C (programovací jazyk)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Jazyk C)
Skočit na: Navigace, Hledání
C
Paradigma: imperativní (procedurální), strukturovaný
Vznikl v: 1972
Autor: Dennis Ritchie
Vývojář: Dennis Ritchie & Bell Labs
Poslední verze: C11 / prosinec 2011
Typová kontrola: statická, slabá, nominativní
Hlavní implementace: clang, GCC, Intel C, MSVC, Pelles C, Watcom C
Dialekty: Cyclone, Unified Parallel C, Split-C, Cilk, C*
Ovlivněn jazyky: B (BCPL, CPL), ALGOL 68, Assembler, PL/1, Fortran
Ovlivnil jazyky: AMPL, AWK, csh, C++, C--, C#, Objective-C, BitC, D, Go, Java, JavaScript, Limbo, LPC, Perl, PHP, Pike, Processing, Seed7 a řadu dalších
OS: multiplatformní
Ken Thompson a Dennis Ritchie

C je programovací jazyk, který počátkem 70. let 20. století vyvinuli Ken Thompson a Dennis Ritchie pro potřeby operačního systému Unix. V současné době je to jeden z nejpopulárnějších jazyků, zřejmě nejčastější pro psaní systémového softwaru, ale velmi rozšířený i pro aplikace. C je nízkoúrovňový, kompilovaný, relativně minimalistický programovací jazyk. Je dostatečně mocný na většinu systémového programování (ovladače a jádro OS), přičemž zbytek lze dořešit tzv. inline assemblerem, tedy metodou zápisu assembleru přímo do kódu. Zdrojový kód C je přitom mnohem čitelnější než assembler, je jednodušší ho zapsat a navíc je snáze přenositelný na jiné architektury. Proto jsou často operační systémy, překladače, knihovny a interprety vysokoúrovňových jazyků implementovány právě v C. Mnoho dalších moderních programovacích jazyků přebírá způsob zápisu (neboli syntaxi) z jazyka C, například C++, Java, Perl a PHP.

Ukládání dat je v C řešeno třemi základními způsoby: statickou alokací paměti (při překladu), automatickou alokací paměti na zásobníku a dynamickou alokací na haldě (heap) pomocí knihovních funkcí. Jazyk disponuje jen minimální abstrakcí nad alokací: s pamětí se pracuje přes datový typ zvaný ukazatel, který drží odkaz na paměťový prostor daného typu proměnné, ale je na něm možné provádět aritmetické operace (tyto operace ale neoperují s ukazateli přímo na úrovni jednotlivých bajtů, nýbrž přihlíží k velikosti datového typu, na který ukazují – existují ale také ukazatele typu void *, které mohou odkazovat na jakýkoliv typ dat uložený v paměti.). Ukazatele tedy existují nezávisle na proměnných, na které odkazují, a je na odpovědnosti programátora, aby neukazovaly na paměť nealokovanou.

Ukazatele jsou velmi mocným nástrojem, protože C jazyk povoluje ukazatele nejen na data, ale i na funkce. Současně jsou ukazatele z hlediska přenositelnosti a rizika zhroucení programu při jejich nesprávném použití Achillovou patou jazyka. Na druhou stranu programátor má plnou zodpovědnost za alokaci paměti, není zde tedy závislost na automatickém dealokátoru paměti (garbage collector). Jazyky Java a C#, oba odvozené od C, používají méně univerzální způsob odkazování alokovaných proměnných, který snižuje pravděpodobnost chyby v programu. Jazyk C++, původně rozšíření jazyka C, ovšem zodpovědnost programátora za alokaci zachoval (s výjimkou normy C++11, kde je to možnost volby).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Vývoj jazyka C začal v Bellových laboratořích AT&T mezi léty 1969 a 1973. Ritchie tvrdí, že nejpřínosnější období bylo v roce 1972. Pojmenování „C“ zvolili, protože mnoho vlastností přebírali ze staršího jazyka zvaného „B“, jehož název byl zase odvozen od jazyka BCPL (ale to není jisté, neboť Thompson také vytvořil jazyk Bon na poctu své ženy Bonnie).

V roce 1973 se stal jazyk C dostatečně stabilním. Většina zdrojového kódu jádra Unixu, původně napsaného v assembleru PDP-11, byla přepsána do C. Unix tedy patří mezi první operační systémy, které byly napsané v jiném než strojovém jazyce či assembleru. Předchozí byl například systém Multics (napsaný v PL/I) a TRIPOS (napsaný v BCPL).

K&R C[editovat | editovat zdroj]

V roce 1978, Ritchie a Brian Kernighan vydali první vydání knihy The C Programming Language. Tato kniha, mezi programátory C známá jako „K&R“, sloužila po mnoho let jako neformální specifikace jazyka. Verze C, kterou takto popsali, bývá označována jako „K&R C“. (Druhé vydání knihy popisovalo novější standard ANSI C.)

K&R zavedli následující vlastnosti jazyka:

  • datový typ struct
  • datový typ long int
  • datový typ unsigned int
  • Operátor =+ byl změněn na +=, a podobně (=+ mátl lexikální analyzér překladače C).

K&R C je považován za základní normu, kterou musejí obsahovat všechny překladače jazyka C. Ještě mnoho let po uvedení ANSI C to byl „nejmenší společný jmenovatel“, který využívali programátoři v jazyce C kvůli maximální přenositelnosti, protože zdaleka ne všechny překladače plně podporovaly ANSI C.

V několika letech následujících po uvedení K&R C bylo uvedeno a přidáno několik „neoficiálních“ vlastností jazyka, které byly podporovány překladači od AT&T a některých dalších dodavatelů. Změny zahrnují:

  • datový typ void * a funkce vracející void
  • funkce vracející typ struct nebo union
  • položky ve struct se ukládají do odděleného jmenného prostoru pro každý struct
  • modifikátor const
  • standardní knihovnu zahrnující většinu funkcí implementovaných různými dodavateli
  • výčtový typ enumeration
  • datový typ float

ANSI C a ISO C[editovat | editovat zdroj]

V pozdních sedmdesátých letech začalo C nahrazovat BASIC jako přední programovací jazyk pro mikropočítače. Během osmdesátých let bylo přejato pro použití na platformě IBM PC a jeho popularita se značně zvýšila. Tou dobou Bjarne Stroustrup a další v Bellových laboratořích začali pracovat na rozšiřování C o objektově orientované prvky. Jazyk, který vytvořili, zvaný C++, je dnes nejrozšířenější programovací jazyk pro aplikace na Microsoft Windows; C zůstává stále populárnější ve světě Unixu.

V roce 1983 se American National Standards Institute (ANSI) dohodla na sestavení komise X3J11, aby vytvořila standardní specifikaci C. Po dlouhém a pracném procesu byl standard dokončen v roce 1989 a schválen jako ANSI X3.159-1989 „Programming Language C“. Tato verze jazyka je často stále označována jako ANSI C. V roce 1990 byl standard ANSI C (s drobnými změnami) adoptován institucí International Organization for Standardization (ISO) jako „ISO 9899|ISO/IEC 9899:1990“.

Jedním z cílů standardizačního procesu ANSI C byl vytvořit nadmnožinu K&R C zahrnující mnoho „neoficiálních vlastností“. Navíc standardizační komise přidala několik vlastností jako funkční prototypy (vypůjčené z C++) a schopnější preprocesor.

ANSI C je dnes podporováno téměř všemi rozšířenými překladači. Většina kódu psaného v současné době v C je založena na ANSI C. Jakýkoli program napsaný pouze ve standardním C je přeložitelný a spustitelný na jakékoli platformě, která odpovídá tomuto standardu. Nicméně mnoho programů se dá přeložit pouze na jedné platformě nebo jedním překladačem, kvůli použití nestandardních knihoven, např. pro grafiku, a také některé překladače v implicitním módu neodpovídají standardu ANSI C.

C99[editovat | editovat zdroj]

Po standardizaci jazyka v roce 1989 se většina vývoje soustředila na jazyk C++. Přesto však na konci 90. let došlo k vydání dokumentu ISO 9899:1999 (obvykle nazývaný C99), který byl následně v březnu 2000 přijat i jako ANSI standard.

C99 představil několik nových vlastností, které byly mnohdy v překladačích už implementovány jako rozšíření:

  • Inline funkce
  • Proměnné mohou být deklarovány kdekoli (jako v C++), v C89 mohly být deklarovány pouze na začátku bloku
  • Několik nových datových typů, včetně long long int (tj. 64 bitový integer), bool (logický ano/ne typ) nebo typ complex určený na reprezentaci komplexních čísel.
  • Pole s nekonstantní velikostí
  • Podpora pro zakomentování jednoho řádku //, tak jako v jazycích C++ nebo BCPL
  • Nové knihovní funkce, hlavně ve formě náhrady za funkce náchylné na přetečení na zásobníku, např. snprintf()
  • Nové hlavičkové soubory, např. stdint.h
  • Variadická makra (makra C preprocesoru s proměnným počtem argumentů)
  • Klíčové slovo restrict, které v deklaraci ukazatele specifikuje, že na paměť odkazovanou tímto ukazatel nepřistupuje žádný jiný ukazatel (např. int* restrict foo;), díky čemuž překladač může produkovat optimalizovanější kód; zajištění, aby tomu skutečně tak bylo, je na programátorovi (při nedodržení je chování programu nedefinované)

Standard C99 je v některých ohledech přísnější než původní standard C89; například je (až na výjimky) zakázáno přistupovat k paměti prostřednictvím ukazatele jiného typu, než pomocí jakého byla zapsána. Toto omezení poskytuje překladači prostor k lepší optimalizaci, ale může způsobit problémy s kompilací starších programů.

Žádný kompilátor zatím neobsahuje kompletní implementaci C99, přestože některé jsou poměrně blízko (GCC). Firmy jako Microsoft nebo Borland neprojevily velký zájem o implementaci C99, především kvůli tomu, že většinu nových vlastností poskytuje C++ a to často nekompatibilně s C99 (datový typ complex v C99 versus třída complex v C++).

„Hello, World!“ v C[editovat | editovat zdroj]

Následující jednoduchá aplikace vypíše „Hello, World!“ na standardní výstup (většinou obrazovku, ale může to být i do souboru nebo na jiné hardwarové zařízení nebo dokonce i bit bucket, což závisí na nastavení standardního výstupu v době spuštění programu). Jedna z verzí se poprvé objevila v K&R.

# include <stdio.h>
 
int main(void)
{
    printf("Hello, World!\n");
    return 0;
}


Charakteristika jazyka C[editovat | editovat zdroj]

Datové typy[editovat | editovat zdroj]

Programovací jazyk C má tyto datové typy:

  • char – Používá se pro znaky
  • int – Používá se pro celá čísla
  • float – Používá se pro desetinné číslo s plovoucí řádovou čárkou
  • double – Používá se pro desetinné číslo s plovoucí řádovou čárkou s dvojnásobnou přesností
  • void – Používá se, pokud nepotřebujeme žádnou hodnotu (např. u funkcí)

Řídící příkazy[editovat | editovat zdroj]

Řídící příkazy určují průběh zpracovávání programu. Jako takové tvoří páteř programů.

if[editovat | editovat zdroj]

Příkaz if je jedním z příkazů jazyka C pro větvení programu (někdy nazývané také jako podmíněné příkazy). Jeho činnost je určena výsledkem testu podmínky, která je vyhodnocena jako pravdivá, nebo nepravdivá. Jednoduše řečeno, podmíněné činí rozhodnutí na základě vyhodnocení nějaké podmínky.

if (výraz)
	příkaz;

příklad:

/* Když je hodnota proměnné i rovna jedna, provede se vypsání textu. */
if (i==1)
    printf("\nHodnota promenne 'i' je jedna.");

if – else[editovat | editovat zdroj]

K příkazu if můžete přidat else. Pokud tak učiníte, tak programu řeknete, co má dělat, i pokud bude podmínka nepravdivá. Konstrukce poté může vypadat takto:

if (výraz)
	příkaz1;
else
	příkaz2;

1. příklad:

/* Podle velikosti promenne j se provede prikaz vypisujici informace o jeji hodnote. */
if (j<3)
    printf("\nHodnota promenne j je mensi nez tri.");
else
    printf("\nHodnota promenne j je vetsi nebo rovna trem.");

2. příklad:

# include<stdio.h>
 
/* Program, který ze tří celých čísel vybere největší. */
 
int nej(int a, int b, int c)
{
  int vysl;
  if (a>b)
  {
    if (a>c)
      vysl = a;
    else
      vysl = c;
  }
  else
  {
    if (b>c)
      vysl = b;
    else
      vysl = c;
  }
  return(vysl);
}
 
int main()
{
  int a;
  int b;
  int c;
  printf("Tento program vyhodnoti nejvyssi ze tri zadanych cisel.\n");
  printf("Zadej prvni cislo:");
  scanf("%d", &a);
  printf("Zadej druhe cislo:");
  scanf("%d", &b);
  printf("Zadej treti cislo:");
  scanf("%d", &c);
  printf("Nejvetsi cislo je: %d\n", nej(a,b,c));
  return(0);
}

Vývojový diagram k příkladu:
Vývojový diagram programu

switch[editovat | editovat zdroj]

Příkaz switch slouží k výběru jedné z několika větví programu, která se má provést v závislosti na nějaké celočíselné hodnotě. Jeho formát je následující:

switch (celočíselný výraz)
{
	case hodnota1:
		příkazy1;
		break;
	case hodnota2:
		příkazy2;
		break;
	...
	default:
		příkazy pro všechny ostatní případy;
		break;
}

Podle hodnoty celočíselného výrazu se vybere jedna z větví case. Je-li hodnota výrazu rovna hodnotě1, provedou se příkazy1, je-li rovna hodnotě2, provedou se příkazy2, atd. Příkaz break na konci každé větve není povinný, ale pokud tam není, začne se po skončení větve provádět další větev v pořadí bez ohledu na hodnotu výrazu. Chceme-li tedy pro každou hodnotu provádět jedinou větev, je break nutný na konci každé větve kromě poslední. Větev default (je-li přítomna) se vykoná v případě, že hodnota výrazu není rovna ani jedné z hodnot uvedených za příkazy case. Obvykle se uvádí jako poslední, není to však vyžadováno.

Příklad

# define CZ 1
# define EN 2
# define DE 3
int jazyk;
...
/* V zavislosti na hodnote promenne 'jazyk' se vypise pozdrav v ruznych jazycich. */
switch ( jazyk )
{
    case CZ:
        printf("\nNazdar svete!");
        break;
    case EN:
        printf("\nHello world!");
        break;
    case DE:
        printf("\nHallo Welt!");
        break;
    default:
        /* Kdyz nezname jazyk, vypiseme text anglicky */
        printf("\n(Language unknown => english).");
        printf("\nHello world!");
        break;
}

Cyklus for[editovat | editovat zdroj]

Příkaz cyklu for je jedním ze tří příkazů cyklu v jazyku C. Umožňuje opakovat jeden, nebo více příkazů. Cyklus for je mnohými programátory v jazyku C považován za jeho nejpružnější příkaz. Cyklus for se používá pro zadaný počet opakování příkazu, nebo bloku příkazu. Jeho obecný formát pro opakování jednoho příkazu vypadá takto:

for (inicializace; test podmínky; inkrementace)
	příkaz;

Příklad:

/* Vypis druhych a tretich mocnin cisel 1 az 10 */
int i;
 
...
 
/* - cyklus je zahajen s hodnotou i = 1, 
 * - po provedeni tela cyklu se hodnota i zvysi o 1 (prikaz 'i++'), 
 * - dokud je i mensi nebo rovno 10 dochazi k opakovanemu provadeni tela cyklu a prikazu 'i++'
 * - po provedeni cyklu s hodnotou i rovnou 10 se i zvysi na 11 (prikaz 'i++'), podminka i<=10
 *   se vyhodnoti jako nepravdiva a program pokracuje prikazy nasledujicimi za telem cyklu.
 */
for ( i=1; i<=10; i++ )
{
    printf("\nDruha mocnina cisla %d je %d.", i, i*i );
    printf("\nTreti mocnina cisla %d je %d.", i, i*i*i );
}

Cyklus while[editovat | editovat zdroj]

Cyklus while je cyklus s podmínkou na začátku. Napřed se testuje podmínka, je-li platná, pak se provede tělo cyklu a znovu se testuje podmínka. Není-li platná, program pokračuje za cyklem. Není-li tedy podmínka platná při prvním příchodu na cyklus, neprovede se cyklus ani jednou. Jeho formát vypadá takto:

while (test podmínky)
	příkaz;

Příklad:

/* Vypis druhych a tretich mocnin od 1 do 10. */
int i;
 
...
 
i = 1;
while (i <= 10)
{
    printf("\nDruha mocnina cisla %d je %d.", i, i*i);
    printf("\nTreti mocnina cisla %d je %d.", i, i*i*i);
    i++;
}

Cyklus do-while[editovat | editovat zdroj]

Cyklus do-while je cyklus s podmínkou na konci. Napřed se provede tělo cyklu, pak se testuje podmínka. Je-li platná, cyklus se provede znovu. Není-li platná, program pokračuje za cyklem. Tento cyklus se tedy provede vždy nejméně jednou. Jeho formát vypadá takto:

do
	příkaz;
while (test podmínky);

Příkazy break a continue[editovat | editovat zdroj]

Příkaz break slouží k okamžitému opuštění cyklu, bez ohledu na platnost podmínky. Příkaz continue slouží ke skoku na konec cyklu a znovu testování podmínky (v cyklu for skočí na inkrementaci, pak se znovu testuje podmínka, v cyklech while a do-while skočí na test podmínky). Jejich syntaxe je jednoduchá:

break;
continue;

Příklad:

/* Cyklus while(1) by byl normalne nekonecny, ale je ukoncen podminenym provedenim prikazu break. */
int i;
...
i=1;
while(1)
{
  printf("\n%d na druhou je %d.", i, i*i );
  i++;
  if( i > 10 )
  {
    printf( "\nHodnota i je %d, padla.", i );
    break;
  }
}

Příbuzné jazyky[editovat | editovat zdroj]

Jazyky C++ a Objective-C vznikly jako odpověď na vlnu popularity objektově orientovaného programování (OOP) v 80. letech 20. století. Obě tato rozšíření jazyka C byla nejprve implementována ve formě preprocesoru, tedy zdrojový kód byl nejprve přeložen do C a poté zkompilován kompilátorem jazyka C. Kromě toho vzniklo velké množství jazyků, které sice s jazykem C nejsou příbuzné, ale které částečně přejaly syntaxi jazyka (Java, C#, D) nebo dokonce jména některých knihovních funkcí (PHP).

C++[editovat | editovat zdroj]

Jazyk C++ je odvozen z jazyka C, není s ním ale úplně kompatibilní. Rozdíl, který způsobuje nejvíce problémů s kompilací je způsoben tím, že C++ definuje mnohem striktnější pravidla pro přetypování datových typů. Kromě OOP implementuje C++ také generické a procedurální programování.

Objective-C[editovat | editovat zdroj]

Objective-C je odvozen z jazyků C a Smalltalk, přičemž s C je úplně kompatibilní (tedy je možné zkompilovat libovolný zdrojový text s překladačem Objective-C). Syntaxe týkající se preprocesoru, výrazů, deklarací funkcí a volání funkcí je odvozena z C, zatímco objektově orientované programování je odvozeno z jazyka Smalltalk.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


V tomto článku byl použit překlad textu z článku C (programming language) na anglické Wikipedii.