Lilek potměchuť

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxLilek potměchuť
alternativní popis obrázku chybí
Lilek potměchuť
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádlilkotvaré (Solanales)
Čeleďlilkovité (Solanaceae)
Rodlilek (Solanum)
Binomické jméno
Solanum dulcamara
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lilek potměchuť (Solanum dulcamara) je vytrvalý jedovatý polokeř z čeledi lilkovitých. Vyskytuje se s výjimkou nejsevernějších oblastí prakticky po celé Evropě (po Skotsko, jižní Norsko, střední Švédsko až po Kavkaz a Zakavkazí), v severní části Malé Asie, na jižní části Sibiře až po Bajkal, v severovýchodní Africe, roztroušeně na Blízkém Východě a ve Střední Asii. Výskyt je hlášen i v mírném pásu Severní Ameriky (severní polovina USA a jižní části Kanady); někteří autoři však považují tamější rostliny za samostatné druhy.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Lycopersicon dulcamara (Linné, 1753) Medikus, 1783
  • Solanum dulcamarum Saint-Léger, 1880
  • Solanum flexuosum Moench, 1794
  • Dulcamara flexuosa Moench, 1794
  • Dulcamara lignosa Gilibert, (nom. inval.)
  • Solanum assimile Frivaldszky von Frivald, 1836
  • Solanum littorale Raab, 1819
  • Solanum lyratum Thunberg ex A. Murray in Linné, 1784
  • Solanum pseudopersicum Pojark, 1955
  • Solanum ruderale Salisbury, 1796 (nom. illeg.)
  • Solanum ruderale F. Philippi, 1881
  • Solanum rupestre F. W. Schmidt, 1793
  • Solanum scandens Lamarck, 1779 (nom. illeg., non Mill.)
  • Solanum scandens Necker, 1768 (nom. illeg., non Mill.)
  • Solanum serpentini Borbás et Waisbecker, 1897

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Lilek potměchuť je vytrvalý polokeř s popínavými nebo poléhavými větvemi 30–200 cm dlouhými, na bázi dřevnatějí. Listy jsou řapíkaté, střídavé, tmavě zelené, celistvé až široce vejčité, nebo hrálovitě ouškaté.

Kvete od května do září. Květ se člení na vytrvalý kalich a kolovitou, modrofialovou korunu s nazpět ohnutými cípy. Květy jsou nahloučeny v řídkých latovitých květenstvích. Plodem je kulatá až protáhlá a zašpičatělá lesklá bobule červené barvy obsahující 30–45 semen.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Roste v pobřežních křovinách, na okrajích lesů, v příkopech a na rumištích.

Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]

Karboxylové kyseliny[editovat | editovat zdroj]

Sacharidy[editovat | editovat zdroj]

Glykosidy[editovat | editovat zdroj]

Alkaloidy[editovat | editovat zdroj]

Saponiny[editovat | editovat zdroj]

Barviva[editovat | editovat zdroj]

Fyziologický účinek[editovat | editovat zdroj]

Otravy[editovat | editovat zdroj]

K otravě může dojít zejména u dětí po požití bobulí (není to však příliš časté, neboť zpočátku sice chutnají sladce, posléze se však chuť změní na odporně hořkou). Otrava se projevuje po požití většího množství plodů křečemi v hrdle a ústech, nevolností, zvracením, průjmem, zvýšeným tepem (podrobně viz heslo solanin). Na českém území se vyskytuje podobně (trochu méně) jedovatá bylina lilek černý, jehož plody jsou černé.

Farmakologické působení[editovat | editovat zdroj]

Sušená droga má silně baktericidní, fungicidní (protiplísňové) a antiflamatorické (protizánětlivé) účinky. Údajně působí též kancerostaticky.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Jako droga se užívají sušené výhonky větví bez listů (Stipites sensu caules dulcamarae) sbírané na jaře před olistěním, nebo na podzim po opadání listí. Používá se především zevně při ekzémech, některých formách lupenky (psoriasis) a při zánětech kůže. Tlumí záněty dýchacího ústrojí a pomáhá při astmatu. Zmírňuje též projevy epilepsie. Užívá se ve formě prášku, nálevu nebo tinktury.

Značné použití našla v homeopatii.

Vzhledem k vysokému obsahu jedovatých látek by neměla být používána laiky bez dohledu lékaře.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HRUŠKA, Blahoslav. Jak se léčit rostlinami. 3., upravené. vyd. Praha: Volvox Globator, 1996. 470 s. ISBN 80-7207-027-4. Kapitola Potměchuť, s. 311–314. 
  • JANČA, Jiří; ZENTRICH, Josef Antonín. Herbář léčivých rostlin. 1. vyd. Díl 4. Praha: Eminent, 1996. 287 s. ISBN 80-85876-20-5. Kapitola Potměchuť, s. 36–39. 
  • JIRÁSEK, Václav; ZADINA, Rudolf; BLAŽEK, Zdeněk. Naše jedovaté rostliny. Ilustrace Ludmila Jiřincová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 384 s. cnb000682015. Kapitola Solanum dulcamara L. – lilek potměchuť, s. 283–284. 
  • KRESÁNEK, Jaroslav, a kol. Atlas liečivých rastlín a lesných plodov. 1. vyd. Martin: Vydavatel'stvo Osveta, n. p., 1977. 766 s. Kapitola Ľuľok sladkohorký – Lilek potměchuť, s. 358–359. (slovensky) 
  • Květena České republiky, díl 6 / B. Slavík (Ed.). – Praha : Academia, 2000. – S. 263-264.
  • MATTIOLI, Pietro Andrea. Herbář, neboli, Bylinář: dílo veškeré lékařské přírodní vědy. Svazek 3. Olomouc: Dobra & Fontána, 2000. 833-1267 s. ISBN 80-86179-13-3. Kapitola Bylina hořká sladká. Potměchuť, s. 1048–1050. 
  • THURZOVÁ, Ľudmila, et al. Malý atlas liečivých rastlín. 8. vyd. Martin: Vydavatel'stvo Osveta, n. p., 1984. 448 s. Kapitola Ľuľok sladkohorký – Solanum dulcamara L., s. 320. (slovensky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]