Mychajlo Horyn

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mychajlo Horyn
Mychailo Horyn (2010)
Mychailo Horyn (2010)
Narození17.6.1930, Kniselo, Lvovská oblast
Kniselo
Úmrtí13.1.2013, Lvov
Lvov
Místo pohřbeníLyčakivský hřbitov (49°50′ s. š., 24°3′8″ v. d.)
VzděláníLvovská univerzita
Povoláníučitel, vědec, disident, politický vězeň, člen Ukrajinské Helsinské skupiny, poslanec ukrajinského Parlamentu
OceněníŘád svobody, Řád knížete Jaroslava Moudrého, Řád za zásluhy, Řád za odvahu, Medaile 20. výročí nezávislosti Ukrajiny
Politické stranyPeople's Movement of Ukraine
ChoťOlga Horyn
DětiOksana, Taras
Příbuzníbratři Mykola Horyn, Bohdan Horyn
Funkceukrajinský poslanec (1990–1994)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mychajlo Mykolajovič Horyn (* 17. června 1930, Kniselo - 13. ledna 2013, Lvov)[1][2] byl ukrajinský psycholog, učitel a vědec, zastánce lidských práv, disident, člen Ukrajinské Helsinské skupiny, politický vězeň, poslanec prvního Parlamentu nezávislé Ukrajiny, předseda Republikánské strany Ukrajiny a předseda organizace Ukrainian World Coordination Council (UUC).

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodina Mychailo Horyna žila ve vesnici Kniselo (zkratka názvu původní obce Knížecí dvůr), která byla v té době součástí Polského vojvodství. Otec Mykola Horyn (1905-1988) byl předsedou lokální pobočky národně osvětové organizace "Prosvita", aktivista Organizace ukrajinských nacionalistů a člen UPA, matka Stefania Horyn (1911-2003) s řeckými kořeny byla dcerou místního statkáře. Měl dva mladší bratry - Bohdana (*1936) a Mykolu (*1945). Otce poprvé zatkli v době represí roku 1933 a podruhé polští vojáci roku 1938. Byl zbit a odsouzen k smrti, ale podařilo se mu uniknout, když vězení bombardovala německá Luftwaffe.[3] Michajlo ještě před válkou absolvoval tři roky základní školy. Otec roku 1944 odešel k partyzánům a ve vsi docházelo k pravidelným přestřelkám mezi ruskými vojáky a partyzány, které trvaly až do roku 1945.[3] V prosinci 1944 Michaila s matkou zatkla NKVD[4] aby je deportovala na Sibiř, ale během cesty přes Halič jim strážný umožnil utéct. Rodina se pak až do roku 1945 skrývala a po válce se usadila v obci Chodoriv, aby nemusela vstoupit do kolchozu.[1]

Mychailo Horyn studoval v letech 1949-1955 na oddělení logiky a psychologie Univerzity ve Lvově. Byl v kontaktu s ukrajinským politickým podzemím OUN a distribuoval pohlednice. Roku 1953 odmítl vstoupit do Komsomolu a byl ze studia vyloučen, ale na přímluvu rektora mohl dostudovat.[4] V letech po absolvování Univerzity pracoval jako učitel, metodik a školní inspektor a založil první ukrajinskou laboratoř psychologie a fyziologie práce ve lvovské továrně Forklift, vyrábějící vysokozdvižné vozíky. Publikoval články z oboru psychologie, napsal disertaci a složil kandidátské minimum.[1]

Počátkem 60. let se podílel na aktivitách nezávislé inteligence v prostředí tzv. "Šedesátníků". Ve Lvově založil klub kreativní mládeže Prolisok, šířil samizdat a organizoval vydávání ukrajinských publikací v zahraničí. 26. srpna 1965 byl zatčen a obviněn z "antisovětské agitace a propagandy". Lvovský regionální soud ho v dubnu 1966 na uzavřeném jednání odsoudil na 6 let v pracovním táboře. Spolu s ním byl souzen jeho bratr Bohdan, Ivan Hel, Mychailo Osadči a Myroslava Zvaryčevska, kterou při výslechu KGB krutě mučila. Bratři Horynové byli předvoláni jako svědci v procesu s Mychailo Masyutkou. Trest odpykával v pracovních táborech v Mordovii, ale roku 1967 byl obviněn že v táboře šíří samizdat a trest mu byl změněn na tři roky ve Vladimirské věznici.[1] Ivan Hel vydal roku 1971 samizdatem Horynovu knihu Dopisy zpoza mříží (Letters frm behind bars).[4]

Po propuštění z vězení v srpnu 1971 mu úřady zamítly registraci ve Lvově a proto se přestěhoval do oblasti Rivne, kde našel práci jako strojník na stavbě továrny. V letech 1972-1977 pracoval jako topič a poté jako psycholog ve filmové produkci Kineskope ve Lvově. Po celou dobu se podílel na práci Ukrajinské Helsinské skupiny. Po zatčení zakládajících členů UGG převzal vydávání Informačního bulletinu (č. 4-7). Během roku 1981 u něj policie provedla šest domovních prohlídek a přitom v bytě nastražila falešné dokumenty o UGG.[1] 3. prosince 1981, po domovní prohlídce která trvala 13 hodin, byl znovu zatčen. Na protest proti smyšleným obviněním zahájil ve vazbě hladovku a po deseti dnech prodělal infarkt.[4] Za "protisovětskou propagandu" a neochotu svědčit v procesu s Ivanem Kandybou byl odsouzen na 10 let v pracovním táboře se zvláště přísným režimem a 5 let vyhnanství.

Trest si odpykával v táboře VS-389/36 poblíž obce Kučino v Permské oblasti, kde byli vězněni i další členové Ukrajinské Helsinské skupiny. Diskutoval zde o reformě UGG s J. Lytvynem a napsal psychologické portréty O. Tychy, V. Marčenka, V. Stuse a J. Lytvyna.[5] Trpěl zánětem ledvin, hypertenzí a arytmií a roku 1984 prodělal další infarkt. V listopadu 1986 byl převezen do nemocnice ve Lvově. Přesto ho z nemocnice vrátili do pracovního tábora.

2. července 1987 byl během "perestrojky" amnestován a po návratu do Lvova se okamžitě zapojil do práce v Ukrajinské Helsinské unii a v Národní straně Ruch (Народний рух України).[6] Na podzim 1987 spolu s V. Čornovilem poskytl rozhovor zahraniční novinářce Martě Kolomayets[7][8] a oby čelili hrozbě vypovězení z Ukrajiny. Ještě v srpnu 1988 byl několikrát ve Lvově zadržen policí a při cestě za studenty do Černovice strávil v policejní vazbě 15 dní. KGB ho varovala před vyvíjením "antisovětských aktivit". V září 1988 organizoval pracovní skupinu na ochranu Ukrajinských politických vězňů.[1]

Strana Ruch se stala nejvýznemnější opoziční silou. První kongres strany se konal v září 1989 v Kyjevě za účasti 1 109 delegátů a četných zahraničních hostů. Druhého kongresu roku 1990 se zúčastnilo 2 125 delegátů, kteří vyloučili z členství komunisty a jako hlavní cíl vyhlásili Prohlášení nezávislosti Ukrajiny. Michailo Horyn zprvu působil ve funkci sekretáře a předsedy Velké rady, po druhém kongresu jako první místopředseda strany Ruch. Po zvolení do Parlamentu byl předsedou poslanecké frakce strany Ruch.[6]

Roku 1990 byl rehabilitován a uspěl jako kandidát v prvních volbách do Ukrajinského parlamentu a byl poslancem do roku 1994. Organizoval pochody k 500. výročí existence Záporožských kozáků (1.-5.8.1990) v "rudých" regionech Ukrajiny - Záporoží a Dněpropetrovsku, kterých se zúčastnilo 300-500 000 lidí, lidský řetěz mezi Kyjevem a Lvovem, kongres národnostních menšin v Oděse (1991), "dětskou diplomacii" - výměnu mezi západem a východem Ukrajiny během Vánoc a Velikonoc, Ligu politických stran Baltsko-Černomořského regionu nebo oslavu 50 výročí Rady svobodné Ukrajiny (1994).[4] V roce 1990 byl také zakládajícím členem Ukrajinské republikánské strany (URP). Roku 1992 krátce zastával post místopředsedy Ruchu a od 1. dubna 1992 do října 1995 byl předsedou URP a poté čestným předsedou strany. V parlamentních volbách roku 1994 a 1998 neuspěl. Roku 1996 založil Centrum pro studium problémů občanské společnosti.[4]

V letech 2000-2006 vedl Ukrainian World Coordination Council (UUC) - zastřešující organizaci 382 ukrajinských i zahraničních nevládních a dobrovolnických organizací. Navštívil ukrajinské menšiny žijící v evropských zemích i Ukrajince na Sibiři až po Kamčatku a Sachalin. Usiloval o obnovení ukrajinštiny v silně rusifikované Ukrajině a zřízení ukrajinských tříd pro téměř 3 miliony Ukrajinců v Ruské federaci.[9]

Roku 2006 vážně onemocněl a stáhl se z veřejného života. Zemřel 13. ledna 2013 ve Lvově, ve věku 82 let.

Horynova žena Olga byla roku 1952 za kontakty s opozicí odsouzena na 25 let vězení, zbavení občanských práv na 5 let a ke konfiskaci majetku. Byla propuštěna po odhalení Stalinových zločinů a uvolnění režimu roku 1957. Jejich děti Oksana (*1964) a Taras (*1972) se narodily v době mezi Horynovým vězněním.[1]

Bohdan Horyna byl v letech 1965-1968 vězněn. V letech 1990-1998 byl poslancem Ukrajinského parlamentu. Mykola Horyna byl v letech 1992-1996 předsedou Reginální rady ve Lvově.[4]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Mykhailo Horyn, Vidhuk na stattiu M. Ilnytskogo v zhurnali ‘Kyiv’. Visti z Kuchinskogo osoblyvogo [to M. Ilnytsky’s article in the journal “Kyiv”. News from the Kuchino Special Regime camp.] - Ukrainskiy Visnyk, 1987, No. 7.
  • Mykhailo Horyn, Spisok Ukrainskikh politvyazniv stanom na 25 veresnia [List of Ukrainian political prisoners as of 25 September], Ukrainskiy Visnyk 1987, No. 8, September.
  • Mykhailo Horyn, P. Skočok, Reyd do tabory smerti [Into a camp of death] - Ukrainsky Visnyk 1988, No. 13, pp. 113-118.
  • Mykhailo Horyn, Zapalyty svichu u pitmi / Light a candle in the dark. Myths, realities and our tasks. Articles, speeches, interviews. Stop and ed. V. Shklyar. - K.: URP, 1994. - 88 p.
  • Mykhailo Horyn, We had a big mission // Bogumila Berdykhovska, Olya Hnatiuk. Rebellion of a generation. Conversations with Ukrainian intellectuals. - K.: Spirit and Letter, 2004. - P. 185–234.
  • Mykhailo Horyn, Lysty z-za grat / Letters from behind bars. - Kharkiv: Kharkiv human rights group, "Folio", 2005. - 288 p., photo. (The first, typewritten edition - self-published by Ivan Hel, 1971).
  • Mykhailo Horyn, Light a candle / Kharkiv human rights group; Compiled by V. V. Ovsienko; Artist-designer B. E. Zakharov - Kharkiv: Human Rights, 2009 - 328 p., photo.
  • Mykhailo Horyn, selected [Lviv, 2010, without publication data]. - 460 p.
  • Mykhailo Horyn, Building an Independent and Democratic Ukraine, The Heritage Foundation, 29.8.1990

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g Погасла свічка Михайла Гориня, MAIDAN.ORG.UA, 13.1.2013
  2. ↑ IN MEMORIAM: MYKHAILO HORYN, UWC News, 16.1.2013
  3. ↑ a b Bohumila Berdykhovska: We had great mission. Conversation with Mykhailo HORYN’, Virtual museum. Dissident Movement in Ukraine
  4. ↑ a b c d e f g Василь Овсієнко, In Memoriam. Михайло Горинь, ІСТОРИЧНА ПРАВДА
  5. ↑ віртуальний музей, ДИСИДЕНТСЬКИЙ РУХ В УКРАЇНІ: HORYN, Mykhailo Mykolayovych
  6. ↑ a b Internet encyclopedia of Ukraine: Popular Movement of Ukraine
  7. ↑ Marta Kolomayets, Journalist
  8. ↑ Marta Kolomayets, Fulbright Ukraine
  9. ↑ Mikhailo Horyn, “In Thirteen Years We Have Failed to ‘Ukrainianize’ Ukraine”, «День», 2004

Literatura (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Georgy Kasyanov. Dissent: Ukrainian intelligentsia in the resistance movement of the 1960s-1980s. - K.: Lybid, 1995. - P. 10, 23, 47, 51, 55, 56, 73, 91, 94, 173, 174, 195, 198, 201
  • Taras Batenko. Mykhailo Horyn's candle. Strokes to the portrait. Library of the magazine "Republika". Series: political portraits. - K.: URP, 1995, No. 2. - 64 p
  • Berdychowska, Bogumiła; Hnatiuk, Ola (eds). ‘U nas bula velyka misiia: Rozmova z Mykhailom Horynem’ in Bunt pokolinnia: Rozmovy z ukraïns'kymy intelektualamy (Kyiv 2004)
  • Ukrainian Helsinki Group: To the 20th anniversary of its creation. - K.: URP, 1996. - P. 12-13.
  • Anatoly Rusnachenko. National liberation movement in Ukraine. - K.: Edition named after O. Telighi. - 1998. - P. 116, 142, 146, 152, 154, 155, 156, 165, 182, 184, 262, 263, 269, 271, 274, 275.
  • Ukrainian Public Group for Promoting the Implementation of the Helsinki Agreements: Documents and materials. In 4 volumes. Kharkiv human rights group; Compilers E. Yu. Zakharov and V. V. Ovsienko; Kharkiv: Folio, 2001. - Volume 1. – 8, 14-16, 26, 31, 33, 37-40, 45, 47, 51, 64-66, 81, 172, 174; T. 2. – 114; Volume 3 – 150, 176, 221, 239-244; T. 4 - 221. 239-242.
  • Boris Zakharov. Essay on the history of the dissident movement in Ukraine (1956–1967). Kharkiv human rights group; Industrial design B. Zakharov. - Kharkiv: Folio, 2003. - P. 30, 72, 80, 83-87, 89, 119, 126-127.
  • International biographical dictionary of dissidents of the countries of Central and Eastern Europe and the former USSR. T. 1. Ukraine. Part 1. - Kharkiv: Kharkiv human rights group; "Human Rights". - 2006. - P. 160-163.
  • The resistance movement in Ukraine: 1960-1990. Encyclopedic reference / Prev. Osyp Zinkevich, Oles Obertas. - K.: Smoloskip, 2010. - P. 160-162; 2nd edition - 2012. - P. 176-178
  • Myroslav Shkandrij, Ukrainian Nationalism: Politics, Ideology, and Literature, 1929-1956, Yale University Press 2015

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mychajlo_Horyn&oldid=23825517“