Dějiny Říma

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dějiny města Říma zahrnují období asi 2800 let od počátků města v 9. století př. n. l. přes rozmach antického Říma a Říma jako hlavního města papežského státu ve středověku až po současné hlavní město Itálie.

Pověsti o založení Říma[editovat | editovat zdroj]

Vlčice s Romulem a Remem (Bronz, 13. stol.)

Podle pověsti byl Řím založen 21. dubna 753 př. n. l. v ústí řeky Tibery v oblasti zvané Latium [lácium] záhadnými Etrusky. Tuto legendu uvádí jako první římský historik Varro, který žil v 1. století př. n. l.

Aeneas, syn dardanského krále Anchíse a bohyně lásky Afrodité, patřil k nejstatečnějším obráncům Tróje. Unikl z hořícího města spolu se svým otcem Anchisem a synem Askaniem. Podle Diova příkazu si měl nový domov hledat v Itálii. Po sedmileté dobrodružné plavbě vplul do ústí Tibery a založil tam město Lavinium, které nazval podle své manželky Lavinie, dcery místního krále Latina. Aeneův syn Askanius, zvaný též Iulus (od něj odvozoval svůj původ rod Iuliů, z nějž pocházel Caesar), založil pak město nové, Alba Longu, přímého předchůdce Říma. Dvanáctým nástupcem Askania byl král Prokas, který měl dva syny, staršího Numitora a mladšího Amulia. Amulius po smrti svého otce sesadil z trůnu svého staršího bratra Numitora, dal popravit jeho syny a dceru Rheu Silvii přinutil stát se kněžkou bohyně Vesty. Rhea Silvia sice jako kněžka slíbila věčné panenství, podlehla však bohu války Martovi a porodila mu dvojčata Romula a Rema.

Jakmile se Amulius dozvěděl o narození případných uchazečů o trůn, dal je v koši vhodit do Tibery. Koš se ale zachytil u břehu a plačící chlapce odnesla a odkojila vlčice žijící na Palatinském pahorku. Našel je však Amuliův pastýř Faustulus a vychoval je spolu se svými dvanácti syny. Při potyčce s Numitorovými pastýři na Aventinu byli oba bratři zajati a předvedeni před svého děda. Numitor v nich poznal své vnuky, poslal je do Alba Longy, kde Romulus a Remus spolu se svou družinou Amulia zabili a předali vládu Numitorovi. Bratři nechtěli čekat, až jim jejich děd uvolní trůn, a rozhodli se založit na Palatinu město nové.

Vzali pluh a vyorali kolem příštího města brázdu. Uprostřed města vykopali čtvercovou jámu a vložili do ní obětiny a pluh. Každý z bratrů toužil, aby nové město neslo právě jeho jméno. Rozhodli se tedy vyčkat znamení z letu ptáků. Remus spatřil jako první šest supů a dožadoval se vítězství. Ještě dříve než mohli věštci výrok vynést, uviděl Romulus supů dvanáct. Mezi bratry vznikla hádka, v níž byl Remus zabit. Podle jiného podání zahynul Remus až později, když přeskočil Romulovy hradby, aby ho urazil. Ať už tomu bylo jakkoli, nové město dostalo jméno Romulovo – Roma.

Podle jiné poměrně populární pověsti někteří Trójané uprchli na lodích a větry byli zahnáni k Etrurii, kde zakotvili v údolí řeky Tibery. Protože jejich ženy měly dost putování po moři, na radu Rómy (pravděpodobně nejinteligentnější z nich) zapálily lodě. Trójanům tedy nezbylo než se tam usadit a založit město. Když se jim začalo dobře dařit, pojmenovali město po Rómě.

Založení Říma[editovat | editovat zdroj]

Některé prvky pověsti o založení Říma podpořila archeologie: oblast Latia byla osídlena pastevci, kteří žili na pahorcích, neboť údolí byla močálovitá. Osídlení na území Říma je doloženo již v 16. století př. n. l., to znamená v době bronzové, a to zvláště na pahorcích Palatin a Kapitol. Eskvilin, kdežto Kvirinal a Viminal byly osídleny od 9. století kmeny Sabinů. V polovině 8. století došlo ke splynutí osad na Eskvilinu a Palatinu, což se stalo základem Říma jako sídliště městského typu. Dokladem nejstaršího osídlení Palatinu jsou tzv. Romulovy chýše (díry vyplněné světlejší hlínou než okolní půda), což jsou podle archeologů pozůstatky podpěrných kůlů tří dávných chýší.

Město Řím vzniklo pravděpodobně spojením osad Sabinů a Latinů. Římané osídlili čtyři pahorky: Palatin, Esquilin, Viminál a Kvirinál. Jejich kulturu a zřízení ovlivňovali Etruskové a název pravděpodobně pochází od jména vlivného rodu Etrusků Ruma. Tyto osady se sjednotily pravděpodobně až v 6. století před naším letopočtem.

Království a republika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Starověký Řím.

Na počátku svých dějin byl Řím královstvím. Prvním jmenovaným - z převážně legendárních - následovníků Romula je Titus Livius Numa Pompilius. Po vyhnání posledního etruského krále Tarquinia Superba - údajně v roce 509 př. n. l. - se kolem roku 475 př. n. l. stal Řím republikou. Následující období bylo poznamenáno boji mezi patricii a plebeji, který vyvrcholil v roce 494 př. n. l. Plebejové si vynutili vznik lidového shromáždění a zavedení tribuna lidu, který měl velké pravomoci a chránil jejich zájmy. V roce 449 př. n. l. byly poprvé sepsány římské zákony, tak zvaný Zákon dvanácti desek. Až do poloviny 3. stol. si plebejové získali přístup do všech úřadů, včetně úřadu konzula.

Památkou na etruské období je bronzová Kapitolská vlčice z počátku 5. století, uložená v jednom z muzeí na Kapitolu. (Postavičky dvojčat Remula a Rema byly doplněny až v 15. století.)

Císařský Řím. Tmavší oblast je území uvnitř hradeb ze 4. stol. př. n. l., světlejší uvnitř hradby z roku 275

Císařský Řím (27 př. n. l. - 395)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Římské impérium.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

  • 496 – Anastasius II. byl prvním papežem, který užíval titul pontifex maximus (nejvyšší kněz)
  • 590–604 – papež Řehoř I. obnovil městský život v Římě a upevnil papežství
  • 609 – Pantheon je obnoven a vysvěcen na křesťanský kostel
  • 778 – Karel Veliký, franský král, dobývá severní Itálii
  • 800 – Karel Veliký je korunován na císaře v bazilice sv. Petra
  • 852 – Po nájezdu Saracénů je Vatikán opevněn hradbami
  • 962 – Východofranský král Ota I. Veliký je korunován císařem, a obnovuje tak středověkou římskou říši, pro niž se později ujal název Svatá říše římská
  • 1108 – Přestavba San Clemente
  • 1200 – Řím získal statut svobodného města
  • 1300 – Papež Bonifác VIII. vyhlašuje první svatý rok.
  • 1309 – Papež Klement V. se stěhuje do Avignonu
  • 1347 – Cola di Rienzo se pokouší obnovit římskou republiku
  • 1350 – Město postihla morová epidemie
  • 1377 – Papež Řehoř XI. se vrací do Říma

Renesance[editovat | editovat zdroj]

Papež Mikuláš V. se rozhodl udělat z Říma sídlo hodné hlavy křesťanské církve, což motivovalo velký stavební rozmach města. Roku 1451 vydal bulu o přestavbě již chátrající baziliky sv. Petra, která začala o rok později, ale zastavila se po Mikulášově smrti v roce 1455. Na jeho úsilí navázali renesanční papežové Julius II. a Lev X., kteří žili v přepychu a vedli nákladné dvory. Z podnětu Julia II. byl roku 1506 položen základní kámen ke stavbě nové baziliky sv. Petra, stavba byla dokončena roku 1629, kdy také došlo k jejímu vysvěcení.

Soupeření Habsburků a francouzských králů o dobytí Itálie, která začalo koncem 15. století, vedlo roku 1527 k tzv. Sacco di Roma – vyplenění města německými lancknechty císaře Karla V. Během něho bylo zničeno mnoho památek, počet obyvatel klesl na 30 tisíc a papež Klement VII. byl dokonce zajat.

Vyrabování Říma německou soldateskou v roce 1527 je považováno za konec římské renesance. Dočasná stagnace však byla rychle překonána a motivovala novou výstavbu, která se však již nesla v barokním duchu. V té době měl Řím kolem 100 tisíc obyvatel a stavělo se zde mnoho nových kostelů.

Baroko[editovat | editovat zdroj]

Barokní výstavba dala vzniknout mnoha novým stavbám, a to nejen církevního, ale také světského charakteru, ať šlo o paláce nebo fontány, kterými je barokní Řím přímo proslulý. Významné zakázky na barokní stavby a umělecká díla pocházely od známých papežů 17. století, především od Urbana VIII. z římského rodu Barberini, který podporoval slavného architekta Giana Lorenza Berniniho, a Inocence X. z rodu Pamphili, mecenáše Francesca Borrominiho.

Oba umělci ozdobili Řím a Vatikán mnoha uměleckými díly. Bernini například vybudoval kolonádu na náměstí sv. Petra ve Vatikánu, fontánu Čtyř řek na Piazza Navona, vyzdobil Andělský most plastikami andělů s nástroji Kristova umučení a lateránskou baziliku sv. Jana sochami apoštolů v nadživotní velikosti. Dílem Borrominiho je barokní úprava lateránské baziliky, průčelí kostela S. Agnese in Agone na náměstí Piazza Navona nebo palác instituce De Propaganda Fide poblíž Piazza di Spagna. Malými uměleckými skvosty jsou barokní kostelíky Sant´Andrea del Quirinale (Bernini) nebo S. Ivo della Sapienza a S. Carlo alle Quattro Fontane (Borromini).

V době baroka došlo k modernizace města: zmizely úzké křivolaké uličky a místo nich vznikly široké ulice s průhledy. Na druhé straně bylo odstraněno mnoho zbytků antických staveb, které byly rozebrány na stavební materiál.

V roce 1534 bylo v Římě založeno Tovaryšstvo Ježíšovo, jehož hlavním úkolem bylo čelit reformaci. V letech 15681584 vystavěl Michalangelův žák Vignola a jeho pokračovatel Giacomo della Porta v Římě první jezuitský kostel Il Gesú, který je zároveň považován za první barokní architekturu vůbec. Jedná se o typickou stavba protireformace – jednoduchá rozlehlá hlavní loď bez sloupoví s postranními kaplemi a kazatelnami umožňují oslovit početné publikum a společnou modlitbu i intenzívní modlitbu jednotlivců v kaplích.

Roku 1732 zahájil architekt Nicola Salvi výstavbu nejslavnější římské fontány di Trevi (stavba byla dokončena 1762 po jeho smrti). V letech 17231726 byla postavena další turistická atrakce soudobého Říma Španělské schody, které se již v 19. století staly místem schůzek umělců a modelek.

Opuštěné starověké stavby byly po staletí zdrojem stavebního materiálu, v době baroka začaly být konečně ceněny pro svoji historickou hodnotu, objevovány, opravovány a ukládány do sbírek. Bylo založeno první veřejné muzeum.

Řím a sjednocení Itálie[editovat | editovat zdroj]

Pohled na Řím z kopule chrámu sv. Petra

Roku 1798 obsadila Řím napoleonská vojska a papež Pius VI. byl deportován do vyhnanství. Poté došlo k vyhlášení římské republiky, která existovala jen pouhý rok - 1799 byli Francouzi vyhnáni z Itálie Rakušany a Rusy. 1800 porazil Napoleon Rakušany v bitvě u Marenga a Francouzi znovu obsadili Itálii a provedli zde řadu změn. Když nastoupil roku 1800 na papežský stolec Pius VII., uzavřel s Napoleonem konkordát, aby zabránil zničení Říma. Město však bylo roku 1803 znovu obsazeno Francouzi a papežský stát se stal součástí francouzského císařství. 1804 navštívil Pius VII. Francii, kde se zúčastnil Napoleonovy císařské korunovace. Přesto v roce 1809 Francouzi papeže zajali a deportovali do vyhnanství. Teprve vídeňský kongres v letech 18141815 vrátil moc nad Římem a papežským státem Piu VII.

Pod vlivem francouzské revoluce a napoleonských tažení se v Itálii formovalo od počátku 19. století hnutí za osvobození Itálie z cizí nadvlády. Jeho přívrženci, zklamaní v naději, že se jim dostane francouzské pomoci, ustanovili roku 1807 tajné organizace revolucionářů tzv. karbonářům kteří iniciovali řadu povstání.

Počátkem nové etapy národního a osvobozeneckého hnutí se stalo založení organizace Mladá Itálie, u jejíhož zrodu stál Giuseppe Mazzini. O něco později, roku 1847 založil Camillo Cavour v Turině časopis Il Risorgimento, kolem kterého se formovalo hnutí za osvobození a sjednocení Itálie. Velké naděje byly vkládány do nástupu liberálního papeže Pia IX. v roce 1846.

Roku 1848 vypuklo revoluční hnutí téměř v celé Itálii a v listopadu zachvátilo také Řím. Pius IX. uprchl do Neapole a v Římě byla roku 1849 vyhlášena římská republika v čele s triumvirátem (jedním z triumvirů byl Mazzini). Povstání bylo potlačeno intervencí Francouzů, Rakušanů a neapolského království. Poslední boje probíhaly na pahorku Janikulu v místě, kde dnes stojí pomník vůdce povstalců Garibaldiho. Jeho jednotky ustoupily z města, do Říma se vrátil papež a obnovil papežský stát.

Pius IX. byl přesto přívržencem reforem, zmírnil censuru, vyhlásil rozsáhlé amnestie, rozšířil práva měšťanů a také se snažil strhnout na sebe vedoucí pozici v bojích za sjednocení. Byl posledním světsky vládnoucím papežem. Za jeho pontifikátu se konal v letech 18691870 První vatikánský koncil, který vyhlásil dogma o neomylnosti papeže ve věcech víry.

Když Garibaldi roku 1860 dobyl Sicílii a Neapolsko, konal se plebiscit o sjednocení Itálie a o rok později bylo vyhlášeno italské království v čele se sardinským králem Viktorem Emanuelem II. Již roku 1862 se Garibaldi proti králově vůli pokusil dobýt Řím, ale neuspěl. Byl poražen, zraněn a zajat. Druhý Garibaldiho pochod na Řím v roce 1867 zmařili Francouzi. Teprve 20. září 1870 obsadily Řím královské jednotky a dobrovolníci, Viktor Emanuel II. se přestěhoval do papežského paláce na Kvirinálu (dnes prezidentský palác) a 1. července 1871 byl Řím prohlášen hlavním městem italského království.

13. května 1871 přijal italský parlament zákon o zrušení nezávislosti papeže na italském státě, což znamenalo konec světské moci papežů. Pius IX. zůstal suverénním panovníkem jen ve Vatikánu (vlastní garda, zákony, diplomatičtí zástupci) a italský stát se zavázal vyplácet mu každoročně určitou finanční částku. Papež odmítl pokus o smír, prohlásil se za zajatce a italským katolíkům zakázal účast na politickém životě pod trestem exkomunikace.

Vývoj obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Roma na italské Wikipedii.´

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Laurence, Ray: Řím v roce 300. Volvox globator 2009
  • Ottův slovník naučný, heslo Řím. Sv. 21, str. 748

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]