Vancouver Canucks

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kanada Vancouver Canucks
Rogers Arena
Konference Západní konference
Divize Pacifická
Založení 22.května 1970
Historie Vancouver Canucks
1945-1952 (PCHL), 1952-1970 (WHL)
1970-dodnes (NHL)
Stadion Rogers Arena
o kapacitě 18 630 diváků
Město Vancouver / Britská Kolumbie
Barvy královská modrá, zelená a bílá
                 
Vlastník Kanada Francesco Aquilini
Manažer Kanada Jim Benning

{{Infobox položka|barva=|align=left|text1=Trenér|text2=

Kapitán Švédsko Henrik Sedin
Farma Utica Comets(AHL)
Victoria Salmon Kings(ECHL)
Stanley cup 0
Dlouhodobé výsledky klubu
Současná soupiska klubu
Oficiální stránky klubu
Aréna - Rogers Arena
Mapa

Vancouver Canucks je profesionální hokejový tým, který sídlí ve Vancouveru ve státě Britská Kolumbie. Jsou členy divize A západní konference NHL.Canucks svá domácí utkání hrají v Rogers Aréně, která pojme 18,860 diváků.V současnosti je to jeden ze sedmi kanadských týmů. Canucks se připojili k lize v roce 1970 společně s Buffalem Sabres. V historii týmu hráli třikrát finále Stanley Cupu, která prohráli (v roce 1982 s New York Islanders, v roce 1994 s New York Rangers a v roce 2011 s Bostonem Bruins).

Hokejové začátky ve Vancouveru[editovat | editovat zdroj]

Vancouver se stal domovem profesionálního hokejového týmu poprvé v roce 1911, kdy bratři Frank a Lester Patrickovi založili Vancouver Millionaires. Byl to jeden ze tří týmů v nové Pacific Coast Hockey Association. Millionaires hráli pětkrát finále Stanley Cupu, ale vyhráli pouze jednou v roce 1915, kdy porazili Ottawu Senators. Po rozpuštění Millionaires, se ve Vancouveru hráli nižší ligy. Canucks hráli nižší soutěže od roku 1945 až do roku 1970.

Historie týmu[editovat | editovat zdroj]

1967-1970: Žádost o NHL[editovat | editovat zdroj]

Se záměrem o zatraktivnění NHL, se ve Vancouveru začala stavět nová moderní aréna – Pacific Coliseum v roce 1967. V té době hráli, na tu dobu, v malé aréně Vancouver Forum. Mezitím, skupina vedená vlastníkem Canucks a bývalým starostou Vancouveru Fredem Humem, učinila NHL nabídku, aby Canucks se stali jedním ze šesti týmu k připojení k NHL v roce 1967. Tuto nabídku NHL odmítla. Dlouho se spekulovalo, že vstupu zabránil prezident Toronta Maple Leafs Stafford Smythe. Navíc spolu s Montreal Canadiens, se Smythe nechtěl dělit o zisky z televizních práv. O méně než rok později, se do finančních potíží dostal tým Oakland Seals. Dohoda byla na místě. Tým přesunout do Vancouveru, ale vedení NHL nechtělo. Odůvodňovali to tím, že je brzy od předešlé žádosti. Výměnou za vyhnutí se soudu, vedení NHL slíbilo Vancouveru, že se tým přidá k NHL v další expanzi. Další skupina, vedená Minnesotským podnikatelem Tomem Scallenem, udělala novou prezentaci a povolení bylo uděleno za cenu 6 milionů dolarů. Nová skupina, která mezitím koupila Canucks, vstoupila do NHL společně s Buffalem Sabres před sezónou 1970-1971.

1970-1982: Raná léta[editovat | editovat zdroj]

K vyplnění soupisky Canucks, pozdržela liga expanzní draft v předchozím létě. Canucks si vybrali obránce Gary Doaka a po něm centra Orlanda Kurtenbacha, kterého jmenovali prvním kapitánem. Kdežto Buffalo Sabres si vybrali budoucího člena síně slávy Gilberta Perreaulta.

Své první utkání Canucks sehráli, 9. října 1970, proti Los Angeles Kings a prohráli 3:1. O dva dny později vyhráli své první utkání, když porazili Toronto Maple Leafs 5:3. Canucks nepostoupili do playoff v prvních čtyřech sezónách.

Před sezónou 1974-75, Scallen a jeho skupina z Minnesoty prodala tým místnímu mediálnímu magnátu Franku Griffithsovi za 9 milionů dolarů. Canucks byli zařazeni do Smytheovy divize. Základní část skončila vítězstvím v divizi a prvním postupem do bojů o Stanley Cup. Svoji první sérii prohráli s Montrealem Canadiens v pěti zápasech. V další sezóně hráli znovu playoff a opět prohráli. Tentokrát s New York Islanders. V dalších dvou sezónách se nedostali do playoff.

Prvním velkým úspěchem týmu Canucks bylo playoff v roce 1982, kdy postoupili do finále Stanley Cupu. V předchozích pěti letech tým nevyhrál ani jednu sérii v playoff. Canucks byli prvním týmem ze západní Kanady, který hrál o Stanley Cup po 56 letech. Naposledy se to povedlo týmu Victoria Cougars v roce 1926. Ve finále se střetli s vítězem dvou předešlých ročníků s týmem New York Islanders. New York Islanders opanovali i toto finále. Pro Canucks to bylo poslední playoff, ve kterém vyhráli sérii. Toto období trvalo až do roku 1992.

1982-94: Pád a vzestup[editovat | editovat zdroj]

Po finálové účasti v roce 1982, tým spadl do průměru a po zbytek 80. let postoupili do playoff pouze čtyřikrát. V roce 1987 se generálním manažerem stal Pat Quinn a začal s přestavbou týmu. V roce 1988 draftoval, pozdější ikonu týmu, Trevora Lindena. O rok později si vybral jako 113. hráče Pavla Bureho. V roce 1990 si Pat Quinn přibírá k manažerským povinnostem i trénování. I díky němu se tým opět zvedá. V roce 1992 je Pat Quinn vyhlášen za nejlepšího trenéra a získává Jack Adams Award. V témže roce je za nejlepšího nováčka zvolen Pavel Bure a obdržel Calder Memorial Trophy. V roce 1994, tým opět vyhrává jednu sérii za druhou a dostává se do finále Stanley Cupu. Zde opět narazili na tým z New Yorku. Tentokrát to byli Rangers. Po velmi vyrovnané sérii, vyhrává Stanley Cup New York Rangers. Po prohraném sedmém utkání, propukají v centru Vancouveru nepokoje, které mělo za následek poškození majetku, zranění a zatýkání. Dva po nepokojích přišlo 45 tisíc fanoušků poděkovat hráčům za jejich úsilí.

1994-2001: 25. výročí, nová aréna, nový začátek[editovat | editovat zdroj]

Před zkrácenou sezónou 1994-95 odstoupil z funkce trenéra Pat Quinn, který se dál věnoval pouze manažerským povinnostem. Byla to také poslední sezóna v jejich hale Pacific Coliseum. V následující sezóně se přestěhovali do nové haly General Motors Place (po přejmenování Rogers Arena), která stojí v centru města a stála 160 milionů dolarů.

Během sezóny 1995-96 byl uskutečněna výměna, kdy z Pittsburghu Penguins přišel Švéd Marcus Näslund (pozdější kapitán a lídr týmu).

V roce 1996 nepostoupili do playoff a byla to první ze čtyř sezón, kdy nepostoupili do playoff. V létě 1997 Canucks podepsali smlouvu s jedním z nejlepších hráčů historie, Markem Messierem. Blízko dohody byli i s Waynem Gretzkym. Před sezónou 1997-98 předal Linden kapitánské „céčko“ Messierovi, ale v šatně sílilo napětí a nepřátelství. Brzy nato byl vyhozen Pat Quinn a jako trenér byl jmenován Mike Keenan. Jenže napětí v kabině rostlo, až nakonec Linden odešel do New Yorku Islanders. Úsilí ligy o větší popularitu NHL vyústilo ke dvěma utkáním mezi Canucks a Mighty Ducks of Anaheim v japonském Tokiu. Bylo to vůbec poprvé, kdy týmy NHL hrály soutěžní utkání mimo severní Ameriku.

V roce 1999 odchází do týmu Florida Panthers další výjimečný hráč a to Pavel Bure. Generální manažer Brian Burke se připravoval celou sezónu na draft, aby mohl draftovat Daniela a Henrika Sedinovi. Tyto švédy si vybral jako dvojku respektive trojku draftu.

Canucks na začátku tisíciletí začali projevovat zlepšení. Z týmu odešel kapitán týmu Mark Messier do New York Rangers a kapitánem byl zvolen Mark Näslund, kterým byl celých osm let.

2001-05: Léta tria „West coast express“[editovat | editovat zdroj]

Pod vedením generálního manažera Briana Burka a trenéra Marca Crawforda šel výkon mužstva nahoru. Na jeho vzestupu měla výrazný podíl útočná řada Marcus Näslund, Todd Bertuzzi, Brendan Morrison. Od médií dostali přezdívku „West coast express“ podle železnice stejného názvu. Marcus Näslund se zařadil mezi nejlepší hráče ligy. Na konci základní části sezóny 2003-04, získal Todd Bertuzzi značnou pozornost médií po násilném útoku na hráče Colorada Avalanche Steve Moora, kdy ho zezadu praštil hokejkou do hlavy. Jak Moore dopadl na led, tak Bertuzzi přistál na něm. Moore utrpěl tři zlomeniny krčních obratlů, pohmožděniny v obličeji, otřes mozku. Jednalo se o odvetu na Moora, který v předchozím utkání napadl Näslunda. Bertuzzimu byla pozastavena činnost až do začátku sezóny 2005-06 a také čelil žalobě za tento útok u soudu.

2005-10: Období po stávce[editovat | editovat zdroj]

Po vyřešení pracovního sporu mezi NHL a NHLPA, byla stanovena nová pravidla, která měla napomoci většímu počtu branek. Hlavní trenér Marc Crawford byl vyměněn Alainem Vigneaultem. Ten odeslal Bertuzziho k týmu Florida Panthers za Roberta Luonga. Tím skončilo trio „West Coast Express“. Näslund a Morrison skončili v týmu o dva roky později. Trenér Vigneault začal stavět tým kolem dvojčat Sedinů. Ve své první sezóně byl Roberto Luongo nominován na Hart Memorial Trophy a Vezina Trophy. Ve stejné sezóně získal Jack Adams Award (nejlepší trenér) Alain Vigneault.

Po sezóně 2007-08 ukončili aktivní kariéru ikony Canucks bývalý kapitáni Trevor Linden a Marcus Näslund. Definitivně začala éra bratrů Sedinů. Kapitánem byl jmenován Roberto Luongo. Byl to první brankař, který byl jmenován kapitánem od roku 1947. Tím byl naposledy Bill Durnan v Montrealu Canadiens.

V roce 2010 získal Henrik Sedin Art Ross Trophy a Hart Memorial Trophy a stal se prvním hráčem Canucks, který tyto vysoce ceněná ocenění získal.

2010-13: 40. výroční sezóna, výluka, konec Vigneaultovi éry[editovat | editovat zdroj]

Před sezónou 2010-11 byl Henrik Sedin ustanoven novým kapitánem týmu. Canucks vyhráli západní konferenci poprvé v historii a získali Presidents´ Trophy. Art Ross Trophy získal znovu Sedin, tentokrát Daniel.

Završením výroční sezóny byla účast ve finále Stanley Cupu proti Boston Bruins. Bruins porazili Canucks 4:3 na zápasy. Stejně jako v roce 1994, opět po prohraném finále zavládlo ve městě násilí a rabování v centru Vancouveru.

Během sezóny 2011-12 Canucks předváděli výborný hokej a obhájili Presidents' Trophy. Skvěle rozjetou sezónu jim přeťali „Králové“ z Los Angeles, pozdější vítězové Stanley Cupu.

Před začátkem sezóny 2012-13 zasáhla NHL výluka, která trvala, až do půlky ledna 2013. V tomto roce také Canucks oslavili 100. výročí od založení Vancouver Millionaires. Vancouver dokončil sezónu s pátým po sobě jdoucím vítězstvím v divizi. Ale v playoff vypadli v prvním kole a následně byl propuštěn hlavní trenér Alain Vigneault. Novým trenérem byl ustanoven John Tortorella.

Trofeje a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Týmové[editovat | editovat zdroj]

Počet Rok
Stanley Cup
0
Presidents' Trophy
2 2011, 2012
Clarence S. Campbell Bowl
3 1982, 1994, 2011

Individuální trofeje[editovat | editovat zdroj]

Individuální trofeje Rok a hráč
Art Ross Trophy 2009/10 Henrik Sedin
2010/11 Daniel Sedin
Calder Memorial Trophy 1991/92 Pavel Bure
Conn Smythe Trophy nikdo
Roger Crozier Saving Grace Award nikdo
Hart Memorial Trophy nikdo
William M. Jennings Trophy 2010/11 Roberto Luongo a Cory Schneider
King Clancy Memorial Trophy 1996/97 Trevor Linden
Lady Byng Memorial Trophy nikdo
Bill Masterton Memorial Trophy nikdo
Mark Messier Leadership Award nikdo
James Norris Memorial Trophy nikdo
Ted Lindsay Award 2002/03 Markus Näslund, 2010/11 Daniel Sedin
NHL Plus/Minus Award 2003/04 Marek Malík
Maurice Richard Trophy nikdo
Frank J. Selke Trophy 2010/11 Ryan Kesler
Vezina Trophy nikdo
NHL Foundation Player Award 2007/08 Trevor Linden
Jack Adams Award 1991/92 Pat Quinn
2006/07 Alain Vigneault

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Členové týmu v Síni slávy[editovat | editovat zdroj]

Hráči:

Funkcionáři:

Kapitáni týmu[editovat | editovat zdroj]

Vyřazená čísla[editovat | editovat zdroj]


Individuální rekordy jedné sezóny[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu