Oksana Meško

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oksana Meško (Оксана Яківна Мешко)
Narození30. ledna 1905
Stari Sanžary, Poltavská gubernie (nyní Levobřežní Ukrajina)
Úmrtí2. ledna 1991 (ve věku 85 let)
Kyjev
Místo pohřbeníBajkovův hřbitov
Národnostukrajinská
VzděláníFakulta chemie Institutu veřejného vzdělávání v Dnipru
Povoláníchemik
Známá jakozakládající člen Ukrajinské Helsinské skupiny, politický vězeň
OceněníŘád za odvahu 1. třídy
PříbuzníPoložka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ12123164 (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Oksana Jakyvna Meško (30. ledna 1905, Stari Sanžary, Poltavská gubernie (nyní Levobřežní Ukrajina) – 2. ledna 1991, Kyjev) byla členka ukrajinské opozice v poválečném období. Převzala vedení Ukrajinské Helsinské skupiny v období masového zatýkání ze strany Výboru státní bezpečnosti SSSR na konci 70. let.[1] Matka disidenta a politického vězně Oleksandra Serhijenka. Její sestra Katěrina Meško byla za války ve velení OUN, po roce 1949 v emigraci v USA.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodila se 30. ledna 1905 v městě Stari Sanžary v Poltavské oblasti v malorolnické rodině se starobylými kozáckými kořeny, která unikla nevolnictví. Oksanina otce zajali bolševici jako rukojmí pro nesplnění kvóty dodávek a v prosinci 1920 ho v Charkově na Cholodné hoře zastřelili. Brzy poté byl její sedmnáctiletý bratr Jevhen, člen Prosvity, zabit místním aktivistou. Dům bolševici zabavili a Oksana se sestrou Virou uprchly.[2]

V roce 1927 Oksana Meško zahájila studia na Fakultě chemie Institutu veřejného vzdělávání v Dnipru. Během studií se provdala za lektora institutu Fedira Serhienka, bývalého člena Ukrajinské komunistické strany borotbistů. Během studia byla z ústavu několikrát vyloučena „pro svůj sociální původ“ a znovu usilovala o znovupřijetí. V roce 1931 studia dokončila. Manželé měli dva syny - Yevhena (*1930) a Olese (*1932).[2]

Počátkem roku 1935 byl její manžel Fedir podruhé zatčen (poprvé v roce 1925 jako člen UCP (borotbistů)). Aby se vyhnul dalším perzekucím, odstěhoval se do Ruska. V době stalinských čistek (1936–1937) byli z politických důvodů zatčeni její dva strýci a bratranec.[1] V roce 1937 byla Oksana Meško jako příbuzná „nepřátel lidu“ propuštěna z chemické laboratoře Institutu obilnářství (oficiálně v důsledku „snižování stavu“). Přestěhovala se za manželem do Tambova, kde je zastihla válka. V květnu 1944 se vrátila do Dnipra a poté do Kyjeva.

První zatčení[editovat | editovat zdroj]

V létě 1946 přijela do Kyjeva její starší sestra Vira Chudenko, jejíž nejstarší syn bojoval v Ukrajinské povstalecké armádě (UPA) a byl zajat a zabit sovětskými bezpečnostními silami. Oksana pomohla sestře usadit se a najít si v Kyjevě práci, ale brzy nato byla Vira Chudenko zatčena a 19. února 1947 byla zatčena i Oksana. Sestry byly souzeny na základě bizarního obvinění z plánování atentátu na Nikitu Chruščova, tehdejšího prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny. Jediným „důkazem“ jejich viny mělo být jejich vynucené přiznání. Obě odolaly velmi velkému a brutálnímu nátlaku, aby se přiznaly, ale na podzim 1947 byly přesto v nepřítomnosti odsouzeny Zvláštní radou NKVD podle bodu 8 článku 54-1A trestního zákoníku Ukrajinské SSR („terorismus“) k deseti letům vězení v nápravně pracovních táborech.[1]

V letech 1947-1954 byla vězněna v sovětských pracovních táborech na státním statku v Uchtě v Republice Komi, v kamenolomu v Irkutsku a na stavbě. Hrůzy stalinských lágrů později popsala v knize „Mizh smertyu i zhyttyam“ („Mezi smrtí a životem“).[2] Na jaře 1955 ji komise ÚV KSSS propustila pro onemocnění ale zůstala ve vyhnanství v Krasnojarsku v RSFSR. Byla pak rehabilitována, ale pas obdržela až v roce 1956 a do Kyjeva se mohla vrátit v červnu téhož roku. Krátce na to zemřel její manžel. Osvědčení o rehabilitaci získala 11. července 1956 a až do odchodu do důchodu v roce 1965 pracovala jako strojní technoložka. Spolu se synem Olesem obývala malý byt v Kyjevě.

Disidentská činnost[editovat | editovat zdroj]

V atmosféře částečné liberalizace 60. let, která následovala po smrti Josifa Stalina, se intenzivně podílela na organizaci kulturních akcí, například literárních večerů, které byly důležitou součástí rodícího se národního a kulturního obrození v Kyjevě.[1] Tyto aktivity nebyly nelegální, ale také nebyly schváleny úřady, a proto byly považovány za nacionalistické a nebezpečné. Zároveň začala číst a šířit samizdatové materiály a podepsala mnoho otevřených dopisů a výzev jménem disidentů pronásledovaných a perzekvovaných úřady.[1] Její syn, který se účastnil stejných aktivit, byl poprvé zatčen roku 1966, vyloučen z univerzity a v roce 1970 přišel o práci. V roce 1970, v souvislosti se zatčením Valentyna Moroze, byl byt Oksany Meško v Kyjevě prohledán bezpečnostními složkami a v roce 1972 byl Oles Serhienko zatčen. 22. května 1972 byla zatčena i ona, když položila květiny k pomníku Tarase Ševčenka. Následovaly domovní prohlídky, předvolání na KGB a výslechy.

Roku 1976 byla jedním ze zakládajících členů Ukrajinské Helsinské skupiny (UHG). Její založení bylo oznámeno na tiskové konferenci 9. listopadu 1976 v Moskvě a ještě téhož dne byla Oksana zraněna, když do oken Rudenkova bytu v Kyjevě, kde v té době pobývala, byla vhozeny cihly. Po zatčení většiny zakládajících členů Ukrajinské Helsinské skupiny se Oksana Meško stala jejím faktickým vůdcem.[1] V roce 1979 zveřejnily členky UHG Oksana Meško, Nina Strokata Karavanska a Iryna Senyk dokument nazvaný „Lamentace o vykonstruovaných trestních případech proti disidentům, o četných skutečnostech eskalace státního teroru a pomluv proti členům hnutí za lidská práva na Ukrajině“. Byt Oksany Meško KGB prohledala celkem devětkrát, překopala zahradu při hledání podezřelých materiálů, naproti bytu zřídila stálé pozorovací stanoviště a terorizovala osoby, které ji přišly navštívit.[2]

Od června 1980 byla dva a půl měsíce držena v cele s pacienty na nuceném „vyšetření“ v Pavlovově psychiatrické léčebně v Kyjevě. Lékaři však odmítli prohlásit ji na žádost KGB za duševně nemocnou a byla propuštěna.[1]

Druhé zatčení[editovat | editovat zdroj]

Dne 12. října 1980 následovala domovní prohlídka a 14. října nové zatčení, výslech a opakované „soudní lékařské vyšetření“ v psychiatrické léčebně. Byla obviněna z protisovětské agitace a propagandy. V lednu 1981 byla odsouzena k šesti měsícům vězení a pěti letům vyhnanství, které trávila spolu se svým synem Olesem poblíž města Ayan (Chabarovský kraj) na břehu Ochotského moře. Její cesta z vězení do vyhnanství v Ayanu trvala celkem 108 dní.[3] V té době bylo Oksaně Meško,[4] kterou její přátelé důvěrně nazývali „babička Oksana“ nebo „kozácká matka“, téměř 76 let.[2] Koncem roku 1985 se vrátila z vyhnanství a žila v Kyjevě.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Koncem 80. let v době „perestrojky“ dostala povolení cestovat do zahraničí. V únoru 1988 navštívila příbuzné v Austrálii a byla pozvána, aby vystoupila v australském parlamentu s projevem o situaci na Ukrajině. Z Austrálie Meško odcestovala do Severní Ameriky, kde se podílela na práci V. světového kongresu svobodných Ukrajinců, a v lednu 1989 se vrátila na Ukrajinu. Byla jednou z vedoucích osobností Ukrajinské helsinské unie, která byla založena 7. července 1988 na základě Ukrajinské Helsinské skupiny a stala se členkou Koordinační rady.[1]

V červnu 1990 byly především díky úsilí Oksany Meško obnoveny aktivity v oblasti lidských práv a byl založen Ukrajinský helsinský výbor 90.

Zemřela 2. ledna 1991 ve věku 85 let v Kyjevě. Pohřbena byla 5. ledna na hřbitově Baikove do hrobu své matky (parcela č. 13). V roce 1995 byly na hrob Oksany Meško za peníze veřejnosti instalovány dva kozácké kříže, které z kamene vytesal Mykola Malyško.

Texty Oxany Meško[editovat | editovat zdroj]

  • Oksana Meshko, Mezi smrtí a životem. Z ukrajinštiny přeložil George Moshinsky. Sdružení žen na obranu čtyř svobod pro Ukrajinu, New York 1981, 176 s.
  • Oksana Meshko, "Between Death and Life" // "The Liberation Way", London, 1979, No. 1–4 (separate edition in English - New York; Toronto; London; Sydney, 1981), Ukrainian - K., 1991
  • Oksana Meshko, Vasyl Skrypka. K.: Ukrajinská republikánská strana, 1996.- 55 s.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • Řád za odvahu 1. třídy (8. listopadu 2006)[5] - „za občanskou odvahu, obětavost v boji za prosazení ideálů svobody a demokracie a u příležitosti 30. výročí založení Ukrajinské občanské skupiny pro provádění Helsinských dohod“ (posmrtně).
  • Dne 20. května 2016 byla v Poltavě na příkaz předsedy oblastní státní správy přejmenována ulice Kláry Ceckinové na ulici Oksany Meško.[6]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

  • manžel Fedir Serhijenko - bývalý člen Ukrajinské komunistické strany (boroistické), politický vězeň, učitel.
  • syn Jevhen Serhijenko (1930-1941) - zemřel na začátku války při německém bombardování.
  • syn Oles Serhijenko (*1932) - ukrajinský veřejný a politický činitel, aktivista 60. let, politický vězeň.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h Ivan Jaworsky: Meshko, Oksana, Internet Encyclopedia of Ukraine
  2. ↑ a b c d e V. Ovsiyenko: MESHKO, Oksana Yakivna, Dissident Movement in Ukraine, 2005
  3. ↑ ДИСИДЕНТСЬКИЙ РУХ В УКРАЇНІ: Інтерв’ю, ОВСІЄНКО ВАСИЛЬ ВАСИЛЬОВИЧ
  4. ↑ Українські політв`язні: Оксана Мешко, Archiv OUN
  5. ↑ У К А З ПРЕЗИДЕНТА УКРАЇНИ: Про відзначення державними нагородами України засновників та активістів Української Громадської Групи сприяння виконанню Гельсінкських угод, 8.11.2006
  6. ↑ O přejmenování místopisných názvů, demontáži pamětních desek a vyobrazení komunistických symbolů ve městě Poltava Archivováno 5. 10. 2019 na Wayback Machine. // Poltavská oblastní státní správa, 20. května 2016

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Sverstiuk, Yevhen. ‘Oksana Meshko: Ukrains'ka zhinka na skhyli viku’, in: Svitli holosy zhyttia, Kyiv 2015
  • Kartal'ova, Liubov (comp.). Strasna doroha Oksany Meshko. Do 115-richchia vid dnia narodzhennia ukrains'koi dysydentky, pravozakhysnytsi, chlena Ukrains'koi Hel'sins'koi Hrupy, Biobibliohrafichna rozvidka, Poltava 2020
  • Оксана Мешко. Козацька матір. До 90-ліття з дня народження. К., 1995
  • Русначенко А. «Мешко Оксана Омелянівна» // Довідник з історії України. — 2-ге вид. — К., 2001. — С. 466.
  • Сергієнко О. «Оксана Мешко: феномен Української гельсінкської групи», ч. 1 // «Слово Просвіти», ч. 9, 4—10 березня 2010 on line
  • Oksana Meshko Story. Philadelphia, 1985
  • O. Meshko: The mother of Ukrainian democracy, Kur'yer Kryvbasu, 1994. No. 2–7
  • Ovsienko V., Light of people: Memories-essays about V. Stus, Yu. Lytvyn, O. Meshko. K., 1996
  • I will not back down!: To the 100th anniversary of Oksana Yakovna Meshko. H., 2005

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Oksana_Meško&oldid=23770447“