Natalia Gončarovová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Natalia Gončarovová
Natalia Sergeyevna Goncharova.jpg
Narození 21. červnajul. / 3. července 1881greg.
Tulská gubernie
Úmrtí 17. října 1962 (ve věku 81 let)
Paříž
Alma mater Moskevská škola malířství, sochařství a architektury
Manžel(ka) Mikhail Larionov (od 1955)
Rodiče Sergey Goncharov
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Natalia Sergejevna Gončarovová, rusky Наталья Сергеевна Гончарова (4. červen 1881, Něgajevo17. říjen 1962, Paříž) byla rusko-francouzská malířka, kostýmní výtvarnice a scénografka. Je autorkou nejdražšího obrazu, který namalovala žena – její obraz Španělka byl v únoru 2010 vydražen v dražební síni Christie's za 6,43 milionu liber.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházela ze známé ruské rodiny, její prateta byla manželkou básníka Alexandra Sergejeviče Puškina, otec byl významný architekt.

Dětství trávila na statku svých prarodičů v Ladyžině u Tuly. Zde na ni zapůsobil ruský folklór. Roku 1898, na přání otce, začala studovat lékařství, ale velice rychle sběhla ke studiu sochařství na Moskevské škole malířství, sochařství a architektury. Zde se roku 1900 seznámila s malířem Michailem Larionovem. S ním pak žila do konce života. Byl to také on, kdo ji přiměl věnovat se nikoli sochařství, ale malířství.

Absolvovala roku 1903. Silně na ní zapůsobila vlna avantgardy, zejména postimpresionismus, kubismus a fauvismus. Gončarová brzy přišla se svým osobitým rozvinutím těchto směrů, a to kombinováním s prvky tradiční ruské lidové kultury, zejména s tradicí pravoslavných ikon.

V roce 1910 s Larionovem založili uměleckou skupinu Pikový spodek. Záhy oba přestoupili do další avantgardní skupiny Oslí ocas. Kolem roku 1913 se podílela na sepsání tzv. Rayonistického manifestu. Ona a Larionov však byli v podstatě jedinými představiteli rayonismu.

20. dubna 1914 Gončarovová a Larionov přesídlili do Paříže. Zde začala pracovat pro Ballets Russes Sergeje Ďagileva. Vytvářela pro tuto slavnou scénu kulisy a kostýmy. Ďagilev oba partnery dokázal dobře zabezpečit, avšak roku 1930 zemřel a finanční situace Gančarovové a Larionova se zhoršila. Ona se pak pokusila živit ilustracemi knih.

8. září 1938 jí bylo uděleno francouzské občanství.

Po druhé světové válce se oba partneři propadli do úplné chudoby. V roce 1950 Larionova ranila těžká mrtvice a musel být natrvalo umístěn v pečovatelském domě. Gončarovová jedla v té době jen jediné jídlo denně - polévku, kterou dostávala zdarma v jedné pařížské restauraci. V červnu 1955, bídě navzdory, uzavřeli po padesáti letech partnerství Gončarovová a Larionov sňatek.

V závěru života už Gončarovová téměř netvořila, avšak posledním tvůrčím impulsem se pro ni stal let družice Sputnik v roce 1957. Ten v ní probudil vlastenecké city, a tak namalovala více než dvacet pláten oslavujících let Sputniku. To bylo její poslední dílo, které vytvořila za obrovských bolestí na lůžku, sužovaná rakovinou a artritidou.

Zemřela roku 1962, její tělo bylo pohřbeno na hřbitově Ivry. Michail Larionov zemřel o dva roky později, byl pohřben po Nataliině boku.[2]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/128613-dila-goncarovove-opustila-cesko/
  2. http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=1095