Nina Strokata Karavanska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Nina Strokata Karavanska (Ні́на Анто́нівна Карава́нська)
Narození31.1.1926
Oděsa
Úmrtí2.8.1998
Denton (Texas)
Národnostukrajinská
VzděláníОдеський національний медичний університет
Alma materOděská národní lékařská univerzita
Povolánímikrobiolog, imunolog
Známá jakozakládající člen Ukrajinské Helsinské skupiny, politický vězeň
OceněníŘád za odvahu 1. třídy
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Nina Antonovna Karavanska (rozená Strokata; 31. ledna 1926, Oděsa - 2. srpna 1998, Denton) byla ukrajinská disidentka, mikrobioložka a imunoložka. Byla členkou disidentského hnutí v SSSR, spoluzakladatelkou Ukrajinské Helsinské skupiny a jednou z předních aktivistek za lidská práva v Oděse v sovětském období. Je autorkou asi 23 vědeckých prací z oblasti klinické mikrobiologie a imunologie. Hovořila ukrajinsky, rusky, anglicky, německy, polsky a rumunsky.[1] Byla manželkou Svjatoslava Karavanského, který strávil 31 let v pracovních táborech gulag.[2]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Raná léta[editovat | editovat zdroj]

Nina Antonovna Strokata se narodila 31. ledna 1926 v Oděse v Ukrajinské SSR. Po absolvování střední školy (1942) nastoupila na Oděský lékařský institut (nyní - Oděská národní lékařská univerzita), který absolvovala v roce 1947.[1]

Po absolvování pracovala v Oděském institutu jako asistentka na oddělení epidemiologie, v Institutu pro doškolování lékařů a poté jako asistentka na oddělení mikrobiologie v Oděském institutu. Podle rozdělovníku míst byla Nina Strokata vyslána na dva roky do místní okresní nemocnice v Tatarbunarském okrese jako zástupkyně vedoucího lékaře a později zde působila jako vedoucí lékařského oddělení.

V roce 1941 se jako patnáctiletá seznámila se stejně starým studentem Olegem Legko, který se spolu se starším Svjatoslavem Karavanskim připojil k podzemní Ukrajinské osvobozenecké armádě. Roku 1944 vstoupila do Oděsy sovětská armáda a oba byli zatčeni a odsouzeni do pracovního tábora na 10 a 25 let. Roku 1954 se nemocný Legko vrátil do Oděsy, kde mu Nina opatřila bydlení a krátce nato se vzali. Manželství se rozpadlo roku 1960.[3] V roce 1961 se Nina Strokata seznámila s druhým z aktivistů OUN Svjatoslavem Karavanským, který se v té době právě vrátil do Oděsy po 17 letech věznění (Kolyma, Pečora, Taišet, Mordovie) a amnestii z roku 1954.[4] Později se vzali.[1] O rok později se vrátila do Oděsy a pokračovala v práci ve zdravotnickém ústavu.

V roce 1963 byla přijata jako mladší vědecká pracovnice do Centrální výzkumné laboratoře na Oděské univerzitě, kde pracovala až do roku 1971. V té době připravovala svou doktorskou práci. Publikovala 23 vědeckých prací a připravovala kandidátskou disertaci.[3] Karavanskij pokračoval ve studiu na večerním oddělení filologické fakulty Oděské státní univerzity (nyní Oděská národní univerzita I. I. Mečnikova), překládal z angličtiny Byrona, Burnse a Shakespeara a zapojil se také do opozičních aktivit. Připravoval a šířil samizdat a propagoval ukrajinský jazyk. V listopadu 1965 byl Svjatoslav Karavansky podruhé zatčen a o dva dny později byl bez soudu poslán k výkonu původního trestu v délce 25 let, ze kterého zbývalo ještě 8 a půl roku.[3][5] Od té doby Nina Karavanská bojovala proti jeho nezákonnému zatčení a odsouzení, zejména když vedení institutu požadovalo, aby se manžela vzdala.[2]

Disidentské hnutí[editovat | editovat zdroj]

Po zadržení a uvěznění Karavanského se KGB snažila Ninu přesvědčit, aby ho za jeho činy udala, ale ona manžela neopustila.[5] V prosinci 1966 se Nina Karavanská obrátila na vedoucího tábora, kde byl vězněn, na generálního tajemníka Ústředního výboru KSSS Leonida Brežněva a na francouzský komunistický list L'Humanité. V petici uvádí:

"Správa tábora již 18 let nebyla schopná převychovat vězně S. I. Karavanského a jeho rodině není dovoleno udržovat s ním kontakt. Proto já, manželka S. I. Karavanského, žádám o jeho zastřelení, aby se ukončilo mnohaleté utrpení mého manžela a nekonečné konflikty mezi ním a správou táborů".[2]

Navzdory jejím snahám byl Svjatoslav Karavanskij v dubnu 1970 znovu odsouzen za "antisovětskou propagandu" k dodatečnému trestu 5 let vězení a 3 letům vyhnanství. Pokusy o jeho obhajobu u soudu vedly k tomu, že soudce vydal samostatné rozhodnutí, které zaslal Oděskému zdravotnickému ústavu, "aby proti Nině Antonovně Strokatě byla přijata opatření s cílem vštípit jí pocit vysoké vlastenecké povinnosti občana SSSR." Výsledkem tohoto rozhodnutí bylo pronásledování Strokaty, odsouzení jejího chování v týmu a v administrativě. Dlouhodobá šikana v práci skončila jejím propuštěním v květnu 1971. Protože Nina Strokata nemohla získat práci v Oděse, odjela do ruského města Nalčik, kde byla přijata jako učitelka na zdravotnické škole. Na podzim téhož roku vyměnila svůj byt v Oděse za dům v Nalčiku a 5. prosince se tam nastěhovala s rodinou Juri Šuchevyče.[1]

Zatčení a uvěznění[editovat | editovat zdroj]

V té době byl v Oděse zatčen lékař Oleksij Prytyk. Vypověděl, že Strokata přivezla z Kyjeva a Lvova samizdat a on a Oleksij Riznikov ho šířili. Všichni tři byli obviněni z protisovětské agitace, šíření a čtení samizdatů a shromažďování finančních prostředků na pomoc politickým vězňům. 6. prosince 1971 byla zatčena Nina Strokata. Byla obviněna z šíření samizdatového časopisu Український вісник (Ukrajinský deník), samizdatu a napsání dopisu na obranu Julije Daniela. Dne 19. května 1972 byla Nina Strokata odsouzena podle části 1 článku 62 trestního zákoníku Ukrajinské SSR ke čtyřem letům v táboře s maximální ostrahou na základě obvinění z "vedení protisovětské agitace a propagandy".[2]

V souvislosti s tímto zatčením Ihor Kalynec a Vjačeslav Čornovil založili ve Lvově Veřejný výbor na ochranu Strokaty, jehož členy byli Vasyl Stus, Leonid Tymčuk, Pjotr Jakir a další. Byla to první otevřená organizace na ochranu lidských práv na Ukrajině. Počátkem roku 1972 však byli téměř všichni členové výboru uvězněni. Podařilo se jim vydat pouze dva dokumenty - prohlášení o založení výboru a bulletin "Kdo je N. A. Strokata (Karavanska)?". Kromě toho se Strokaty zastala mimo jiné Americká společnost mikrobiologů, která ji zvolila za svou členku.[2][1]

Nina Strokata si trest odpykávala v ženském oddělení tábora ŽKh-385/3, který se nacházel v obci Baraševo v Tenguševském okrese v Mordovii.[2]

Již během devítiměsíčního pobytu ve vězení KGB Karavanska trpěla zdravotními problémy a její stav v táboře se výrazně zhoršil. V zajetí se účastnila hladovek politických vězeňkyň. Spolu s ní byly v táboře Daria Husjaková, Nadija Svitlyčna, Iryna Senyková, Iryna Stasivová-Kalynecová, Stefania Šabaturová a další. Poslední dny svého trestu strávila Nina Strokata v onkologické nemocnici.[1] Na konci roku 1975 byla z koncentračního tábora propuštěna se zákazem návratu na Ukrajinu. V reakci na to se Strokata vzdala sovětského občanství.

1976 - 1998[editovat | editovat zdroj]

Po propuštění se Nina Karavanska usadila v Taruse v Kalužské oblasti, kde byla rok sledována bezpečnostními složkami. Život na severu se podepsal na jejím zdraví. V říjnu roku 1976 vážně onemocněla a byla převezena do místní oblastní nemocnice, odkud byla na vlastní žádost v listopadu propuštěna. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo přání odjet na léčení do nemocnice v hlavním městě, kde je zkušenější personál. Do jedné z těchto nemocnic se Nina Strokata vydala bez vyžádání povolení policie 20. listopadu a ležela tam až do 4. ledna následujícího roku. Soud ji za tento přestupek uložil pokutu a 3. února jí byl opět uložen policejní dohled na dalších šest měsíců. V následujících letech byla tato lhůta ještě několikrát prodloužena.

Již v roce 1976 se Nina Karavanska stala jednou ze zakládajících členek Ukrajinské Helsinské skupiny[1], kterou založili disidenti na podporu Helsinských dohod. Všechny dokumenty a výzvy skupiny byly vytvořeny a podepsány s její účastí. Kromě toho také udržovala kontakty s Moskevskou Helsinskou skupinou.

Teprva za deset let po zatčení Svjatoslava Karavanského bylo Nině umožněno jednodenní setkání s jejím manželem. Po jeho propuštění v roce 1979 se manželé pokusili získat povolení k návratu na Ukrajinu, ale neuspěli. Režim však změnil politiku vůči disidentům a ve snaze zbavit se kritiků, umožnil některým vycestovat do zahraničí. Z obavy z dalšího uvěznění Svjatoslava, který do té doby strávil 31 let v koncentračních táborech, odjeli Karavanští 30. listopadu téhož roku do Vídně, odkud 11. prosince dorazili do Spojených států a usadili se v Dentonu v Texasu.[1]

Tam Nina Karavanska psala články, sdělovala ukrajinské diaspoře a dalším Američanům pravdu o národněosvobozeneckém hnutí na Ukrajině, organizovala morální a materiální podporu sovětským vězňům a jejich rodinám a věnovala se veřejné činnosti. Stala se zde členkou zahraničního zastoupení Ukrajinské Helsinské skupiny.[2] V roce 1980 vydala knihu "Ukrajinské ženy v Sovětském svazu. Dokumentované pronásledování"

Nina Antonovna Karavanská-Strokata zemřela 2. srpna 1998 v Dentonu.[2] Lingvista Svjatoslav Karavanskij se dožil 95 let a zemřel 17. prosince 2016.[6]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Ukrainian Women in the Soviet Union: Documented Persecution (1980)
  • A Family Torn Apart (1981)

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Dne 8. listopadu 2006 prezident Juščenko posmrtně udělil Nině Strokatě Řád za odvahu I. stupně "[7] za občanskou statečnost, obětavost v boji za nastolení ideálů svobody a demokracie a u příležitosti 30. výročí založení Ukrajinské veřejné skupiny na podporu realizace Helsinských dohod".

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h Олена Бондаренко: Ні́на Строката, Рідна країна, 31.1.2020
  2. ↑ a b c d e f g h I. Pann: СТРОКАТА (СТРОКАТОВА)-КАРАВАНСЬКА НІНА АНТОНІВНА, Дисидентський рух в Україні
  3. ↑ a b c Yuriy Zaitsev: Nina Strokata-Karavanska. Daughter of Ukrainian Odesa, HISTORICAL TRUTH, 8.12.2018
  4. ↑ Петр Бутов, Воспоминания об одесских диссидентах. Часть 7. Караванский и Строката
  5. ↑ a b Ю. Зайцев. Життя заради України, Одеські вісті, 30 серпня 2008
  6. ↑ У США помер український мовознавець Святослав Караванський, Ukranews, 18.12.2016
  7. ↑ У К А З ПРЕЗИДЕНТА УКРАЇНИ: Про відзначення державними нагородами України засновників та активістів Української Громадської Групи сприяння виконанню Гельсінкських угод, 8.11.2006

Zdroje a literatura[editovat | editovat zdroj]

  • V. Chornovil. Out of mind. Lviv: MEMORIAL, 1991.— 344 p.
  • G. Kasyanov. Dissenters: Ukrainian intelligentsia in the resistance movement of the 1960s-1980s.— K.: Lybid, 1995.— P. 70, 87, 88, 160, 161, 170, 172.
  • A. Rusnachenko. The National Liberation Movement in Ukraine.— K.: Publishing house named after O. Telighy , 1998.— P. 180, 210, 212.
  • A. Alekseeva, History of dissent in the USSR.— Vilnius-Moscow: Vest, 1992.— P. 22, 27, 28, 31, 271, 272.
  • Yu. Zaitsev. The Public Committee for the Protection of Nina Strokatai. // Volya and Batkivshchyna, Lviv: Ukrainian Magazine, 1993, No. 3.— C. 31-39.
  • Ukrainian human rights movement. Documents and materials of the UHG.— Baltimore-Toronto.— Torch, 1978.— P. 9, 14, 16, 28, 66, 97, 102, 104, 107.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nina_Strokata_Karavanska&oldid=23290014“