Protijed

Protijed (též antidotum, z řeckého antidoton) je látka s opačným účinkem k jiné látce, protilátka čili protijed. Obecně rozšířená mylná představa je, že většina otrav (intoxikací) je léčitelná výhradně pro ně určenými (specifickými) antidoty. Tato specifická antidota se používají jen k několika málo látkám. U ostatních otrav aplikujeme nespecifická antidota.

Specifická antidota

A. Antagonisté opioidů - opioidy mohou způsobit útlum dechového centra a další negativní účinky. Nutné je pak podat antagonistu naloxon nebo dualistu opioidů nalorfin, který s nimi soutěží o stejné receptory.

B. Antagonisté benzodiazepanů - benzodiazepany mohou navodit útlum v CNS. Antagonistou je flumazenil.

C. Antagonista heparinu - heparin snižuje srážení krve, do cévního řečiště je nutné podat protamin, který heparin vyváže a zamezí v jeho působení.

D. Chelátotvorné látky - jsou významnými antidoty při otravách těžkými kovy. Při otravách olovem, manganem a kobaltem se použije vápenatá sůl ethylendiamintetraacetátu (CaEDTA). Dimerkaptol (BAL - Britský antilewsit) je účinnou látkou proti otravám arzenem, zlatem a rtuťí. Podává se do svalu po dobu cca jednoho týdne. Při otravě železem se podává deferoxamin.

Nespecifická antidota

Smrtelně jedovatý Sarin, který byl použit při útoku v tokijském metru.

A. Acetylocystein je mukolytikum, které lze podat při předávkování paracetamolem.

B. Oxidoredukční látky - thiosulfát se používá při otravách kyanidy a dusitanem sodným, methylenová modř se podává při methemoglobinémií (modrání kojenců). Při léčbě cytostatiky lze ke zmírnění nežádoucích účinků vzít některé látky s -SH skupinou, jako mesna (merkaptoethansulfonát).

C. Atropin - se podává při otravě cholinomimetiky. Při otravě organofosfáty jako jsou Tabun nebo Sarin lze aplikovat pralidoxim , který reaktivuje zablokovaný enzym acetylcholinesterázu.

D. Fysostigmin - se používá jako antagonista antimuskarinových účinků v CNS.

E. Ethanol - lze použít jako protijed při otravě metanolem a ethylenglykolem. Soutěží s nimi o stejná vazební místa a tím snižuje jejich škodlivý účinek.

Literatura

• Hynie, Sixtus et al.: Farmakologie, 2. díl, vydavatelství Karolinum, Praha 1996.
• Toxikologické listy (prof. RNDr. Ing. PhMr. Zdeněk Bardoděj, DrSc., 3. LF UK, 1993.)