Markomanské války
Šablona:Infobox válka Markomanské války představovaly sérii válek, které proběhly v době vlády římského císaře Marka Aurelia mezi lety 166 až 180, kdy ze severu vpadly do římské říše početné kmeny Sarmatů, po nichž následovali germánští Markomani a Kvádové. Těmto kmenům se podařilo rozprášit římské legie v provincii Pannonia (dnešní Maďarsko), vtrhly až do severní Itálie a oblehly město Aquileia. Marcus Aurelius je zahnal zpět za Dunaj a v roce 172 zahájil mohutnou ofenzívu (expeditio Germanica prima). U Carnunta v severozápadní části provincie Pannonia (dnešní Rakousko) postavil pontonový most přes Dunaj a zahájil trestnou výpravu proti Germánům. Tato výprava pronikla hluboko do jejich území. Ve velké bitvě se Římanům podařilo porazit početnou převahu Sarmatů a Kvádů a roku 175 s nimi uzavřeli mírovou smlouvu, která vnutila Germánům těžké podmínky.
O dva roky později konflikt propukl znovu a Římané Germány znovu porazili (expeditio Germanica secunda). Na původně germánském území zůstala okupační armáda o síle 40 000 mužů a dokonce se uvažovalo o vzniku nových dvou provincií Marcomannia a Sarmatia na území dnešní České republiky a Slovenska. Císař Marcus Aurelius ale roku 180 zemřel a jeho nástupce, syn Commodus, boje ukončil a uzavřel s germánskými kmeny mírovou smlouvu, která dočasně omezila samostatnost jednotlivých kmenů.
Fáze markomanských válek
Markomanské války lze z hlediska chronologického rozdělit na několik fází:
1. fáze (165/6-171/172) – útok barbarských kmenů na Římskou říši – konflikty se odehrávaly převážně na území říše
2. fáze (171/172-174) – obrat situace – ofenziva římské armády na nejsilnější kmeny (Kvády, Markomany a sarmatské Jazygy)
3. fáze (175-179/180) – po krátké přestávce opětovné boje, po smrti Marka Aurelia uzavřel s Germány mír jeho syn a nástupce Commodus
První dvě fáze bývají také označovány jako první markomanská válka, třetí fáze jako druhá markomanská válka Příčiny vzniku těchto válek nejsou zcela jasné. Někteří autoři uvádějí, že byly výsledkem tlaku severních kmenů (Gótů), jiní zase, že byly důsledkem primitivního zemědělství a tím i nedostatku půdy. V úvahu však připadá také konflikt zájmů mezi stále se rozvíjejícími Germány a římskou říší, která se snažila zasahovat i do záležitostí v oblastech, které nebyly přímo pod její vládou. Těsně před začátkem markomanských válek byly z oblasti středního Podunají poslány některé legie na východ, aby posílily jednotky bojující v té době s Parthy. Obrana však pravděpodobně nebyla nějak výrazně oslabena.
1. fáze (165/166-171/172)
Za počátek markomanských válek se považuje útok asi 6 000 Langobardů, Obiů a patrně i jiných kmenů (mezi nimi i Markomanů) na území římské říše v roce 165 nebo 166. Tento útok směřoval údolím řeky Moravy nebo údolím Váhu. Germáni byli odraženi a tak poslali svého zástupce s žádostí o mír k místodržiteli Horní Pannonie (v té době Marcus Iallius Bassus). Tento útok však nebyl ojedinělý. V létě roku 166 zaútočili barbarské kmeny také v oblasti Dácie a pravděpodobně také na Noricum a Raetii. I když nedosáhli žádného výraznějšího úspěchu a Římanům se podařilo situaci uklidnit, zanedlouho vytáhly do boje znovu. Nejdůrazněji si počínaly kmeny se středního Podunají (Markomani, Kvádové a Jazygové), kterým se podařilo přes Pannonii a Noricum dostat letech 169-170 až do severní Itálie, kde vypálily město Opitergium a oblehly Aquileiu. Současně způsobily v Pannonii, Noricu a Raetii velké hmotné škody. Poničeny byly mimo jiné také důležité římské vojenské opěrné body Vindobona a Carnuntum. Přibližně ve stejné době také plenili Kostobokové Thrákii a dvě vandalské skupiny (Hasdingové a Lakringové) pronikaly do severní Dácie.
Současně došlo i k útoku v jiných částech Dunaje a celkem se této ofenzivy zúčastnilo více než 20 kmenů (někteří autoři se domnívají, že mezi nimi mohly být i kmeny slovanské, což lze ovšem jen stěží prokázat). Římané se museli zmobilizovat a posílit svou obranyschopnost. Kvůli nedostatku financí musel dokonce Marcus Aurelius uspořádat dražbu vlastního majetku. Byly sestaveny dvě nové legie z obyvatel Itálie (ti již v té době do legií normálně zařazováni nebyli). Pohraniční vojenské tábory byly posilovány čerstvě odvedenými vojáky. Vážnost situace dokumentuje také fakt, že do armády byli odváděni i otroci (což se předtím stalo pouze v době, kdy Hannibal vkročil se svými vojsky do Itálie) a gladiátoři. Kromě posílení hranic museli Římané přistoupit také k budování opevnění měst ve vnitrozemí. Války s Germány v Podunají se zúčastnily legie a pomocné sbory z nejrůznějších částí říše (např. jeruzalémská X. legie či africká III. legie).
2. fáze (171/172-174)
Římanům se nakonec podařilo zmobilizovat všechny prostředky a také využít nepřátelství a rozpory, jež panovaly mezi jednotlivými barbarskými kmeny a přejít do protiútoku. K tomu došlo v roce 172, kdy římská vojska poprvé překročila Dunaj. Zaútočila na Kvády a pravděpodobně ještě téhož roku je donutila uzavřít mír. V příštím roce porazili Římané Markomany. Než se však stačili obrátit proti Jazygům, Kvádové sesadili krále, kterého jim dosadil Marcus Aurelius a spojili se s Jazygy proti Římanům. Těm se však i přesto podařilo oba sjednocené kmeny porazit a Kvádové tak museli přijmout mnohem tvrdší podmínky kapitulace než tomu bylo v prvním případě. Římané donutili barbary, aby opustili území bezprostředně u Dunaje, přijali na svá území vojenské posádky a vydali zpět zajatce a přeběhlíky. Vzápětí poté však přišla zpráva z východu o vzpouře syrského místodržitele (Avidius Cassius) a tak se musel Marcus Aurelius vydat na tažení na Blízký východ. Spolu s ním musela i část vojsk nedávno poražených kmenů (Markomanů, Kvádů, Naristů)
3.fáze (175-179/180)
Teprve po zajištění situace na východě se mohl Marcus Aurelius vrátit do Říma a oslavit své vítězství nad kmeny ze severu. Tato radost však netrvala dlouho. Už v roce 177 začaly boje nanovo. Římané nejprve ujednali nový mír s Jazygy, který byl pro ně výhodnější, než ten starý. Proti ostatním však museli bojovat hluboko v jejich území. Z té doby pochází proslulý nápis z Trenčína, který pochází ze zimy 179/180. Avšak než byly všechny boje zakončeny, zemřel 17. března roku 180 Marcus Aurelius. Místo něj nastoupil jeho syn Commodus. Ten však neměl příliš velký zájem na bojích s kmeny za Dunajem a tak nedlouho po otcově smrti s nimi uzavřel mír. Názory na to, proč tomu tak bylo se různí. Antičtí autoři to dávali za vinu Commodovi. Dnešní historikové se spíše domnívají, že šlo o vysílení obou stran dlouhými boji. Uzavřené mírové podmínky však nijak nenaznačovaly, že by barbarské kmeny byly v poslední fázi války pouze v defenzivě, a ani po tomto míru nenastal na hranicích klid. Commodus začal hranici na Dunaji opevňovat a dokonce platil některým kmenům za dodržování příměří. Pravděpodobně pak byla ještě za vlády Commoda vedena jedna válka proti Germánům sousedícím s Horní Pannonií. Tato výprava nejspíše proběhla v roce 188 nebo 189.
Bibliografie
- Cejnková, Dagmar, Komoróczy, Balázs, Tejral, Jaroslav. Římané a Germáni. Nepřátelé, rivalové, sousedé. Brno, 2003.
- Droberjar, Eduard. Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě.
- Oliva, P.: Pannonie a počátky krize římského impéria, Praha, 1959.
- Šimek, E.: Keltové a Germáni v našich zemích, Brno, 1934.
- Kolektiv autorů. Slovník antické kultury. Praha, 1974.