Jaroslav Cabicar

Jaroslav Cabicar (23. března 1896, Litětiny – 5. dubna 1969, Praha) byl český úředník a voják, velitel obrany Trojského mostu během Pražského povstání na sklonku druhé světové války.

Život

Pocházel ze zemědělské rodiny, měl čtyři bratry a sestru. Maturoval na obchodní akademii v Chrudimi. V roce 1914 začal pracovat v cukrovaru v Městci Králové.

V dubnu 1915 byl odveden do rakousko-uherské armády a sloužil na italské a balkánské frontě. Na podzim 1918 onemocněl malárií a byl stažen do vojenské nemocnice v Pardubicích. V období vzniku Československa se účastnil obsazování pohraničí a osvobozovacích bojů na Slovensku v oblasti Košic jako člen nově zformované československé armády, kde byl zraněn na obou nohách.

Po demobilizaci pracoval od roku 1920 v Agrární bance. Mezi lety 1923–1924 studoval na London School of Economics, poté nastoupil do holešovické továrny na kovový nábytek SAB (Strojírny Agrární banky) jako účetní, prokurista a od roku 1927 jako ředitel. Zůstával aktivní ve vojenských zálohách, kde byl povýšen na štábního kapitána a pravidelně se zúčastňoval cvičení, v letech 1922–1945 byl aktivní ve Svazu československého důstojnictva. Do roku 1938 vydával časopis Branná politika.

S manželkou Annou měl dvě dcery, Jaroslavu a Evu.

Odboj a Pražské povstání

Během mobilizace na podzim 1938 velel pracovnímu praporu v Těchoníně. Po okupaci českých zemí Německem se zapojil do odbojové činnosti. V březnu 1939 zajistil převod milionu korun přes dejvickou záložnu ve prospěch odbojového hnutí, v továrně ukrýval suroviny pro válečnou výrobu a zbraně. V nakladatelství J. Otto pomáhal zřídit tajný fond, který finančně podporoval sirotky a vdovy po umučených nebo popravených odbojářích. Od 21. října do 2. listopadu 1940 byl vyšetřován a vězněn gestapem, avšak pro nedostatek důkazů byl propuštěn.

Po vypuknutí pražského povstání se ihned ujal velení 21. policejního revíru v Holešovicích. Pod jeho velením povstalci opevnili Trojský a Libeňský most a až do německé kapitulace vedli úspěšné ústupové boje proti přesile 4. pluku tankových granátníků SS "Der Führer". Udržení Holešovic bylo klíčové pro udržení obrany Prahy od severu.

Po 2. světové válce

Od července 1947 působil jako ředitel finančně-hospodářského odboru Československého červeného kříže. Po únorovém puči byl na základě udání vyloučen z organizací sdružujících armádní důstojníky (Svaz brannosti, Svaz bojovníků za svobodu) a v roce 1950 poslán jako správce školícího střediska ČSČK na zámek v Líšně, kde onemocněl těžkým zápalem plic. V roce 1952 byl proto poslán do invalidního důchodu s malou penzí.

Posmrtné pocty

Za zásluhy v průběhu Pražského povstání mu byl udělen Československý válečný kříž. V roce 2008 mu bylo in memoriam uděleno čestné občanství Prahy 7. V roce 2012 mu ministr obrany Alexandr Vondra udělil Kříž obrany státu in memoriam.