Natalia Gončarovová
| Natalja Sergejevna Gončarovová | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Наталья Сергеевна Гончарова |
| Narození | 21. červnajul. / 3. července 1881greg. Nagaevo-Karbonier |
| Úmrtí | 17. října 1962 (ve věku 81 let) Paříž |
| Místo pohřbení | Hřbitov Ivry |
| Bydliště | Tula (od 1881) Paříž (1915–1962) Moskva |
| Alma mater | Moskevská škola malířství, sochařství a architektury |
| Povolání | malířka, scénografka, kostýmní návrhářka, ilustrátorka, kreslířka, módní návrhářka, spisovatelka a umělkyně |
| Choť | Michail Fjodorovič Larionov (od 1955)[1] |
| Rodiče | Sergej Michajlovič Gončarov |
| Rod | House of Goncharov |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Natalia Sergejevna Gončarovová, rusky Наталья Сергеевна Гончарова (4. červen 1881, Něgajevo – 17. říjen 1962, Paříž) byla rusko-francouzská malířka, kostýmní výtvarnice a scénografka. Je autorkou nejdražšího obrazu, který namalovala žena – její obraz Španělka byl v únoru 2010 vydražen v dražební síni Christie's za 6,43 milionu liber.[2]
Život
Pocházela z významné ruské rodiny, která umění podporovala. Její prateta byla manželkou básníka Alexandra Sergejeviče Puškina, otec byl významný architekt.
Dětství trávila na statku svých prarodičů v Ladyžině u Tuly, kde ji trvale ovlivnil ruský folklór. Roku 1898 se na přání otce zapsala ke studiu lékařství, ale brzy přestoupila na studium sochařství na Moskevské škole malířství, sochařství a architektury. Zde se roku 1900 seznámila s malířem Michailem Larionovem, který ji také přesvědčil, aby se místo sochařství věnovala malířství. S ním pak žila do konce života, od roku 1955 jako manželka.
Absolvovala roku 1903. Silně na ní zapůsobila vlna avantgardy, zejména postimpresionismus, kubismus a fauvismus. Gončarová brzy přišla se svým osobitým rozvinutím těchto směrů, které kombinovala s prvky tradiční ruské lidové kultury, zejména s tradicí pravoslavných ikon.
V roce 1910 s Larionovem založili uměleckou skupinu Pikový spodek, ale záhy oba přestoupili do radikálnější avantgardní skupiny Oslí ocas. Kolem roku 1913 se podílela na sepsání tzv. Rayonistického manifestu, ale protože jedinými představiteli rayonismu byla sama Natalia a Larionov, směr brzy zanikl.
20. dubna 1914 Gončarovová a Larionov přesídlili do Paříže, kde začala pracovat pro Ballets Russes Sergeje Ďagileva. Pro tuto slavnou scénu navrhovala kulisy a kostýmy. Ďagilev oba partnery dokázal dobře zabezpečit, avšak roku 1930 zemřel a finanční situace Gančarovové a Larionova se zhoršila. Ona se pak pokusila živit ilustracemi knih. 8. září 1938 jí bylo uděleno francouzské občanství.
Po druhé světové válce se oba partneři propadli do úplné chudoby. V roce 1950 Larionova ranila těžká mrtvice a musel být natrvalo umístěn v pečovatelském domě. Gončarovová jedla v té době jen jediné jídlo denně - polévku, kterou dostávala zdarma v jedné pařížské restauraci. V červnu 1955, bídě navzdory, uzavřeli po padesáti letech partnerství Gončarovová a Larionov sňatek.
V závěru života už Gončarovová téměř netvořila, avšak posledním tvůrčím impulsem se pro ni stal let družice Sputnik v roce 1957. Ten v ní probudil vlastenecké city, a tak namalovala více než dvacet pláten oslavujících let Sputniku. To bylo její poslední dílo, které vytvořila za obrovských bolestí na lůžku, sužovaná rakovinou a artritidou.
Zemřela roku 1962, její tělo bylo pohřbeno na hřbitově v Ivry. Michail Larionov zemřel o dva roky později a byl pohřben po Nataliině boku.[3]
Galerie
-
Autoportrét (1907) -
Ženy s hráběmi (1907) -
Chorovod (1910) -
Cyklista (1913)
.jpg)
.jpg)
Odkazy
Reference
- ↑ Pionnières, Artistes dans le Paris des années folles. 2022. [cit. 2022-06-03].
- ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/128613-dila-goncarovove-opustila-cesko/
- ↑ http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=1095
