Vilém Zajíc z Valdeka

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vilém Zajíc z Valdeka
Vilém Zajíc z Valdeka (B. Paprockiː Diadochos id est svccessio, 1602)
Vilém Zajíc z Valdeka (B. Paprockiː Diadochos id est svccessio, 1602)
Narození13. století
Úmrtí1319
PovoláníNejvyšší zemský podkomoří a Nejvyšší maršálek
ChoťEliška z Lochovic[1]
DětiZbyněk z Hostomic
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec Zbyslav z Třebouně
matka Bohuslava z Vartemberka
manželka Eliška z Lochovic
syn Oldřich Zajíc z Valdeka
syn Zbyněk z Hostomic
syn Oldřich Zajíc z Valdeka
syn Vilém Zajíc z Valdeka
syn Zbyněk Zajíc z Hazmburka
syn Vilém Zajíc z Valdeka
bratr Zbyněk Zajíc z Valdeka

Vilém Zajíc z Valdeka (před 1289?9. října 1319) byl český šlechtic z rodu Buziců, syn Zbyslava z Třebouně. Po násilné smrti svého otce v roce 1292 pravděpodobně zdědil hrad Valdek, v záznamech se vyskytuje až od roku 1307, kdy se postavil proti kandidatuře Rudolfa Habsburského na stranu Jindřicha Korutanského.

Roku 1315 na příkaz krále Jana Lucemburského zajal Jindřicha z Lipé a stal se nejprve královým maršálkem a poté nejvyšším zemským podkomořím. V této době obdržel do zástavy Beroun, Domažlice a Křivoklát a později i Přimdu. O rok později v roce 1316 dostal na Křivoklátě k vychování čtyřměsíčního kralevice Václava, ale ještě téhož roku byl Václav převezen zpět do Prahy.

V roce 1317 začal Vilém Zajíc z Valdeka působit v radě královny Elišky Přemyslovny, zde se v roce 1318 postavil proti králi Janu Lucemburskému a následujícího roku proti němu bránil Prahu.

Erb Zajíců z Valdeka z hradu Lauf

Ještě téhož roku, se ale s králem usmířili a na jeho žádost vytáhl na pomoc Ludvíku Bavorskému. V bitvě u Dachova byl raněn a brzy poté zemřel. Byl pohřben v ostrovském[zdroj?] klášteře (dnes Svatá Dobrotivá u Hořovic v obci Zaječov, nesoucí jeho erb a jméno), který založil roku 1263 jeho děd Oldřich.

Související články

Externí odkazy

  1. August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Praha: František Šimáček. 1889.