Lilek potměchuť

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Lilek potměchuť

Lilek potměchuť
Lilek potměchuť
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: lilkotvaré (Solanales)
Čeleď: lilkovité (Solanaceae)
Rod: lilek (Solanum)
Binomické jméno
Solanum dulcamara
L., 1753

Lilek potměchuť (Solanum dulcamara) je vytrvalý jedovatý polokeř z čeledi lilkovitých. Vyskytuje se s výjimkou nejsevernějších oblastí prakticky po celé Evropě (po Skotsko, jižní Norsko, střední Švédsko až po Kavkaz a Zakavkazí), severní části Malé Asie, celou jižní část Sibiře až po Bajkal, v severovýchodní Africe, roztroušeně na Blízkém Východě a ve Střední Asii. Výskyt je hlášen i v mírném pásu Severní Ameriky (severní polovina USA a jižní části Kanady); někteří autoři však považují tamější rostliny za samostatné druhy.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Lycopersicon dulcamara (Linné, 1753) Medikus, 1783 - rajče potměchuť
  • Solanum dulcamarum Saint-Léger, 1880 - lilek potměchuť
  • Solanum flexuosum Moench, 1794 - lilek popínavý
  • Dulcamara flexuosa Moench, 1794 - potměchuť popínavá
  • Dulcamara lignosa Gilibert, (nom. inval.) - (potměchuť dřevnatá)
  • Solanum assimile Frivaldszky von Frivald, 1836
  • Solanum littorale Raab, 1819 - (lilek pobřežní)
  • Solanum lyratum Thunberg ex A. Murray in Linné, 1784 - (lilek lyrovitý)
  • Solanum pseudopersicum Pojark, 1955 - (lilek pseudoperský)
  • Solanum ruderale Salisbury, 1796 (nom. illeg.) - (lilek rumištní)
  • Solanum ruderale F. Philippi, 1881 - (lilek rumištní)
  • Solanum rupestre F. W. Schmidt, 1793 - (lilek skalní)
  • Solanum scandens Lamarck, 1779 (nom. illeg., non Mill.) - (lilek popínavý)
  • Solanum scandens Necker, 1768 (nom. illeg., non Mill.) - (lilek popínavý)
  • Solanum serpentini Borbás et Waisbecker, 1897 - (lilek hadovitý)
Poznámka
Česká jména uvedená v závorce jsou vytvořena pro potřebu Wikipedie.

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Lilek potměchuť je vytrvalý polokeř s popínavými nebo poléhavými větvemi 30-200 cm dlouhými, na bázi dřevnatějí.

Listy jsou řapíkaté, střídavé, tmavě zelené, celistvé až široce vejčité, nebo hrálovitě ouškaté.

Kvete od května do září. Květ se člení na vytrvalý kalich a kolovitou, modrofialovou korunu s nazpět ohnutými cípy. Květy jsou nahloučeny v řídkých latovitých květenstvích.

Plodem je kulatá až protáhlá a zašpičatělá lesklá bobule červené barvy obsahující 30-45 semen.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Roste v pobřežních křovinách, na okrajích lesů, v příkopech a na rumištích.

Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]

Karboxylové kyseliny[editovat | editovat zdroj]

Sacharidy[editovat | editovat zdroj]

Glykosidy[editovat | editovat zdroj]

Alkaloidy[editovat | editovat zdroj]

Saponiny[editovat | editovat zdroj]

Barviva[editovat | editovat zdroj]

Fyziologický účinek[editovat | editovat zdroj]

Otravy[editovat | editovat zdroj]

K otravě může dojít zejména u dětí po požití bobulí (není to však příliš časté, neboť zpočátku sice chutnají sladce, posléze se však chuť změní na odporně hořkou. Otrava se projevuje po požití většího množství plodů křečemi v hrdle a ústech, nevolností, zvracením, průjmem, zvýšeným tepem (podrobně viz heslo solanin). Na našem území se vyskytuje podobně (trochu méně) jedovatá bylina lilek černý, jehož plody jsou černé.

Farmakologické působení[editovat | editovat zdroj]

Sušená droga má silně baktericidní, fungicidní (protiplísňové) a antiflamatorické (protizánětlivé) účinky. Údajně působí též kancerostaticky.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Jako droga se užívají sušené výhonky větví bez listů (Stipites sensu caules dulcamarae) sbírané na jaře před olistěním, nebo na podzim po opadání listí. Používá se především zevně při ekzémech, některých formách lupenky (psoriasis) a při zánětech kůže. Tlumí záněty dýchacího ústrojí a pomáhá při astmatu. Zmírňuje též projevy epilepsie. Užívá se ve formě prášku, nálevu nebo tinktury.

Značné použití našla v homeopatii.

Vzhledem k vysokému obsahu jedovatých látek by neměla být používána laiky bez dohledu lékaře.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Květena České republiky, díl 6 / B. Slavík (Ed.). - Praha : Academia, 2000. - S. 263-264.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]