Sokol stěhovavý

Sokol stěhovavý
Stupeň ohrožení podle IUCN
	; málo dotčený
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Podkmen	obratlovci (Vertebrata);
Třída	ptáci (Aves);
Podtřída	letci (Neognathae);
Řád	sokoli (Falconiformes);
Čeleď	sokolovití (Falconidae);
Rod	sokol (Falco);
Binomické jméno
	Falco peregrinus; Tunstall, 1771
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) je kosmopolitně rozšířený sokolovitý pták. Samice je výrazně větší než samec a může dosahovat až velikosti havrana. Má dlouhá špičatá křídla a krátký ocas, který se ke konci zužuje. Na zbarvení je nejnápadnější charakteristický tmavý „vous“ na bílé tváři. Jeho kořistí jsou převážně ptáci do velikosti kachny. Druh má množství popsaných poddruhů, ale ne všechny jsou uznávány. Různé prameny uvádějí 15–17, někdy dokonce i 19 poddruhů.

Rozšíření

Sokol stěhovavý má kosmopolitní rozšíření. Přirozeně se nevyskytuje pouze v Antarktidě, v částech jižní Ameriky, na Novém Zélandu a Islandu. V současné době je jeho rozšíření menší, protože na mnoha místech, převážně v rozvinutých industrializovaných oblastech, sokol vyhynul (viz mapka rozšíření poddruhů, kde jsou tyto oblasti vyznačeny). Zásadní podíl na úbytku sokola stěhovavého mělo používání pesticidů, které se přes potravní řetězec dostávaly do těla dravců. Většina těchto přípravků (např. DDT) je dnes zakázána a do některých oblastí, kde vyhynul, se sokol pomalu vrací.

Před rokem 1950 byla populace sokolů v tehdejším Československu poměrně silná. Jeho rozšíření bylo limitováno pouze výskytem vhodných hnízdišť. K prudkému úbytku došlo kvůli zmíněnému nadměrnému používání pesticidů a v 70. letech 20. století nebylo při ornitologickém mapování zaznamenáno žádné hnízdění. Stav přetrvával do 80. let, kdy se začaly objevovat pokusy o zahnízdění. V letech 2001–2003 byl počet hnízdících sokolů v České republice odhadnut na 20–25 párů (v ČR druh kriticky ohrožený). V mnoha případech jde o jedince pocházející z Německa či Rakouska.^[2]

Popis

Rozpětí křídel sokola stěhovavého je 85–115 cm, délka těla 35–50 cm. Samci váží od 500 g do 750 g, samice jsou výrazně větší a váží 910 až 1500 g. Velikost je variabilní stejně jako zbarvení, podle toho, o jaký poddruh se jedná. Severnější druhy jsou větší, jižní druhy jsou drobnější.

Zbarvení sokolů je velmi variabilní. Čím severnější populace, tím je celkové zbarvení světlejší, naopak v tropech může zbarvení hlavy a zad být až černé. Následující popis tedy platí hlavně pro poddruh sokol stěhovavý eurosibiřský (F. p. peregrinus), který se vyskytuje v České republice. Dospělý pták má tmavě šedý až šedočerný hřbet a bílou spodinu s kapkovitými skvrnami na hrdle přecházejícími v příčné vlnky na břiše. Samice může mít spodinu těla nahnědlou. Ruční letky jsou černohnědé, špičky křídel černé, ocas šedohnědý, s příčnými skvrnami. Konec ocasu je bíle olemován. Na bělavou tvář zasahuje tmavá šedočerná barva z temene a tvoří nápadný, charakteristický vous. Světlejší severní populace mají i tento vous užší a méně výrazný. Mladí ptáci mají hřbet spíš šedohnědý s bělavými nebo nažloutlými lemy per. Ocas mají tmavohnědý se světlými příčnými pruhy. Spodinu těla mají výrazně podélně skvrnitou.

Sokoli létají rychlým máváním křídel, plachtí jen na krátkých úsecích.

Ekologie

Severské populace jsou z velké části tažné, z ostatních populací jsou někteří jedinci tažní, někteří přelétaví a stálí.^[2]

V přírodě hnízdí převážně na skalních stěnách, pokud nemají k dispozici skály, zahnízdí i ve starém hnízdě jiného druhu. Sám hnízdo nestaví, ani neupravuje, na skále mnohdy hnízdí přímo na holém podkladu. Byla zaznamenána i hnízda na zemi. Oblíbil si lidské stavby a často hnízdí ve zříceninách hradů nebo na různých věžích. Přesto na rozdíl od poštolky nehnízdí příliš často ve velkých městech. Na hnízdo se pravidelně vrací nebo hnízdí aspoň poblíž původního hnízda.

Před hnízděním předvádí akrobatické zásnubní lety.

Ve střední Evropě snáší samice nejčastěji na konci března či začátku dubna 3–4 vejce. Sedí na nich cca 29–30 dní, samec ji občas střídá. Samice si buď potravu sama uloví, když ji samec vystřídá v sezení, nebo jí samec nosí kořist na hnízdo. Po vylíhnutí se o mláďata na hnízdě stará asi 14 dní jen samice, samec přináší kořist, poté se střídají. Mláďata opouštějí hnízdo po 35–42 dnech, ale rodiče je nadále krmí ještě aspoň dva měsíce. Sokoli pohlavně dospívají ve dvou až třech letech.

Loví téměř výhradně ptáky za letu. Styl lovu není příliš vhodný pro pozemní kořist, proto se k lovu drobných savců uchyluje výjimečně a ptáky na zemi se pokouší donutit vzlétnout. Vrhá se z velké výšky na kořist pod sebou a útočí na ni pařáty. Při střemhlavém útoku s přitaženými křídli dosahuje rychlosti přes 300 km/h.^[2] Náraz v této rychlosti by byl nebezpečný i pro něj, a proto se snaží trefit spíš křídlo než přímo tělo kořisti. Ze stejného důvodu nemůže zaútočit na hejno, a proto se některé druhy drobných ptáků na obranu před sokolem shlukují do hejna. Kořist většinou po útoku klesne k zemi, kde ji sokol usmrtí klovnutím, pokud pád přežila.

Nejčastější kořistí sokola stěhovavého bývají: holubi, hrdličky, špačci, různé druhy drozdů, koroptve, různé druhy kachen, racci i drobnější ptáci, jako jsou rorýsi, vlaštovky či pěnkavy. Troufne si i na havrany a vrány. Ze savců jsou častou kořistí netopýři, králíci, sysli a veverky.

Odkazy

Reference

↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
↑ ^a ^b ^c ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009, s. 108–109. ISBN 978-80-86858-88-3.

Použitá literatura

BALÁT, FRANTIŠEK; HUDEC, Karel a ŠŤASTNÝ, Karel. Ptáci – Aves. Díl II/1. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 2005. 572 s. Fauna ČR, sv. 29/1. Fauna ČR, sv. 29/1. ISBN 80-200-1113-7.
SAUER, F. Průvodce přírodou: ptáci lesů, luk a polí. Praha: Ikar, 1995. 286 s.
ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009. 463 s., volná příl. ISBN 978-80-86858-88-3.