Ukrajinská Helsinská skupina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ukrajinská Helsinská skupina (Українська громадська група сприяння виконанню Гельсінських угод)
Ukrajinská Helsinská skupina
Ukrajinská Helsinská skupina
ZkratkaUGG
Vznik9. listopad 1976
MístoLviv
Generální tajemníkMykola Rudenko
Mateřská organizaceHelsinki Committee for Human Rights
Oficiální webhelsinki.org.ua
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ukrajinská Helsinská skupina (Українська Гельсінська група, UGG), známá také jako Ukrajinská veřejná skupina na podporu provádění Helsinských dohod, bylo sdružení ukrajinských aktivistů za lidská práva, které vzniklo v Ukrajinské SSR. 9. listopadu 1976 a bylo aktivní do roku 1981, kdy byli všichni členové uvězněni. Podle odhadu Vasyla Ovsienka se na činnosti skupiny podílelo celkem 41 osob, z nichž 39 bylo sovětskými úřady odsouzeno do vězení a táborů přímo za členství ve sdružení.[1] Celkem strávili ve věznicích, psychiatrických léčebnách a ve vyhnanství nebo exilu asi 550 let. Čtyři z nich (Olexa Tychy, Jurij Lytvyn, Valerij Marčenko a Vasyl Stus) ve vězení zemřeli, Mychailo Melnyk ještě před zatčením spáchal sebevraždu.[2]

Založení UGG[editovat | editovat zdroj]

Ukrajinská Helsinská skupina vznikla krátce po založení Moskevské Helsinské skupiny (12. května 1976), na které se podílel generál Petro Hryhorenko. Ten oslovil kyjevského Mykolu Rudenka a navrhl založení podobné skupiny na Ukrajině. Mykola Rudenko v září 1976 konzultoval s Oksanou Meško a spolu s Hryhorenkem a Berdnykem navštívili Levka Lukjanenka, který se právě vrátil po 15 letech věznění, byl pod stálým dohledem KGB a nesměl vycestovat z Černihivu. První skupinu deseti odvážných tvořili dále Ivan Kandyba, Olexa Tychy, Nina Strokata Karavanska, Mykola Matusevyč a Myroslav Marynovyč.[3] Založení Ukrajinské Helsinské skupiny bylo vyhlášeno 9. listopadu 1976. Petro Hryhorenko byl zástupcem skupiny v Moskvě.[4] Sekretářkou UGG byla až do zatčení roku 1981 Raisa Rudenko.

Zakládající členové[editovat | editovat zdroj]

  1. Mykola Rudenko (vedoucí skupiny)
  2. Oles Berdnyk (v pořadí druhý předseda)[5]
  3. Petro Hryhorenko
  4. Ivan Kandyba
  5. Levko Lukjanenko
  6. Oksana Meško
  7. Mykola Matusevyč
  8. Myroslav Marynovyč
  9. Nina Strokata Karavanska
  10. Olexa Tychy[6]

Účel a aktivity[editovat | editovat zdroj]

Základem pro vytvoření UGG byla ustanovení o lidských právech obsažená v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě přijatém roku 1975 v Helsinkách. Podle zakládajícího prohlášení UGG je jejím účelem podporovat provádění ustanovení Závěrečného aktu na Ukrajině:

  • shromažďovat důkazy o porušení těchto ustanovení a stížnosti obětí
  • upozornit širší ukrajinskou i mezinárodní veřejnost a vlády států, které podepsaly Závěrečný akt, na porušování lidských a národnostních práv na Ukrajině.

Cílem UGG je také seznámit ukrajinské občany s Deklarací lidských práv přijatou OSN roku 1948, usilovat u úřadů o uplatnění práva na svobodnou výměnu informací a myšlenek, akreditaci zástupců zahraničního tisku na Ukrajině, zřízení nezávislých tiskových agentur, přímý kontakt Ukrajiny s jinými zeměmi. Pro splnění těchto úkolů navázala UHG kontakty se svými korespondenty a spolupracovníky v různých částech Ukrajiny, jakož i s dalšími helsinskými skupinami (arménskou, gruzínskou, litevskou, ruskou), shromáždila stovky dokumentů svědčících o porušování lidských a národnostních práv ze strany úřadů a ve svých prohlášeních, memorandech, výzvách a protestech na ně upozorňovala různé mezinárodní kruhy, jakož i orgány SSSR.

UGG bránila osoby pronásledované pro jejich víru, poskytovala jim morální a právní pomoc. Od druhé poloviny 70. let 20. století UGG byla v Ukrajinské SSR aktivním mluvčím snah ukrajinského lidu o politickou a sociální svobodu a státní nezávislost v rámci platných sovětských právních předpisů a mezinárodních smluv. Platforma UGG pro lidská práva se stala mobilizačním a účinným prostředkem pro aktivizaci veřejnosti a obhajobu ukrajinských národních zájmů ve stávajících podmínkách v SSSR a ve světě.

V Memorandu č. 1 UGG (listopad - prosinec 1976) se uvádí: "Od prvních let Stalinovy diktatury genocidy a etnocidy... Ukrajinský národ, který po mnoho staletí nepoznal hlad, přišel v roce 1933 o více než 6 milionů lidí, kteří zemřeli hlady. Byl to národní hladomor uměle vyvolaný úřady: obilí bylo odebíráno do posledního zrnka, dokonce i kamna a hospodářská stavení byla ničena při hledání ukrytého obilí. Připočteme-li k tomu miliony "rozkulačených" lidí, kteří byli i s rodinami odvezeni na Sibiř, kde zemřeli se svými rodinami, pak za pouhé tři roky (1930-1933) napočítáme nejméně deset milionů Ukrajinců, kteří byli záměrně vyhlazeni hladem. To představovalo čtvrtinu ukrajinského obyvatelstva"[7].

Represe proti UGG a reakce v zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Výbor státní bezpečnosti SSSR použil proti UGG brutální represe. Roku 1977 byli zakládající členové UGG M. Rudenko, O. Tychy, L. Lukjanenko, M. Marynovyč, M. Matusevyč zatčeni a vzápětí nebo v následujícím roce odsouzeni k nejvyššímu trestu, který zákon povoluje (článek 62 Trestního zákoníku Ukrajinské SSR - "protisovětská agitace a propaganda"), od 7 do 10 let vězení a 5 let vyhnanství. Celkem 17 členů UGG sloužilo svůj trest ve speciálním pracovním táboře Perm 36, kde bylo po roce 1995 zřízeno muzeum.[8]

V listopadu 1976 byl ve Spojených státech založen Výbor helsinských záruk pro Ukrajinu, v jehož čele stál A. Zvarun. Uspořádal řadu demonstrací na revizních helsinských konferencích v Bělehradě (1977), Madridu (1980) a Vídni (1986), kde požadoval začlenění Ukrajiny do helsinského procesu a obhajoval uvězněné členy Helsinské skupiny. Obzvláště aktivně se podílely na přitahování mezinárodní pozornosti k této skupině Helsinský výbor Amerického ukrajinského kongresového výboru, Světový kongres svobodných Ukrajinců a Američané za lidská práva na Ukrajině.[6]

Po zatčení zakládajících členů se v letech 1977-1978 k UGG připojili noví členové:

  1. Petro Vins
  2. Vitaly Kalynyčenko
  3. Vasyl Strilciv
  4. Petro Sičko
  5. Vasyl Sičko
  6. Vasyl Ovsienko
  7. Jurij Lytvyn

V roce 1979 byli zatčeni Oles Berdnyk, Petro Sičko, Vasyl Sičko, Yurij Lytvyn a Vasyl Ovsienko během hromadného zatýkání disidentů před zahájením Olympijských her v Moskvě roku 1980.[9]

Od roku 1979 se novými členy UGG stali:

  1. Vasyl Stus
  2. Vjačeslav Čornovil
  3. Mychajlo Horyn
  4. Zynovij Krasivskij
  5. Yaroslav Lesiv
  6. Volodymyr Malynkovič
  7. Petro Rozumny
  8. Ivan Sokulsky
  9. Stefanija Šabatura
  10. Olga Geyko-Matusevyč
  11. Mykola Horbal
  12. Yosyph Zisels
  13. Mykhailo Melnyk - učitel z obce Pohreby Brovarský okres, Kyjevská oblast, spáchal před svým zatčením 9. března 1979 sebevraždu.

Na jaře 1979 byla v táborech politických vězňů v Mordvinsku vytvořena skupina na podporu plnění Helsinských dohod ve věznicích, jejímiž členy byli mimo jiné někteří členové UGG (L. Lukjanenko, M. Rudenko, O. Tychy) a další političtí vězni z Ukrajinské SSR: Svjatoslav Karavanskij, Oksana Popovič, Bohdan Rebryk, patriarcha kyjevský Volodymyr Romanyuk, Iryna Senyk, Danylo Šumuk, Yuriy Šuchevyč-Berezynsky.

P. Hryhorenko dostal roku 1977 povolení odjet na léčení do Spojených států a poté byl zbaven občanství SSSR. P. Vince, N. Strokata, Volodymyr Malynkovyč a S. Karavanskij mohli také odjet do zahraničí.

Na základě plné moci od UGG bylo vytvořeno zahraniční zastoupení UGG, které tvoří: P. Hryhorenko, Leonid Plyushch a Nadija Svitlyčna, která se ke skupině připojila ve Spojených státech, a vydávala časopis Visnyk represii na Ukraïni. Jednala v režii programu UGG, vystupovala navenek na obranu lidskoprávního hnutí v Ukrajinské SSR, udržovala kontakty s různými mezinárodními organizacemi (Amnesty International, odbory, zástupci lidskoprávních skupin ostatních národů SSSR v zahraničí).

V letech 1979-1980 se v Ukrajinské SSR zintenzivnil teror, zejména proti členům UGG, a Vjačeslav Čornovil byl potřetí zatčen. O. Meško byla uvězněna v psychiatrickém zařízení, V. Stus, O. Matusevyč-Geyko, V. Kalynyčenko, V. Strilciv byli zatčeni. V těchto letech byli další členové UGG odsouzeni na 2 až 10 let v táborech a 3 až 5 let ve vyhnanství: O. Berdnyk, O. Geyko-Matusevych, M. Horbal, V. Kalynyčenko, Z. Krasivsky, Y. Lesiv, J. Lytvyn, V. Ovsienko, P. Rozumny, P. Sičko a V. Sičko, V. Strilciv, V. Stus, V. Čornovil. Někteří z nich byli souzeni na základě provokačních obvinění z pokusu o znásilnění, nezákonného držení zbraní, odporu proti policii a dalších nepolitických paragrafů trestního zákoníku Ukrajinské SSR. Na začátku 80. let se v Kučinském táboře na Urale k UGG připojili Litevec Viktoras Petkus a Estonec Mart Niklus.

V roce 1983 měla Ukrajinská Helsinská skupina 39 členů, z nichž 22 bylo uvězněno, a pouze 3 byli propuštěni z vězení. Ostatní byli v exilu nebo zemřeli.[10] V roce 1985 se členem skupiny stal Petro Ruban.

Perestrojka[editovat | editovat zdroj]

V letech 1987-8, v období perestrojky a glasnosti, byli všichni věznění členové skupiny propuštěni. Po návratu na Ukrajinu organizaci obnovili a zvolili si nového vůdce, kterým se stal Levko Lukjanenko. Na 50tisícovém shromáždění ve Lvově 7. 7. 1988 bylo na jejím základě vyhlášeno vytvoření Ukrajinské helsinské unie (UHU, Ukrainska helsinska spilka), která se změnila na občanské sdružení.[11] Dne 7. července 1988 vydala Unie Deklaraci zásad nového sdružení a zveřejnila stanovy. Cílem sdružení bylo prosazovat demokratické reformy na Ukrajině a dosáhnout ekonomické a politické suverenity Ukrajiny.

V následujícím roce sdružení revidovalo svůj program a činnost. Zapojilo se do voleb do Nejvyšší rady SSSR a do Nejvyšší rady Ukrajinské SSR. Organizovalo velké demonstrace proti represivním zákonům a opatřením a podílelo se na organizaci Lidového hnutí Ukrajiny (Ruch). Jeho pobočky v různých částech Ukrajiny zakládaly vlastní noviny: Ve Lvově založila tamní pobočka Holos vidrodzhennia a L'vivs'ki novyny, v Kyjevě Ekspres-khronika Ukraïns'koho visnyka, v Charkově Informatsiinyi biuleten a na Volyni Vil'na dumka. Když volby v roce 1990 na Ukrajině otevřely nové možnosti politické soutěže, bylo Ukrajinské helsinské sdružení nahrazeno Ukrajinskou republikánskou stranou.[6] Organizace Ukrainian Helsinki Human Rights Union se nadále zabývá lidskoprávní agendou.[12]

Na počest spolku[13] v roce 2015 byla v Brovarech pojmenována ulice Helsinki Group Street.

Petro Porošenko vyznamenal členy Ukrajinské helsinské skupiny jako skutečné hrdiny.[14]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Volodymyr Vjatrovyč, Ukrajinské 20. století, 2022, s. 636
  2. ↑ Yevhen Zakharov, HISTORY OF DISSENT IN UKRAINE, DISSIDENT MOVEMENT IN UKRAINE, 21.9.2005
  3. ↑ Vasyl Ovsiyenko, former Soviet dissident and Ukrainian human rights activist on the BBC, 7.11.2006
  4. ↑ On the creation of the Ukrainian Public Group for the Promotion of the Implementation of the Helsinki Agreements
  5. ↑ Fifth Anniversary of the Formation of the Ukrainian Helsinki Group, Hearing Before the Commission on the Security and Cooperation in Europe, November 16, 1981, s. 70. www.csce.gov [online]. [cit. 2023-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-01-23. 
  6. ↑ a b c Osyp Zinkevych, Ukrainian Helsinki Group, Internet Encyclopedia of Ukraine
  7. ↑ Меморандум №1 Української громадської групи сприяння виконанню Гельсінських угод, електронний архів УКРАЇНСЬКОГО ВИЗВОЛЬНОГО РУХУ
  8. ↑ PERM 36 MEMORIAL MUSEUM FOR THE HISTORY OF POLITICAL REPRESSION, ДИСИДЕНТСЬКИЙ РУХ В УКРАЇНІ, 18.11.200
  9. ↑ David Kowalewski, Cracking down on dissent, The Ukrainian Review 1989, pp. 11-17
  10. ↑ Haynes, Victor, The Ukrainian Helsinki Group: A Postmortem, Journal of Ukrainian Studies, Vol. 8, Iss. 2, Toronto 1983, p. 102
  11. ↑ Ukrainian Helsinki Association, 7.7.1988. www.uawarexplained.com [online]. [cit. 2023-01-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-10-03. 
  12. ↑ Ukrainian Helsinki Human Rights Union
  13. ↑ Пропозиції щодо перейменування вулиць у Броварах винесено на громадське обговорення
  14. ↑ Дзвенислава Карплюк, Порошенко вшанував членів Української Гельсінської групи як справжніх героїв, Glavkom, 9.11.2016

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Milan Balahura, Vliv Helsinské skupiny na dodržování lidských práv na Ukrajině, bakalářská práce, FSV UK, Praha 2012 on-line
  • Енциклопедія українознавства: Словникова частина: [в 11 т.] / Наукове товариство імені Шевченка ; гол. ред. проф., д-р Володимир Кубійович. — Париж — Нью-Йорк : Молоде життя, 1955—1995.
  • О.Зінкевич (ed.), Український правозахисний рух, Документи і матеріали (Ukrajinské hnutí za lidská práva. Dokumenty a materiály), 477 s., Toronto-Baltimore, 1978
  • Вісник репресій в Україні. Вип. 1 — 7. (Bulletin represí na Ukrajině, vydání 1-7), 1980
  • Юрій Бадзьо. Відкритий лист до Президії Верховної Ради Союзу РСР та Центр. Комітету КПРС. Нью-Йорк 1980 (Yuriy Badzio, Otevřený dopis prezidiu Nejvyššího sovětu SSSR a ÚV SSSR. Výbor KSSS. New York 1980)
  • The Persecution of the Ukrainian Helsinki Group, vydavatel Human Rights Commission, World Congress of Free Ukrainians, Toronto 1980
  • The human rights movement in Ukraine : documents of the Ukrainian Helsinki Group, 1976-1980, Baltimore : Smoloskyp Publishers 1980
  • Fifth Anniversary of the Formation of the Ukrainian Helsinki Group, Hearing Before the Commission on the Security and Cooperation in Europe, November 16, 1981 Archivováno 23. 1. 2023 na Wayback Machine.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ukrajinská_Helsinská_skupina&oldid=23839175“