corbusierem, který jej v Poděbradech několikrát navštívil.[8] Jako architekt se podílel na stavbě mnoha pomníků. S tím souviselo jeho členství v Umělecké besedě, kterou v letech 1927–1938 zastupoval v Památkovém odboru hlavního města Prahy.[7] Po smrti Karla Čapka roku 1938 byl jeho bratrem Josefem Čapkem vyzván ke spolupráci na jeho náhrobku.[8] Kerhart a Čapek pro hrobku zvolili tvar boží muky dekorované otevřenou knihou (atribut spisovatel) a znakem Československé republiky.[9] Po válce pak, společně se sochařem Karlem Lidickým, vytvořil bustu Josefa Čapka, která byla umístěna v chodbě Jiráskova divadla v Hronově. Na bustě byl text: Památce hronovského rodáka spisovatele Josefa Čapka umučeného roku 1945.[10]
Několik staveb Kerhart realizoval i v rodných Poděbradech. Jedná se o funkcionalistickou budovu Vyšší školy hospodářské (dnes zemědělská škola), budovu pošty, vilu továrníka Oldřicha Zikmunda, Libenského kolonádu a kiosk nad Riegrovým pramenem Poděbradky. Další stavby nebyly realizovány – biograf Sokola z roku 1930, evangelický kostel z roku 1932, nové divadlo (1939) a říční lázně (1940).[4] Kerhart přišel s nápadem vytvořit ve městě památník T. G. Masaryka od Otto Gutfreunda (kopie sochy byly instalovány ještě v Kroměříži a Nitře). Poděbradská socha byla za nacismu odstraněna, po válce se na své místo krátce vrátila, ale za komunismu byla zcela zničena.[11]
Po komunistickém převratu v roce 1948 již nemohl pracovat samostatně. V dalších letech byl zaměstnancem Stavoprojektu KS a dalších konstrukčních kancelářích (Papcel, Sudop).[7] V roce 1968 společně s lékařem Ladislavem Filipem uspořádal sbírku na obnovu poděbradského pomníku TGM. Obnově zabránila okupace a následná normalizace.[11] Zemřel roku 1978 v rodných Poděbradech. Pohřben byl do rodinné hrobky ozdobené sochou od Karla Lidického.[11]
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Realizované stavby (výběr)[editovat | editovat zdroj]
- Kasárna železničního pluku v Pardubicích (1924)[7]
- Vyšší škola hospodářská v Poděbradech (1926)[8]
- Vila továrníka Škody v Průhonicích (1927)[7]
- Vila továrníka Zikmunda v Poděbradech[7]
- Civilní letiště v Praze-Ruzyni (1932) – spoluautor[7]
- Dům Řezáč v osadě Baba (1932)
- Dům Moravec v osadě Baba (1932)
- Budova pošty v Poděbradech (1933)[12]
- Libenského kolonáda v Poděbradech (1936) – kulturní památka[7]
- Letecká kasárna v Plzni (1937)[7]
- Kiosk nad Riegrovým pramenem v Poděbradech (60. léta).[4]
Realizované sochy a pomníky (výběr)[editovat | editovat zdroj]
.JPG)
- Pomník T. G. Masaryka v Poděbradech, Kroměříži a Nitře (1928) – autor samotné sochy Otto Gutfreund[7]
- Památník bitvy u Slavkova na Žuráni (1928) – kulturní památka[7]
- Některé hrobky na hřbitově v Poděbradech-Kluku, např. MUDr. Jakuba Vondrovice
- Pomník Bedřicha Smetany v lázeňském parku v Poděbradech (1934)[7]
- Náhrobek Karla Čapka na Vyšehradě (1938) – spolupráce Josef Čapek[9]
- Pamětní deska generálu Lužovi (1945)[7]
- Busta Josefa Čapka v Jiráskově divadle v Hronově (po 1945) – spolupráce Karel Lidický
- Pomník Obětem nacistické surovosti v Poděbradech (1948) – spolupráce Karel Lidický[11]
- Pomník S. K. Neumanna v Poděbradech – spolupráce Karel Lidický[11]
Návrhy (výběr)[editovat | editovat zdroj]
- Biograf Sokola v Poděbradech (1930)
- Evangelický kostel v Poděbradech (1932)
- Nové divadlo v Poděbradech (1939
- Říční lázně v Poděbradech (1940)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ dle matriky N 1891-1900 města Poděbrady se Vojtěch Kerhart narodil 4. července 1892 v čp.219/III
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Poděbrady
- ↑ LANGR, Ladislav. 150 poděbradských příběhů aneb 45 000 slov o Poděbradech. Poděbrady: Kompakt a MKC Poděbrady, 2014. ISBN 978-80-260-5899-1. Kapitola Příběh architektonického vizionáře, s. 126–127.
- ↑ a b c d e HRABĚTOVÁ, Jana. Poděbrady – Město mého srdce III. – Obrázky z kulturních dějin. Praha: Nakladatelství Ostrov, 2013. ISBN 978-80-86289-78-6. S. 283.Dále jen Hrabětová 2013
- ↑ a b KOPECKÝ, František. Rodina Vojtěcha Kerharta [online]. 2003-08-13 [cit. 2017-10-02]. Dostupné online.
- ↑ LIPUS, Radovan; VÁVRA, David. Šumná města (druhá kniha). Brno: Petrov, 2003. ISBN 80-7227-177-6. S. 558.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n KOPECKÝ, František. Ing. arch. Vojtěch Kerhart, autor památníku na Žuráni [online]. Projekt Austerlitz, 2004-04-28 [cit. 2017-10-02]. Dostupné online.
- ↑ a b c d LANGR, Ladislav. Vojtěch Kerhart byl pan architekt [online]. Poděbradské noviny [cit. 2017-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-03-29.
- ↑ a b HOLZAPFELOVÁ, Vladislava. Funerální umění na vybraných pražských hřbitovech 1850–1950 (dizertační práce) [online]. [cit. 2017-10-02]. Dostupné online.
- ↑ PANOCH, Pavel. Jiráskovo divadlo Hronov [online]. Databáze divadel [cit. 2017-10-02]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e Hrabětová, 2013, s. 284.
- ↑ 12 významných osobností Poděbrad – aneb sláva našich předků [online]. Město Poděbrady [cit. 2017-10-02]. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vojtěch Kerhart na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vojtěch Kerhart
