Livius
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Titus Livius (59 př. Kr., Patavie nyní Padova – 17) byl významný římský historik.
Pocházel z bohaté a pravděpodobně významné rodiny. Studoval nejprve v Patavii, později odešel do Říma, kde se věnoval literatuře, historii a filosofii. Přestože neměl valné mínění o Caesarovi a velmi se zastával Pompeia, vycházel velmi dobře jak s Augustem tak s Claudiem. Osobní přátelství s Augustem mu umožnílo velmi dobrý přístup do archívů. Obecně se usuzuje, že nikdy nezastával žádné veřejné funkce, ale věnoval se pouze studiu historie a překládání.
[editovat] Dílo
- Dějiny od založení Města („Ab Urbe condita libri“), toto dílo psal od r. 27 př. Kr. do konce života a pravděpodobně není dokončeno. Ačkoliv je toto dílo psané jako vědecké, nemá význam ve zhodnocení doby, ale spíše ve zpracování obrovského množství informací.
Název knihy, Ab Urbe Condita („Od založení města“), vyjadřuje rozsah a velikost Liviova počinu. Věnoval se historii, jak ji známe dnes - přesným datům, ale i vyprávění – byl často nucen přerušit příběh, aby oznámil volby nových konzulů, neboť to byl způsob, jakým Římané zaznamenávali běh let. Livius tvrdí, že nedostatek historických údajů kvůli vydrancování Říma roku 387 př.n.l. Galy mu velmi stížil práci. Livius napsal většinu svých děl za vlády Augusta. Přesto je často spojován s obdobím římské republiky a s přáním, aby byla opět nastolena. Protože se však pozdější knihy zabývající se koncem republiky a vzestupem Augustovým nedochovaly, je toto tvrzení sporné. Livius nepochybně zpochybňoval některé hodnoty nového režimu, ale je pravděpodobné, že jeho postoj byl mnohem komplikovanější než pouhé „buď a nebo“. Nezdá se, že by Augustus měl nějaké pochyby o Liviovi – svěřil svého prasynovce, budoucího císaře Claudia, do jeho výchovy. Liviův vliv na Claudia byl patrný na způsobu jeho vlády, jeho řečnické umění se drží Liviova pohledu na římské dějiny. Liviův styl byl poetický a archaický ve srovnání s Caesarem nebo Ciceronem. Často psal z perspektivy nepřítele Říma, aby podtrhnul římské ctnosti při dobývání Itálie a Středozemí. Nutno řící, ža jeho poetické sklony vedly ke stírání rozdílů mezi fakty a fikcí. Často využíval předchozích autorů, doufal totiž, že morální ponaučení z minulosti poslouží římské společnosti jeho dní. Liviova práce se původně skládala ze 142 knih, z nichž se dochovalo pouze 35 – jsou to knihy 1-10 a 21 – 45 (s velkými mezerami mezi 40-45). Neúplný palimpsest 91. knihy (cca 1000 slov) byl objeven v knihovně Vatikánu v roce 1772. Několik zbytků papyrů bylo nalezeno v Egyptě od roku 1900, posledním objevem je cca 40 slov z knihy 11, která byla nalezena v 80.letech. Livius byl upravován už ve starověku do zkrácené verze, která existuje pro Knihu I, ale tato verze byla sama zkrácena do takzvaných Periochae, což je prostý obsah, který se však dochoval. Zkrácená verze knih 37-40 a 48-55 byla nalezena v Oxyrhynchu. Tudíž existuje alepoň seznam toho, co obsahují Liviovy ztracené knihy, bohužel už nevíme, co si o tom Livius myslel. Mnoho římských autorů využilo Livia, včetně Aurelia Victora, Cassiodora, Eutropia, Festa, Flora, Grania Liciniana and Orosia. Julius Obsequens využil Livia, nebo zdroj, který měl přístup k Liviovi, při psaní svého díla De Prodigiis, výčet nadpřirozených událostí v Římě, od konzulátu Scipiona a Laelia až do konzulátu Paula Fabia a Quinta Aelia. Odbočka v knize 9, sekcích 17-19, naznačuje, že by Římané porazili Alexandra Velikého, kdyby žil déle a pokusil se zaútočit na západ, na Řím.
Kromě tohoto díla napsal několik knih o rétorice a literatuře, ty se však nezachovaly.
