Roš chodeš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Roš chodeš (hebrejsky ראש חודש‎‎, doslova „hlava měsíce“) je označení pro první den židovského měsíce. Užívá se též slova novoluní. Jeho slavení je příkazem z Tóry a datuje se od prvního dne měsíce nisan, který byl čtrnáctý den před východem židů z Egypta. Stalo se tak poté, co Bůh přikázal Mojžíšovi, aby vyhlásil novoluní.

Původ svátku[editovat | editovat zdroj]

V současnosti je Roš chodeš považován za polosvátek, ale v dobách existence Chrámu byl považován za svátek řádný a nadto velmi důležitý. Ještě v Bibli je zvláště v prorockých textech srovnáván s ostatními svátky a dnem odpočinku (Iz 66, 23). Správné určení novoluní je totiž nezbytným předpokladem, že veškeré svátky a slavnosti přikázané Hospodinem v Tóře proběhnou přesně ve stanovený čas – mo'ed. Ustanovení novoluní tedy nebylo rozhodně bráno na lehkou váhu a pokud se v judaismu vyskytla nějaká sekta či odnož (esejci nebo karaité), pak bylo pravidlem, že jako první věc změnili kalendář a způsob vyhlašování novoluní.[zdroj?]

V dobách Chrámu vyhlašoval Roš chodeš nejvyšší rabínský soudní dvůr – Sanhedrin. Vyhlašoval jej na základě svědectví alespoň dvou důvěryhodných svědků, kteří se dostavili do Chrámu, když spatřili první srpek nového měsíce, po uplynutí 29 dnů od minulého Roš chodeš. V případě, že se svědkové během 30. dne měsíce nedostavili (mohlo se tak stát například díky špatným povětrnostním podmínkám), musel Sanhedrin vyhlásit Roš chodeš až následující den. Později se v Izraeli prosadil názor, že se Roš chodeš bude slavit vždy 30. den měsíce a svědkové potvrdí nález srpku měsíce až dodatečně, když se svědkové nedostavili, slavil se i den následující.

Ve 4. století byla situace v Izraeli pro židy velmi špatná a babylónské židovstvo získávalo stále větší autoritu. Patriarcha Hilel II. stál před osobním rozhodnutím ponechat si významnou funkci ve svých rukách (a riskovat, že se určování novoluní dostane do problémů), nebo se této funkce vzdát a tím ustanovení novoluní zachránit. Tehdy došlo k fixaci kalendáře a od té doby se Roš chodeš vyhlašoval na různých místech, nejen v Jeruzalémě. Hilelovo rozhodnutí bylo později historiky ohodnoceno jako velmi prozíravé. Během fixace zároveň byly provedeny určité úpravy, takže například Jom kipur nemůže nikdy připadnout na neděli apod.

Některé měsíce mají dva, jiné jeden den novoluní. Obecně platí pravidlo, že plné měsíce mají 30 dní, zkrácené 29. Plnými měsíci jsou vždy tišri, ševat, nisan, sivan, av – tedy měsíce s významnými svátky. Je to pozůstatek starověkého jeruzalémského zvyku, kde bylo zvykem slavit 30. den končící měsíce jako Roš chodeš s nadějí, že nezbytní svědkové novoluní dorazí včas. Kvůli drobným korekcím mohou být plnými měsíci i chešvan a kislev.

Liturgie[editovat | editovat zdroj]

Hlavním rysem liturgie je recitace Halelu a čtení z Tóry (Numeri 28, 1-15) pro čtyři osoby. Během ranní modlitby si věřící pokládají tfilin jako ve všední den, před přídavnou modlitbou pro novoluní si je ovšem sundavají. Na Roš chodeš se také nevztahují zákazy týkající se práce – je dovoleno nakupovat, zapalovat oheň i cestovat. Co se týče přístupu k pracím a činnostem, se Roš chodeš neliší od všedního dne, na rozdíl např. od Chol ha-mo'ed.

V dobách existence Chrámu se o Roš chodeš přinášely kromě pravidelných obětí i předepsané přídavné oběti, kterými započalo následující počítání. Po zničení Chrámu byly tyto oběti nahrazeny modlitbou (Musaf).

V pravidelných denních modlitbách se během Amidy přidává odstavec Ja'ale ve-javo (Nechť vstane a přijde). Tentýž text se přidává i do Birkat ha-mazon (požehnání po jídle). Bývá zvykem po bohoslužbě popřát „chodeš tov“ - dobrý měsíc.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]