Gondor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Království Gondor
Jižní království
Království Dúnadanů ve Vyhnanství
 Númenor S.A. 3320–? Obnovené království 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
hlavní město:
obyvatelstvo
Westron (dialekt Adunaic)
státní útvar
mateřská země:
vznik:
S.A. 3320 - založení Gondoru bratry Isildurem a Anárionem
Státní útvary a území
Předcházející:
Númenor Númenor
Nástupnické:
Obnovené království Obnovené království

Gondor je království Dúnadanů ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena. Tato říše nazývaná též Jižní království se nachází v jižní části severozápadního cípu Středozemě v Belfalaské zátoce při ústí řeky Anduiny. Gondor založili bratři Isildur a Anárion, synové Elendila Vysokého, po Pádu Númenoru na konci druhého věku. Gondor je sesterským královstvím Arnoru - Severního království, které založil Elendil sám. V sindarštině jméno Gondor znamená Kamenná země, odvozeno ze sindarského gond (kámen) a (n)dor (země). Hypotetický quenijský název je Ondonórë. Gondor spolu s Arnorem bývají nazývány Královstvími Dúnadanů ve Vyhnanství. Gondorští králové a správci po celý třetí věk bojovali se služebníky Temného pána Saurona.

Finální fáze války o Prsten a Sauronův definitivní pád je popsán v Tolkienově trilogii Pán prstenů. Hlavní postavy tohoto příběhu se v Gondoru pohybují po většinu páté knihy, která tvoří první část třetího dílu. Další detaily týkající se geografie a historie Jižního království jsou uvedeny v knihách Silmarillion a Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě.

Pojmenování a symboly[editovat | editovat zdroj]

Znak Gondoru s bílým kvetoucím stromem pod sedmi hvězdami na černém pozadí a stříbrná okřídlená vojenská přilbice - symbol gondorských králů

Gondor v překladu znamenající Kamenná země[1] byl znám rovněž jako Jižní říše Númenorejců ve vyhnanství či jako Jižní království.[2]

Symbolem gondorského království byl stříbrný kvetoucí strom na černém pozadí pod sedmi stříbrnými pěticípými hvězdami.[3] Na královském znaku pak nad stromem a hvězdami vyčnívala stříbrná, vojenská přilba s perlovými křídly mořského ptáka, zdobená sedmi démanty a drahokamem vsazeným na její vrcholek. Ta znázorňovala Isildurovu válečnou přilbici.[4] Bílý strom ve znaku upomínal na Bílý strom Gondoru, který vzešel ze semenáčku númenorského Nimlothu. Tento strom byl zasazen v Minas Ithil, po jejím dobytí pak v Minas Anor. Sedm stříbrných hvězd symbolizovalo sedm Vidoucích kamenů - palantírů, které Dúnadani zachránili z potápějícího se Númenoru.

Po vymření králů se symbolem vládnoucích správců stala bílá neoznačená zástava. Správci nesedávali na královském trůně, neužívali žezlo ani královskou korunu. Znakem jejich úřadu byla pouze bílá hůlka.[5]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Minas Ithil, Věž zapadajícího měsíce, sídlo zakladatele Gondoru Isildura - ilustrace od Matěje Čadila

Založení Gondoru a válka Posledního spojenectví[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Poslední spojenectví elfů a lidí, Bitva na Dagorladu a Bitva na Kosatcových polích.

Elendil a jeho synové, kteří se se svým lidem stihli na svých lodích zachránit ze zkázy Númenoru, se plavili na východ. Jejich lodě byly prudkým větrem rozehnány a rozděleny na dvě části. Elendil přistál na severu a založil v Eriadoru Severní království Arnor. Jeho synové Anárion a Isildur byli bouří zaneseni jižněji. Své Jižní království Gondor založili v zálivu Belfalas, při ústí Anduiny. Vládli společně z Osgiliathu, který ležel na Anduině v polovině cesty mezi Minas Anor (Věž vycházejícího slunce), kde sídlil Anárion a Minas Ithil (Věž zapadajícího měsíce), kde se usadil Isildur. Podmanili si rozsáhlá území na jih, sever a západ od centra říše, avšak věděli, že jim hrozí nebezpečí z blízkého Mordoru. Opevnili proto hranice svého království. Na západě vybudovali pevnost Aglarond, později známou jako Helmův žleb či nedobytnou věž Orthank, kam umístili jeden z Vidoucích kamenů palantírů. Palantíry byly umístěny i v Minas Ithil, Minas Arnor a v Osgiliathu, kde byl uložen hlavní z nich.

Na konci druhého věku se Sauron skutečně vrátil do Mordoru a rozpoutal válku proti nově založenému Gondoru. Síly Temného pána brzy dobyly Minas Ithil a nepřítel spálil zdejší Bílý strom. Isildur i s rodinou uprchl za otcem do Arnoru, zatímco Anárion bránil s gondorskou armádou hlavní město. Velekrál Dúnadanů Elendil s pánem Noldor Gil-galadem poté vytvořili Poslední spojenectví elfů a lidí. Sbírání armády trvalo několik let, až roku 3434 vytáhli elfové a lidé společně do boje. K této alianci se připojili i trpaslíci z Durinova lidu a Lesní elfové z Temného hvozdu vedení svým pánem Oropherem.

Spojenci porazili Sauronova vojska před branami Mordoru v bitvě na Dagorladu. Poté oblehli jeho pevnost Barad-dûr. Obléhání trvalo sedm let a padli při něm Anárion a v přímém souboji se Sauronem nakonec i oba velekrálové Elendil i Gil-galad. Elendilovu synovi Isildurovi se však podařilo useknout Temnému pánovi prst i s Vládnoucím prstenem, čímž byl Sauron na čas poražen.[6]

Isildur se po porážce Saurona stal Velekrálem lidí a rozhodl se, že bude Dúnadanům vládnout z Arnoru. Správu Jižního království předal svému synovci, Anárionovu synovi, Meneldilovi a ve druhém roce třetího věku vyrazil s malou družinou podél Anduiny na sever. Isildur však byl nedaleko Kosatcových polích přepaden přesilou skřetů, kteří krále na útěku usmrtili. Při pokusu o útěk vyklouznul Isildurovi z ruky prsten, který se na téměř 2 000 let ztratil v bahně řeky Anduiny. Po králově smrti vládla v Arnoru linie Isildurova nejmladšího syna Valandila a v Gondoru linie Anárionova syna Meneldila.[7]

Vláda králů[editovat | editovat zdroj]

Hrad Durthang střežící opuštěný Mordor

Prvních téměř pět set let prosperovalo Jižní království pod vládou Anárionových dědiců v míru. V roce 490 za vlády sedmého krále Ostohera však zemi z východu poprvé napadli nájezdníci, Gondorskými označovaní jako Východňané. Ty porazil až Ostoherův vnuk Turambar, který posunul východní hranici království k jezeru Rhûn.[8]

Dvanáctý král Tarannon Falastur začal za své vlády budovat velkou gondorskou flotilu, s jejíž pomocí jeho následovníci obsadili celé pobřeží kolem Belfalaské zátoky a za vlády Eärnila I. se Gondorským dokonce podařilo dobýt Umbar ovládaný Černými Númenorejci. Vrcholu moci dosáhl Gondor za vlády Hyarmendacila I. v 11. a 12. století. Jeho království na severu hraničilo s okrajem Temného hvozdu, na západě tvořila hranici řeka Gwathló, na východě sahala říše až k jezeru Rhûn a na jihu ovládal Gondor území po řeku Harnen a dál po pobřeží až k Umbaru.[9]

Za vlády Hyarmendacilových méně schopných následovníků obnovili Východňané své útoky. Říše odolala, avšak králové se museli stále citelněji potýkat s úbytkem obyvatel númenorské krve. Do svých řad přijímali Seveřany, kteří se s Gondorskými brzy začali mísit. Fatální rozkol v Jižním království v roce 1432, kdy zemřel král Valacar. Matkou jeho syna a právoplatného nástupce Eldacara byla Seveřanka Vidumavi. To proti mladému králi popudilo jižní provincie, které v čele s Eldacarovým vlastníkem Castamirem povstali. Gondor postihla krutá občanská válka při níž se Castamir podpořený loďstvem na deset let zmocnil trůnu v Osgiliathu. Eldacar uzurpátora za pomoci Seveřanů porazil v bitvě na brodech řeky Erui, kde Castamir padnul. Jeho synové však v čele gondorské flotily odpluli do Umbaru, kde založili ohnisko odporu proti gondorským králům. Umbarští vzbouřenci promíšení s domorodým obyvatelstvem a zbytky Černým Númenorejců byli známí jako Umbarští korzáři.[10]

Po několika ničivých vpádech Umbarských, postihla Gondor v roce 1636 ještě těžší rána, když z východu zasáhla království morová nákaza. Při epidemii, které podlehlo mnoho obyvatel, zemřel i král Telemnar se svými dětmi. Na trůn nastoupil jeho synovec Tarondor, který přenesl sídlo z vylidněného a rozpadajícího se Osgiliathu do Minas Anor. Občanskou válkou a morem oslabený Gondor čelil třetí z pohrom za vlády králů Narmacila II., Calimehtara a Ondohera. Tehdy do země ve dvou vlnách vtrhly zástupy východních kmenů, v Gondoru známých jako Vozatajové. Na svých válečných vozech tito nájezdníci prorazili gondorskou obranu a dík podpoře Sauronových sluhů z Chandu a Haradu téměř dobyli Jižní království. S vypětím všech sil odrazili Dúnadani tyto nájezdníky až za vlády schopného krále Eärnila II.. V polovině jeho vlády se však v opuštěném a nebráněném Mordoru znovu shromáždili prstenové přízraky. V roce 2000 napadli nazgûlové Minas Ithil. Po dvou letech obléhání pevnost padla a Sauronovi sluhové ji přetvořili na své hrozné sídlo, načež Gondorští věž přejmenovali na Minas Morgul. Minas Anor - hlavní město říše - byla od těchto dob známa jako Minas Tirith čili Strážní věž.

Po Eärnilově smrti nastoupil na trůn jeho syn Eärnur. Stal se posledním gondorským panovníkem v Anárionově linii. V roce 2050 se totiž nechal nerozvážně vyprovokovat Pánem nazgûlů k souboji, byl zajat a pravděpodobně umučen v Minas Morgul. Po jeho smrti se nenašel žádný příbuzný s oprávněným nárokem na trůn a tak se vlády ujal králův správce Mardil, jež založil linii vládnoucích správců vládnoucí Gondoru po dalších tisíc let.[11]

Úpadek za vládnoucích správců[editovat | editovat zdroj]

Správci, kteří byli z počátku vždy volení z Mardilových potomků, se od vlády správce Pelendura stali dědičnými gondorskými vládci. Korunovační formule o tom, že správce pouze spravují království do návratu králů se brzy změnila v pouhá ceremoniální slova, neboť správci disponovali celou královskou mocí a jejich úřad byl dědičný.

Gondor se za vlády prvních správců zpočátku těšil ostražitému míru, kdy Sauronův duch ani prstenové přízraky jeho hranice neohrožovali. To se změnilo za panování Denethora I. ve druhé polovině 25. století, kdy nové plemeno skurutů napadlo Osgiliath, jež byl definitivně zničen a opuštěn. Hranice se gondorskému vojsku podařilo udržet na řece Anduině.[5]

Za panování správce Ciriona však noví nájezdníci z východu, Balchotové, překonali Anduinu v oblasti Nehlubin a smetli gondorské obránce v Calenardhonu. Dobyvatele se podařilo porazit jen díky včasnému a nečekanému příjezdu Eorla Mladého a jeho jezdců ze severu. Vděčný Cirion daroval Seveřanům celou opuštěnou zemi Calenardhon, kde si Seveřani založili své království, v Gondoru známé jako Rohan. Eorl složil Cirionovi přísahu, v níž sebe i své potomky zavázal k přátelství vůči Jižnímu království a slíbil, že Rohanští vždy Gondoru na zavolání pomohou.[12]

Za vlády devatenáctého správce Berena napadli Gondor tři obrovské flotily umbarských korzárů, podpořené skřety a zlými lidmy. Tuto invazi téměř nezvládli Rohirové, kteří byli na Dlouhou zimu zatlačeni do Helmova žlebu. Vláda posledních správců Belecthora II.,Túrina II. a Turgona byla charakteristická znovupovstáním Saurona. Tehdy uschnul Bílý strom v Minas Tirith, skřeti zpustošili Ithilien a vzplála Hora osudu.

Válka o Prsten a návrat krále[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Válka o prsten.

Sauron, který obnovil svou sílu, se v roce 2951 otevřeně prohlásil Pánem, obsadil Mordor a začal válku s Gondorským královstvím. Kvůli moci palantírů byli správce Denethor II. i hlava Bílé rady čaroděj Saruman zkaženi myslí Temného pána. Saruman ovládající Železný pas zcela přešel na Sauronovu stranu a jeho služebníci zaútočili na Rohan. Správce Denethor zkoumáním palantíru ztratil veškerou naději a propadl šílenství. Jeho starší syn Boromir odjel hledat radu do Roklinky, kde byl na Elrondově radě zvolen jedním ze Společenstva prstenu. Mladší Denethorův syn Faramir mezitím bránil v čele vojska Anduinu a Osgiliath před náporem nepřátel. Boromir však při cestě na jih v souboji se skřety u Rauroských vodopádů padl. Gondorské vojsko v Osgiliathu bylo vzápětí smeteno a Minas Tirith, do které stihnul dorazit čaroděj Gandalf, byla obležena Sauronovým vojskem. Tehdy spáchal šílený správce Denethor sebevraždu a jen díky čarodějově zásahu byl z jeho rukou zachráněn zraněný Faramir. Na Pelennorských polích před Minas Tirith tehdy došlo k největší bitvě třetího věku. Téměř dobyté město zachránil až příjezd rohanských jezdců krále Théodena a vůdce hraničářů Aragorn, který na ukořistěných umbarských lodích doplul po Anduině s posilami z jižních gondorských lén.

Vítězní kapitáni se po bitvě rozhodli v čele zbývajících mužů vytáhnout proti nepříteli a doufat, že tímto krokem odlákají pozornost od hobitů Froda Pytlíka a Sama Křepelky, kteří se pokusili pronést Sauronův prsten k Hoře osudu, kde jedině mohl být zničen. Gondorské a rohanské vojsko bylo nesmírnou přesilou Sauronových sluhů obklíčeno před Morannonem. V bitvě by jistě bylo zničeno, avšak tehdy se hobitům podařilo zničit Vládnoucí prsten. Sauron byl definitivně zničen a jeho vůle přestala existovat. Spojenci obrátili zmatená vojska Temného pána na ústup a slavili vítězství.

Po boji se vojska vítězů vrátila do Minas Tirith a Aragorn, dědic Isildurův, byl dle práva přijat za krále, korunován a za ženu si vzal Elrondovu dceru Arwen. Hlavní město i celá země byly dík pomoci elfů a trpaslíků opraveny a zkrášleny a znovu se zazelenal Bílý strom. Autoritu krále Elessara uznaly národy Haradu i Rhûnu a panovník daroval zemi Mordor osvobozeným Sauronovým sluhům. Tak skončil třetí a žačal čtvrtý věk.[13]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Jádro přímořského království Gondor se rozkládalo na severním okraji Belfalaské zátoky, při ústí řeky Anduiny a okolo pohoří Ered Nimrais. V dobách největší slávy, v polovině 11. století třetího věku, za vlády krále Hyarmendacila I., tvořily severní hranice gondorské říše řeky Gwathló, Glanduina a Lipava a jižní cípy Fangornu a Temného hvozdu. Na severovýchodě drželi králové ve své moci zemi Dorwinion u jezera Rhûn. Gondorští opevnili před návratem zla zemi Mordor a na jihu dobyli nepřátelský Umbar a porazili Haradské.

S tenčící se mocí králů se zmenšoval i rozsah gondorské moci. Za panování posledních správců na konci třetího věku se již hranice království posunuly na řeky Lefnui na západě a Anduinu na východě. Na západ za Anduinou si Gondor nárokoval ještě území Jižního Ithilienu. Za Bílými horami zůstala v držení správců již pouze oblast Anórienu, kde hranici se severněji položeným královstvím Rohan tvořil Hraniční potok.

Tepnu království představovala od jeho založení Velká řeka Anduina, s jejíž pomocí se Gondorští v pozdějších dobách bránili před Sauronovým náporem z východu. Většina významnějších gondorských řek pramenila v Bílých horách, odkud tekla jihozápadním směrem a vlévala se do Belfalaské zátoky.

Regiony[editovat | editovat zdroj]

Anfalas

Tento kraj, zvaný Dlouhopolsko, byl jednou z gondorských přímořských provincií. Ležel při Belfalaské zátoce mezi řekami Lefnui a Morthondou.[14] Před obléháním přivedl do Minas Tirith řadu zdejších špatně ozbrojených vesničanů, pastevců a lovců jejich pán Golasgil, kterého doprovázela jeho lépe vyzbrojená družina.[15]

Anórien

Za války o Prsten byl Anórien poslední gondorskou provincií nacházející se severně od Bílých hor. Anórien byl z jihu sevřen štíty Ered Nimrais, ze severu pak tokem Anduiny a do ní se vlévající Entvy. Na západě a jihovýchodě Anórienu se rozkládaly hvozd Firien a Drúadanský les, kde do konce třetího věku přežili divocí lidé známí jako Drúadané. Tímto krajem vedla hlavní silnice spojující hlavní město Gondoru se severní provincií Calenardhonem a později s Rohanem.[16] Při cestě k Minas Tirith po ní projížděl i rohanský král Théoden se svými jezdci.

Belfalas

Belfalas byl gondorský kraj nacházející se na pobřeží stejnojmenné zátoky mezi řekami Morthondou a Gilrain. Ve druhém věku zde nějaký čas sídlili Nandor jejichž paní byla Galadriel.[17] Centrem poloostrovu Belfalas byl Dol Amroth, kde za války o Prsten sídlil kníže Imrahil.[18] Před bitvou o Minas Tirith posílilo správcovu armádu sedm stovek místních urostlých rytířů a Imrahilova družina obrněných rytířů.[15]

Calenardhon

Jednalo se o rozlehlou severní provincii Gondoru rozprostírající se mezi řekami Želíz na západě a Entvou na východě. Na obranu západní hranice zde Dúnadani vystavěli pevnost Aglarond či věž Orthank. Přesto obrana tohoto regionu v průběhu věků slábla až byl správce Cirion donucen povolat zpřátelené severské kmeny k obraně Anduiny před Východňany. Nájezdníky se podařilo porazit jen díky jezdcům Eorla Mladého. Cirion vylidněný Calenardhon věnoval Seveřanům a ti zde založili svou Marku a království Rohan.

Dor-en-Ernil

Tento kraj, známý rovněž jako Země knížete, se nacházel západně za řekou Gilrain. Jednalo se patrně o panství knížete z Dol Amrothu.[19]

Harandor

Harandor, zvaný též Jižní Gondor, byl krajem ležícím mezi řekami Harnen a Poros. O toto sporné území vedl Gondor po většinu třetího věku válku se svými jižními nepřáteli. Za války o Prsten byl Harondor zpustlou oblastí pod vlivem umbarských korzárů a Haradských.[20]
Ithilien - ilustrace od Matěje Čadila

Ithilien

Ithilien, dělený vysočinou Emyn Arnen na severní a jižní část, byl východním územím Gondoru, nacházejícím se za řekou Anduinou. Jižní Ithilien byl ohraničen řekou Poros a Severní se dotýkal bažin při ústí Entvy a Mrtvých močálů při Dagorladu. Tato líbezná země byla za válek s Temným pánem poničena a před válkou o Prsten ji opustili i její poslední obyvatelé. V Ithilienu byl Faramirem zadržen hobit Frodo nesoucí Vládnoucí prsten. Po pádu Saurona byl Ithilien osídlen a zkrášlen Legolasem přivedenými elfy z Temného hvozdu.[21]

Lamedon

Lamedon byl krajem při horním toku řek Kiril a Ringló pod jižními svahy Ered Nimrais.[22] Hlavním městem Lamedonu byl Calembel ležící na řece Kiril. Před bitvou o Minas Tirith odsud do hlavního města přišla hrstka sveřepých horalů bez kapitána.[15] Většina Lamedonských se svým pánem Angborem totiž tou dobou bojovala se Sauronovým vojskem v Linhiru o brody přes řeku Gilrain. Angbor se svými odvážnými muži se poté připojil k Aragornovi a jeho armádě mrtvých, která porazila umbarskou flotilu a obsadila lodě korzárů.[23]

Lebennin

Tento kraj, známý též jako Pětiříčí,[22] byl líbeznou zemí ležící severně ústí Anduiny. Protékalo tudy pět bystrých řek pramenících v Bílých horách. Zdejší početný lid byl menšího vzrůstu a snědší než Dúnadani.[24]

Lossarnach

Lossarnach v překladu znamenající Rozkvetlý Arnach, byl krajem nacházející se v severovýchodní části Lebenninu, okolo pramenů řeky Erui.[25] Z Lossarnachu pocházela i matka rohanského krále Theodéna Morwen, kterou si za ženu vzal Theodénův otec Thengel.[26]

Morthond

Morthond byla hustě zalidněná vysočina nacházející se při řece Morthondě. Před obléháním přišel do Minas Tirith v čele svých pěti set lučištníků zdejší urostlý pán Duinhir a jeho synové Duilin a Derufin.[15]

Pinnath Gelin

Tato vrchovina známá jako Zelené hřbety či Zelené pahorky se nacházela severně od pobřeží Anfalasu. Před obléháním Minas Tirith přišlo z tohoto kraje na pomoc hlavnímu městu na 300 zeleně oděných bojovníků, které vedl jejich pán Hirluin Sličný.[15]

Umbar

Jako Umbar byl označován kraj v okolí stejnojmenného starobylého přístavu, který na jihu Belfalaské zátoky založili Númenorejci. Ještě před pádem Númenoru ovládnul Umbar Sauronův zlý duch a zdejší obyvatelé známí jako Černí Númenorejci stáli na straně Temného pána v boji proti Elendilovi a jeho synům vládnoucím v Gondoru. Umbar byl Gondorskými díky jejich silnému loďstvu několikrát dobyt, avšak definitivně byl ztracen za Příbuzenského sváru mezi králem Eldacarem a Castamirem Uchvatitelem. Poražení vzbouřenci vedení Castamirovými syny v čele gondorské flotily odpluly do Umbaru, odkud po zbytek třetího věku Jižní království napadali. Za války o Prsten se umbarská flotila plavila na sever, byla však zničena dědicem trůnu Aragornem.

Přírodní objekty[editovat | editovat zdroj]

Andrast

Andrast čili Dlouhý mys byl hornatým poloostrovem mezi řekami Želíz a Lefnui.[27] Gondorští králové tuto oblast nikdy pevně neovládali a v horách Andrastu až do třetího věku přežívali Drúadané příbuzní těm z Anórienu.[28]

Cair Andros

Tento velký ostrov, známý pro svůj tvar jako Loď dlouhé pěny, ležel na řece Anduině mezi Severním Ithilienem a Anórienem severně od Minas Tirith.[29][30] Za války o Prsten byl tento ostrov sloužící jako přechod přes řeku opevněn Gondorskými a čelil útoku Sauronova vojska.

Cormallenské pole

Cormallenské pole se nacházelo v Severním Ithilienu nedaleko ostrova Cair Andros. Zde po porážce Temného pána tábořilo gondorské a rohanské vojsko než vyrazilo po Anduině k Minas Tirith na korunovaci krále Elessara.[31]

Drúadanský les

Drúadanský les či hvozd byl pozůstatkem starého lesa, který zůstal v jihovýchodním Anórienu okolo majáku Eilenach. V těchto lesích přežili až do konce třetího věku divocí lidí zvaní Drúadané. Na své cestě k Minas Tirith tudy projížděl rohanský král Théodén se svým vojskem. Pán lesního lidu byl v těch časech Ghân-buri-Ghân.[32]

Emyn Arnen

Tato vysočina rozdělující Ithilien na jižní a severní část se nacházela mezi východním cípem Ered Nimrais a stěnou Ephel Dúath. Mezi ní a Minas Tirith tekla Anduina. Po vítězství nad Sauronem udělil král Elessar Ithilien jako knížectví Denethorovu synovi Faramirovi, jež měl své sídlo zřídit právě v kopcích Emyn Arnen.[33]

Erech

Erech byl kopec nedaleko pramenů řeky Morthondy v Bílých horách, na jehož vrchol prý Isildur postavil černý kámen, který si přivezl z Númenoru. Na tento kámen přísahal král horalů Isildurovi věrnost, když došlo k založení Gondoru. Když však Isildur horaly povolal do války proti Temnému pánu ze strachu neuposlechli a schovali se v horách. Isidlur poté krále i jeho vojsko proklel a zavázal je věčným čekáním na dalšího z krále, který horaly opět povolá. Duchové mrtvých bojovníků poté nenašli ve smrti pokoje a z okolí Erechu se stalo strašidelné místo.[34] Armádu mrtvých povolal až dědic trůnu Aragorn, který s jejich pomocí přemohl umbarskou flotilu.

Pelennorská pole

Takto bylo označováno úrodné a krásné příměstí Minas Tirith. Pelennorská pole byla ohraničena zdí Rammas Echor, kterou Gondorští vystavěli na obranu svého města po pádu Ithilienu.[35] V roce 3019 se na Pelennorských polích odehrála největší bitva třetího věku, v níž gondorská a rohanská vojska porazila Sauronovu armádu určenou pro dobytí Gondoru.

Tolfalas

Ostrov Tolfalas nacházející se v Belfalaské zátoce při ústí Anduiny
Tento ostrov náležící Gondoru se nacházel v Belfalaské zátoce při ústí Anduiny.[36]

Sídla[editovat | editovat zdroj]

Aglarond

Pevnost Aglarond čili Třpytivé jeskyně byla vystavěna Dúnadany z Númenoru ještě ve druhém věku. Po založení Jižního království bránil Aglarond spolu s Angrenostem západní hranici říše. Po bitvě na polích Celebrantu a Cirionově přísaze byl Aglarond předán Rohirům. Ti pevnost znali jako Hlásku a její zdi zachránili i krále Theodéna.

Angrenost

Angrenost známý jako Železný pas byla pevnost vystavěna ve druhém věku Dúnadany z Númenoru. Spolu s Aglarondem bránil západní hranice Jižního království. Po zásahu Eorla Mladého na polích Celebrantu byl celý Calenardhon darován Rohirům. Ti obdrželi i Angrenost, který však rádi svěřili čaroději Sarumanovi.

Calembel

Calembel byl hlavním městem kraje Lamedonu ležícím v podhůří Ered Nimrais na řece Kiril. Zdejším pánem byl na konci třetího věku Angbor. S armádou mrtvých tudy cestou k Anduině spolu s armádou mrtvých prošli Aragorn, Legolas a Gimli. Město bylo opuštěné, neboť ti kteří neodešli s Angborem bránit brody přes Gilrain, utekli před mrtvými přízraky do hor.[37]

Dol Amroth

Sídlo stejnojmenného knížectví na mysu Belfalas pojmenované po elfském králi Amrothovi.[18] Místní lidé prý byli smíšeni s elfy. Proslavili se jako nejlepší hudebníci z celého Gondoru. Za války o Prsten zde vládnul kníže Imrahil, který do bojů o Minas Tirith přivedl družinu svých rytířů a sedm stovek ozbrojenců.[15]

Ethir

Ethir ve třetím věku sloužil jako přechod přes řeku Ringló. Na své cestě do Pelargiru tudy spolu s armádou mrtvých procházel dědic gondorského trůnu Aragorn. Zdejší muži se k němu přidali a na uloupených korzárských lodích připluli na pomoc obléhané Minas Tirith.[38]

Harlond

Harlond byl přístav nacházející se při jižním cípu zdi Rammas Echor, která byla vnějším opevněním Minas Tirith.[35] Do tohoto přístaviště připlul při bitvě na Pelennorských polích Aragorn a posili z jižních lén, které pomohli zvrátit bitvu v prospěch Gondorských.

Linhir

Toto město leželo těsně při ústí řeky Gilrain do Belfalaské zátoky, za místem, kde se do Gilrainu vlévala řeka Serni. Linhirem procházela cesta spojující Lamedon a východní gondorské provincie s Pelargirem. Město bylo za války o Prsten napadeno flotilou korzárů, kteří se pokoušeli zmocnit se místního přechodu přes řeku. S vojskem mrtvých tudy prošel dědic gondorského trůnu, Aragorn.[39]

Minas Ithil

Věž zapadajícího měsíce byla vystavěna při západní stěně Ephel Dúath se založením království v roce 3320 druhého věku. Byla sídlem krále Isildura až do návratu Saurona jehož služebníci Minas Ithil záhy dobyli. Po válce posledního spojenectví došlo k obnovení věže, avšak v roce 2002 třetího věku ji obsadili prstenové přízraky. Stala se hrůzostrašným sídlem Pána nazgulů a Gondorští ji přejmenovali na Minas Morgul.[11]

Minas Anor

Věž vycházejícího slunce postavili Dúnadani při východním cípu Bílých hor při založení Gondoru v roce 3320 druhého věku. Minas Anor byla sídlem krále Anáriona. Po dobytí Minas Ithil a vyplenění Osgiliathu se věž stala hlavním gondorským městem a byl sem přesunut královský trůn. Též název města byl změněn na Minas Tirith čili Strážní věž. Ve válce o Prsten čelila Minas Tirith velkému obléhání Sauronových vojsk.

Osgiliath

Osgiliath se po založení Gondoru v roce 3320 druhého věku stal hlavním městem Jižního království. Byl vystavěn na obou březích řeky Anduiny mezi věžemi Minas Ithil a Minas Anor, kde sídlili králové Isildur a Anárion. Během válek s Temným pánem byl Osgiliath zpustošen a po roce 2475 třetího věku byl nadobro opuštěn.[40] Během války o Prsten bylo město, sloužící jako přechod přes řeku, dobyto skřety, kteří poté oblehli Minas Tirith.

Pelargir

Starobylý přístav Pelargir byl při ústí Anduiny založen Dúnadany z Númenoru, kteří na svých lodích připluli do Středozemě, kolem roku 2350 druhém věku.[41] Pelargir se stal sídlem Přátel elfů, kteří nesouhlasili s krály a jejich politikou namířenou proti Valar a elfům z Tol Eressëje.[42] Po pádu Númenoru a založení Jižního království se Pelargir stal nejdůležitějším gondorským přístavem. Jeho význam ještě vzrostl za Lodních králů, kteří začali budovat mohutné gondorské loďstvo. Pelargir byl pro tyto účely opraven a přebudován za vlády krále Eärnila I..[8]
Po nástupu krále Eldacara na trůn podporoval Pelargir spolu s Umbarem vzpouru kapitána Castamira. Po porážce rebelů a usmrcení Castamira, který prý plánoval přenesení královského trůnu právě do Pelargiru, odpluli jeho synové z přístavu i s gondorskou flotilou do Umbaru, kde založili ohnisko odporu proti Eldacarovi a gondorskému království. Byli známí jako umbarští korzáři a po zbytek třetího věku jejich flotila ohrožovala gondorské pobřeží.[43]
Za války o Prsten napadla Pelargir flotila umbarských, která plula proti proudu Anduiny vstříc obléháné Minas Tirith. Díky Aragornovi a armádě mrtvých byli korzáři rozdrceni a jejich flotilu použil Aragorn, který k Minas Tirith přivezl posily z jižních gondorských lén.[44]

Umbar

Mocný přístav Umbar založili ve druhém věku Númenorejci. Za občanské války po nástupu krále Eldacara na trůn stál Umbar na straně kapitána loďstva Castamira. Po jeho porážce se do tohoto přístavu uchýlili jeho synové v čele gondorské flotily. Umbar a jeho loďstvo představovali po celý třetí věk smrtelné nebezpečí pro gondorské pobřeží. Ve válce o Prsten napadla umbarská flotila přístav Pelargir a byla poražena jen za pomoci dědice gondorského trůnu Aragorna a armády mrtvých.

Obyvatelstvo a společnost[editovat | editovat zdroj]

Jako první osídlili oblast pozdějšího Gondoru elfové známí jako Nandor, kteří při Velkém pochodu elfů na západ opustili před Mlžnými horami zástup Teleri a vedení Lenwëm se vydali podél Anduiny na jih.[45] Prvními lidmi, kteří tuto oblast osídlili byli pravděpodobně Drúadané, kteří přišli do oblasti Bílých hor prchajíc před zlými lidmi z východu.[28] Ti, ač byli později vytlačeni dalšími příchozími lidmi, přežili až do konce třetího věku na mysu Andrast a v Drúadanském lese. Mořeplavci z ostrova Númenor pobřeží Belfalaské zátoky dosáhli za panování svého krále Tar-Elendila. Při ústí Anduiny zbudovali přístav Pelargir a vybudovali pevnosti Aglarond či Angrenost. Po pádu Númenoru zde Elendilovi synové založili Jižní království Gondor.

Dúnadani obývající Gondor pocházeli z Númenoru a byli tak podobně jako svý předci obdařeni mnohem delším životem než ostatní lidé.[46] Také však byli smrtelní a jejich život se postupně zkracoval. Někteří to pokládali za důsledek jejich mísení s přednúmenorejskými obyvateli pobřežních oblastí a Seveřany z Rhovanionu, avšak patrně to byl důsledek pozbytí darů potopeného ostrova Númenor.[20] Dúnadani jsou popisováni jako vysocí, urostlí a krásou nejvíce podobní elfům.[46] Obyvatelé jižních gondorských lén byli v porovnání s Dúnadany nižšího vzrůstu a snědší.[20] Seveřané, kteří se s gondorskými Dúnadany značně smísili za vlády Narmacila I., měli zlaté vlasy a nordické rysy. Specifickým obyvatelstvem Gondoru na konci třetího věku byli urostlí a šedoocí lidé z Dol Amrothu, jejichž předci se patrně zkřížili s místními Nandor.

Příměstí Minas Tirith Pelennorská pole, které bylo ohrazeno zdí Rammas Echor, tvořilo hospodářskou základnu a zásobárnu města. Stálo tu mnoho sýpek, stodol, ovčinců a stájí, avšak nežilo tu mnoho obyvatel. Na konci třetího věku byly regiony s největší koncetrací gondorského obyvatelstva kraje Lebennin a Lossarnach.[24] Gondorští žijící při Ered Nimrais se nejčastěji živili jako pastevci, obyvatelé pobřežních oblastí pak jako rybáři.

Za vlády králů byla nejmocnější gondorskou zbraní válečná flotila budovaná řadou tzv. Lodních králů. Po Castamirově vzpouře se však gondorského loďstva zmocnili umbarští korzáři. V gondorské armádě za války o Prsten tak hlavní složku vojsk tvořila pěchota. Koní ani jízdy Jízdy nemělo Jižní království mnoho.[47] Vynikali tak jízdní rytíři z Dol Amrothu.

Politika[editovat | editovat zdroj]

Spojenectví se Seveřany[editovat | editovat zdroj]

Severské národy příbuzné s Edain, které žili v Rhovanionu, byli odjakživa přátelsky naklonění Jižnímu království. Přátelské styky se Seveřany velmi zesílili za krále Valacara, který dokonce pojal za manželku dceru seveřanského krále Vidugavii. To však vyvolalo odpor v jižních provinciích a rozpoutalo krvavou občanskou válku. Valacarův syn Eldacar i s pomocí Seveřanů nakonec zvítězil a mnoho z nich poté přijal do své říše. Za časů správce Ciriona, pak severský kmen Éothéod vedený Eorlem Mladým zachránil před invazí Východňanů gondorskou provincii Calenardhon. Eorl tuto zemi obdržel od Ciriona jako dar a ustanovil zde království Rohan. Přátelství obou zemí vydrželo po celý věk a Rohanští jezdci několikrát zachránili Jižní království před zkázou. Pro komunikaci mezi rohanskými krály a správci bylo užíváno tzv. Velké západní cesty, která procházela Anórienem. Pro rychlé zprávy o nepřátelském útoku sloužilo sedm gondorských majáků vystavěných na štítech Ered Nimrais.

Adaptace[editovat | editovat zdroj]

Designéři Alan Lee a John Howe spolupracující s režisérem Peterem Jacksonem na tvorbě jeho filmové trilogie Pán prstenů, se gondorské hlavní město Minas Tirith v němž se odehrává značná část třetího dílu snažili připodobnit starověkým a středověkým městům při Středozemním moři s byzantským vlivem. Zbroji gondorských vojáků, lehce zdobené motivy mořských ptáků, posloužili jako vzor brnění italských a německých vojáků z 16. století. Podobně jako většina Jacskonovi trilogie se i mnohá gondorská místa natáčela na Novém Zélandu. Jako příklad lze uvést břeh jezera Wakatipu použitý jako krajina Ithilienu nebo Ledovec Františka Josefa na Západním pobřeží Jižního ostrova. zpodobňující štíty Ered Nimrais.[48]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Tolkien, John Ronald Reuel. Silmarillion Praha: 2003. [dále jen Tolkien (2003)]. Str. 262.
  2. Tolkien, John Ronald Reuel. Nedokončené příběhy. Praha: 2009. [dále jen Tolkien (2009)]. Str. 422.
  3. Tolkien, John Ronald Reuel. Návrat krále Praha: 2002. [dále jen Tolkien Návrat krále (2002)]. Str. 301.
  4. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 216.
  5. a b Tolkien Návrat krále (2002). Str. 301.
  6. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 284.
  7. Tolkien Návrat krále (2003). Str. 230.
  8. a b Tolkien Návrat krále (2002). Str. 292.
  9. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 292 - 293.
  10. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 293 - 295.
  11. a b Tolkien Návrat krále (2002). Str. 300.
  12. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 302.
  13. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 215 - 221.
  14. Tolkien (2009), Str. 404.
  15. a b c d e f Tolkien Návrat krále (2002). Str. 35.
  16. Tolkien (2009), Str. 298.
  17. Tolkien (2009), Str. 237.
  18. a b Tolkien (2009), Str. 412.
  19. Tolkien (2009). Str. 252.
  20. a b c Tolkien Návrat krále (2002). Str. 295.
  21. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 332.
  22. a b Tolkien (2009). Str. 428.
  23. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 131 - 132.
  24. a b Tolkien Návrat krále (2002). Str. 16.
  25. Tolkien (2009). Str. 429.
  26. Tolkien (2009). Str. 433.
  27. Tolkien (2009). Str. 403.
  28. a b Tolkien (2009). Str. 371.
  29. Tolkien (2009). Str. 409.
  30. Tolkien (2009). Str. 303.
  31. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 207.
  32. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 90 - 92.
  33. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 218.
  34. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 45.
  35. a b Tolkien Návrat krále (2002). Str. 15 - 16.
  36. Tolkien (2009). Str. 447.
  37. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 52 - 53.
  38. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 133.
  39. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 131.
  40. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 339.
  41. Tolkien (2009). Str. 261.
  42. Tolkien (2003). Str. 209.
  43. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 294 - 295.
  44. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 132 - 134.
  45. Tolkien (2003). Str. 42.
  46. a b Tolkien (2003). Str. 204.
  47. Tolkien Návrat krále (2002). Str. 17.
  48. 15 míst z Pána Prstenů na Novém Zélandu [online]. http://www.pan-prstenu.wbs.cz, [cit. 2012-01-21]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]