Paul Durand-Ruel
| Paul Durand-Ruel | |
|---|---|
 Paul Durand-Ruel, malíř Pierre-Auguste Renoir, kolem r. 1910 | |
| Rodné jméno | Paul-Marie-Joseph Durand-Ruel |
| Narození | 31. října 1831 Paříž, Francie |
| Úmrtí | 5. února 1922 (ve věku 90 let) Paříž, Francie |
| Místo pohřbení | Hřbitov Montmartre |
| Národnost | francouzská |
| Povolání | galerista |
| Znám jako | obchodník s uměním, podporovatel impresionistů a moderního umění |
| Ocenění | rytíř Řádu čestné legie (1920) |
| Choť | Jeanne Marie Eva Lafon |
| Děti | Charles Durand-Ruel Georges Durand-Ruel Joseph Durand-Ruel |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Paul Durand-Ruel (31. října 1831, Paříž, Francie – 5. února 1922, Paříž, Francie) byl francouzský obchodník s uměním spojený s impresionisty a barbizonskou školou.[1] Byl první kdo podporoval umělce jako byli Claude Monet, Camille Pissarro a Pierre August Renoir. Je znám svými inovacemi v modernizaci uměleckých trhů a je obecně považován za nejdůležitějšího obchodníka s uměním 19. století. Ambiciózní podnikatel, Durand-Ruel, kultivoval mezinárodní zájem o francouzské umělce zřizováním uměleckých galerií a výstav v Londýně, New Yorku, Berlíně a Bruselu.[2] Dále se podílel na decentralizaci uměleckých trhů ve Francii, která byla před polovinou 19. století monopolizována systémem „Salon“.
Mládí a kariéra[editovat | editovat zdroj]
Paul-Marie-Joseph Durand-Ruel se narodil v Paříži jako syn Jeana Marie Fortuné Duranda a Marie Ferdinande Ruel. Jeho rodiče, kteří si v roce 1839 otevřeli obchod s uměním, používali pro rodinný podnik název „Durand-Ruel“. V roce 1851 se Paul zapsal na vojenskou školu „Ecole Militaire de Saint-Cyr“, ale ze zdravotních důvodů byl krátce poté nucen odejít[3] V roce 1862 se oženil s Jeanne Marie Evou Lafonovou; pár měl krátce poté své první dítě.
Kariéra[editovat | editovat zdroj]
V roce 1865 převzal Paul rodinný podnik, který zastupoval umělce jako Camille Corot a další osobnosti barbizonské školy francouzské krajinomalby. V roce 1867 přesunul svou galerii z 1. rue de la Paix v Paříži do 16. rue Laffitte s pobočkou na 111. rue Le Peletier.[4] Během šedesátých a počátku sedmdesátých let 19. století byl Durand-Ruel důležitým obhájcem a úspěšným obchodníkem s uměním barbizonské školy, ale je nejznámější je svým vztahem se skupinou malířů, kteří se stali známými jako impresionisté.
Systém pařížských Salonů[editovat | editovat zdroj]
Až do přelomu 20. století byl francouzský „Salon System“ primární institucí pro vystavování umění ve veřejné sféře. Francouzský systém Salon des artistes français založený v roce 1667 byl účinným nástrojem pro financování a marketing nových umělců, byl zcela centralizován a spoléhal se na stát a francouzskou akademii (Académie royale de peinture et de sculpture). Systém ovšem některým umělcům v zásadě ztěžoval získání popularity. Impresionisté byli první skupinou umělců vyloučených ze systému, kteří úspěšně zahájili řadu vlastních, na státu nezávislých uměleckých výstav mimo státem sponzorovaný systém, a to s pomocí Paula Durand-Ruela a dalších prodejců.[5] Výstavy se opíraly o nový obchodní model volného trhu, kde by si umělci ponechali výnosy z vlastního prodeje, a úspěch výstavy se opíral spíše o tržní poptávku po umění než o recenze státu. Vznik vztahu mezi obchodníky a umělci a nezávislé výstavy začínající v 70. letech 19. století rozbily monopolní moc Salonu a zahájily novou éru trhů s uměním.[6]
La Belle École z roku 1830[editovat | editovat zdroj]
Před svou podporou impresionistů zahájil Durand-Ruel svou kariéru v roce 1830 kampaní zaměřenou na zvýšení prestiže umění v době označované jako „krásná doba – La Belle École“.[3] Svou kampaní podporoval skupinu umělců známých svým romantismem a krajinomalbou. Patřili sem malíři Jean-Baptiste-Camille Corot, Théodore Rousseau, Jean-François Millet, Eugéne Delacroix a Gustave Courbet. Durand-Ruel během 60. a 70. let 19. století kupoval díla těchto umělců a podařilo se mu vytvořit úctyhodnou sbírku: do roku 1874 koupil 432 děl Delacroix, Corot a Rousseau. Sám se ovšem dostal do finanční tísně.[3][2] Přesto se stále snažil umělce podporovat, vyvinul celkem sedm inovativních principů pro podporu a zvýšení hodnoty umění. Díky organizování mezinárodních výstav a vedení veřejné diskuze o umění se investice Durand-Ruela do skupiny „La Belle École“ ukázala jako nesmírně výnosná a pomohla financovat jeho pozdější podporu impresionistů.
Impresionisté[editovat | editovat zdroj]
Umělecký a módní potenciál impresionismu poznal Paul již v roce 1870 a první velká výstava jejich prací se konala v jeho londýnské galerii v roce 1872. Nakonec Durand-Ruel pořádal výstavy impresionismu a dalších děl ve svých pařížských a londýnských galeriích, a to včetně prací jeho krajana, amerického malíře Jamese Abbotta McNeill Whistlera, který se sice narodil v Massachusetts, ale převážnou část života strávil ve Francii a Anglii. Během posledních tří desetiletí 19. století se Durand-Ruel stal nejznámějším obchodníkem s uměním a nejdůležitějším obchodním zastáncem francouzského impresionismu na světě. Podařilo se mu vytvořit trh pro impresionismus ve Spojených státech i v Evropě. Edgar Degas, Mary Cassatt, Édouard Manet, Claude Monet, Berthe Morisot, Camille Pissarro, Pierre-Auguste Renoir a Alfred Sisley patří k významným impresionistickým umělcům, které proslavil Durand-Ruel.[8] Zastupoval i mnoho méně známých umělců, mimo jiné Maxime Dethomase nebo Hugues Merleho.
Část úspěchu impresionismu byla způsobena mezinárodní poptávkou. Durand-Ruel založil síť galerií a výstav v mnoha zemích s centry v Londýně, New Yorku a Berlíně. Pokud jde o otevřenost Američanů vůči impresionismu, Durand-Ruel kdysi řekl: „Americká veřejnost se nesměje. Nakupuje!“[9] „Bez Ameriky,“ řekl, „byl bych po finanční ztrátě ztracen, zničen po koupi tolika Monetů a Renoirů. Dvě výstavy v Americe v roce 1886 mě zachránily. Americká veřejnost nakupovala mírně. . . ale díky této veřejnosti bylo Monetovi a Renoirovi umožněno žít a poté Američany následovala i francouzská veřejnost.“[10]
Londýn[editovat | editovat zdroj]
Během francouzsko-pruské války v letech 1870–71 opustil Durand-Ruel Paříž a uprchl do Londýna, kde se setkal s řadou francouzských umělců, včetně Charlese-Françoise Daubignyho, Clauda Moneta a Camilla Pissarra. V prosinci 1870 zahájil první z deseti výročních výstav Společnosti francouzských umělců (Society of French Artists) ve své nové londýnské galerii na ulici 168. New Bond Street pod vedením Charlese Deschampse.[11]
V Londýně vytvořil Durand-Ruel mnoho nových strategií pro organizaci výstav umění, jako je tisk katalogu pro každou výstavu, účtování vstupného a strategické umisťování děl neznámých umělců vedle drahých obrazů už známých tvůrců aby se zvýšila jejich cena.[3] Během této doby získal ikonické obrazy z počátku 19. století, jako je obraz Jacques-Louise Davida zvaný Maratova smrt a Delacroixova Smrt Sardanapala, aby je představil na svých výstavách a zvýšil tím publicitu.
Během této doby začal Durand-Ruel na svých výstavách představovat obrazy tehdy neznámého Moneta a Pissarra. Počínaje rokem 1872 zahájil velké nákupy impresionistických obrazů umělců, které se později staly známými. Durand-Ruel pořádal první londýnské výlučně impresionistické výstavy v letech 1882 a 1883.[3] Tyto výstavy se ale ukázaly jako neúspěšné a téměř zruinovaly jeho galerii Durand-Ruel.
V roce 1905, když se Durand-Ruel vrátil do Londýna, předvedl rozsáhlou výstavu impresionistických obrazů pocházejících převážně z jeho soukromé sbírky. Galerie Grafton představila 315 obrazů od Maneta, Eugèna Boudina , Pissarra, Renoira a Moneta. Zatímco přehlídka poskytla pouze 13 přímých prodejů pro Durand-Ruel, vyvolala zájem mezi mezinárodními sběrateli umění o impresionismus.[3]
Amerika[editovat | editovat zdroj]
Jeho obchodní jednání s Američany sahá až do 60. let 18. století[3], ale zpočátku bylo zaměřeno na krátkodobé akce, jako jsou výstavy v Bostonu a Filadelfii, stejně jako návštěvy klientů v Paříži. Durand-Ruel otevřel svou první stálou galerii ve Spojených státech v roce 1887. Podnik v New Yorku je považován za základní kámen úspěchu Duranda-Ruela v jeho propagaci impresionismu.
Durand-Ruel & Sons byl oficiální název jeho amerického podniku, ve kterém pracovali jeho synové Joseph, Charles a Georges až do roku 1893.[3] Přes své syny tak Durand-Ruel byl trvale přítomen ve Spojených státech. Kromě stálé galerie v New Yorku organizoval mimo jiné výstavy v Bostonu, Filadelfii, Cincinnati, St. Louis a Chicagu. Rodinný americký podnik pokračoval v činnosti i po smrti Paula Durand-Ruela až do roku 1950.
Německo[editovat | editovat zdroj]
Podnikání Durand-Ruela v Německu přišlo brzy po jeho úspěchu ve Spojených státech. V roce 1883 uspořádalo Německo svou první výstavu impresionistů organizovanou za pomoci Durand-Ruela.[3] S hlavním zaměřením na USA v 80. letech 19. století se přítomnost Paula Durand-Ruela v Německu uskutečnila pomocí německé uměleckého kritika Emila Heilbuta, který v letech 1880 až 1896 nakupoval a prodával mnoho obrazů. Jeho spojení s německým malířem Maxem Liebermannem vedlo k výstavám francouzského impresionismu v Drážďanech, Berlíně a Hamburku a byly zde ukázány i pozdější práce samotného Liebermanna.[3]
Od roku 1899 se firma Durand-Ruel v Německu soustředila na Berlín, a to prostřednictvím spolupráce s německým obchodníkem s uměním Paulem Cassirerem, který tam provozoval stálou uměleckou galerii.[3]
Paul Durand-Ruel vizionář[editovat | editovat zdroj]
Durand-Ruel byl průkopníkem v integraci volných trhů s uměním. Strategie Duranda-Ruela investovat do slibných děl i za cenu finančních potíží se řídila sedmi inovativními principy:
- Ochrana a obhajoba umění nade vše
- Výhradnost produkce umělců
- Jednotlivé výstavy
- Síť mezinárodních galerií
- Volný přístup do svých galerií a do svého bytu
- Propagace práce umělců prostřednictvím tisku
- Spojit svět umění se světem financí[12]
Prostřednictvím těchto principů Durand-Ruel přeměnil trhy s uměním na tržní systém, kde jsou umělci finančně podporováni finančníky, na něž jejich práce zapůsobila. V letech 1891 až 1922 zakoupil Durand-Ruel téměř 12 000 obrazů. V roce 1920, ve věku 89 let, prohlásil:
„Nakonec impresionisté zvítězili, stejně jako generace z roku 1830. Mým šílenstvím byla moudrost. Když si pomyslím, že kdybych zemřel v šedesáti, byl bych mrtvý a zbaven dluhů, obklopen bohatstvím podceňovaných pokladů ... „[12]
Počty prací[editovat | editovat zdroj]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paul Durand-Ruel na anglické Wikipedii.
- ↑ Chilvers, Ian (2015). “Durand-Ruel, Paul”, The Oxford Dictionary of Art and Artists. Oxford University Press.
- ↑ a b Paul Durand-Ruel [online]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h i j k Inventing Impressionism [online]. [cit. 2015-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-14. (anglicky)
- ↑ Eric Hazan, David Fernbach (trans.) (2011). The Invention of Paris: A History in Footsteps. London; New York: Verso Books. ISBN 978-1-84467-800-6. Accessed September 2013.
- ↑ Galenson, David, and Robert Jensen. 2002. “Careers and Canvases: The Rise of the Market for Modern Art in the Nineteenth Century.” National Bureau of Economic Research, doi:10.3386/w9123.
- ↑ GALENSON, David. Careers and Canvases: The Rise of the Market for Modern Art in the Nineteenth Century. National Bureau of Economic Research. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Durand-Ruel a Claude Monet v Giverny, rok 1900]ROBBINS, Anne. Inventing Impressionism: Paul Durand-Ruel and the Modern Art Market. London: National Gallery, 2015.
- ↑ STAMBERG, Susan. Durand-Ruel: The Art Dealer Who Liked Impressionists Before They Were Cool. NPR. 18 August 2015. Dostupné online [cit. 18 August 2015]. (anglicky)
- ↑ Mendelsohn, Meredith and Meghan Dailey. “The Purveyor of Modern Life” Art+Auction, November 2009.
- ↑ DURRANT, Nancy. Paul Durand-Ruel, the man who saved the impressionists. The Times. thetimes.co.uk. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Biography for: Paul Durand-Ruel. www.whistler.arts.gla.ac.uk [online]. [cit. 2021-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-11-06.
- ↑ a b Durand-Ruel and Cie [online]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DURAND-RUEL. Paul Durand-Ruel, Memoirs of an Impressionist Art Dealer. Paris: [s.n.], 2014.
- ↑ DURAND-RUEL, Goffrey. Paul Durand-Ruel and Renoir: 47 Years of Friendship. [s.l.]: [s.n.], 2009.
- ↑ a b c SENSIER AND MANTZ. La vie et l'oeuvre de Jean-François Millet. [s.l.]: Eds. des champs, 2005. ISBN 9782910138172. S. 153.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Paul Durand-Ruel na Wikimedia Commons
