Po Ťü-i

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Po Ťü-i

Po Ťü-i (čínsky pchin-jinem Bái Jūyì, znaky 白居易, japonsky: Haku Rakuten, anglicky: Bo Chü-i; 772, Sin-čeng, Che-nan846, Luo-jang, Che-nan) byl čínský básník dynastie Tchang.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v chudé, ale vzdělané rodině a vychován byl v zásadách konfucianismu. Státní zkoušky složil již v osmnácti letech roku 800, stal se členem císařské akademie a od roku 807 zastával vysoké postavení u císařského dvora v Čchang-anu.[1] Jeho úspěšná kariéra úředníka skončila roku 815, když upadl v nemilost za protesty proti útlaku lidu a byl poslán do vyhnanství. O sedm let později byl omilostněn a získal úřad prefekta v Chang-čou (822–824) a následně v Su-čou (825–827). Zbytek svého života strávil v Luo-jangu vzdálen veřejného života, přičemž se přiklonil k buddhismu.[1] V té době přijal jméno Paj Siang-šan[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Po Ťü-i byl již za svého života oslavován jako velký básník, vydáván byl v Japonsku a v Koreji a část jeho díla již za jeho života v Číně zlidověla.[1] Vědomě navazoval na básníky Li Poa a Tu Fua,[2] ale svým předchůdcům vytýkal, že „utíkají do hor a řek“ a nevěnují pozornost kritice společnosti. Ve svých básních z doby, kdy byl vysokým úředníkem, projevoval soucit s utrpením prostého lidu. Mnoho jeho básní z té doby je silně satirických, posměšnou báseň napsal například i o Tao te ťingu (Nad četbou starého mistra), neměl proto zrovna mnoho přátel. Po svém sesazení začal psát osobní lyriku a svými slavnými epickými básněmi na milostné náměty Píseň o loutně (Pchi pcha sing) a Píseň o věčném žalu (Čchang che ke, 長恨歌) o krásné dívce Jang Kuej-fej, která svou krásou zmámila císaře Süan-cunga a nenáviděná na císařském dvoře zemřela žalem, uvedl do čínského básnictví dlouhou epickou báseň. Obě básně patří mezi nejslavnější čínské básně vůbec, byly zpívány a předváděny lidovými vypravěči a později dokonce zdramatizovány.[1]

Ukázka z poezie[editovat | editovat zdroj]

Čtyřverší je uvedeno v překladu Josefa Hiršala:

Tvář podobná chlapci z nefritu je ta tam.
Jak jinovatkou spálené teď spánky nově mám.
Neleká mne jen, že tělo zestárlo.
Že srdce víc než tělo mi zestárlo, cítívám.

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Kromě jednotlivých básní v antologiích vyšly tři výbory z jeho díla:

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Slovník spisovatelů - Asie a Afrika 2., Odeon, Praha 1967, str. 201-202
  2. a b Trojzvuk, Melantrich, Praha 1987, doslov Marty Ryšavé, str. 462.
  3. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1021