Egrisský hřbet

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Egrisský hřbet
ეგრისის ქედი [Egrisis kedi]
fotografie s jezerem v popředí a horskými štíty v pozadí
Hřbet Egrisi od jezera Tobavarčchvili
Nejvyšší bod3174[1] nebo 3255[2] m n. m. (Cekuri[1] nebo bezejmenný[2])
Délka60[1] km
Šířka30[1] km
Nadřazená jednotkaVelký Kavkaz
Sousední
jednotky		Svanetský hřeben, Vápencové masivy Centrálního Velkého Kavkazu
Podřazené
jednotky		Chereli
SvětadílAsie (nebo Evropa [p 1])
StátGruzieGruzie Gruzie
Map
Horninybazalt, dacit, tufit, lávová brekcie, pískovec, jílovec, slepenec, jílová břidlice[1]
PovodíInguri, Rioni, Chobi,
Souřadnice42°47′24″ s. š., 42°25′16″ v. d.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Egrisský hřbet (gruzínsky ეგრისის ქედი, Egrisis kedi), též Samagrelský hřbet (gruzínsky სამეგრელოს ქედი, Samagrelos kedi) nebo Megreľský hřbet[3] je horský hřeben v západní Gruzii, součást Centrálního Velkého Kavkazu. Ze západu jej obklopuje soutěska řeky Inguri, na severu je hřebenem Chereli propojen se Svanetským hřebenem, z východu jej ohraničuje soutěska řeky Cchenisckali a na jihu na něj navazují vápencové masivy Centrálního Velkého Kavkazu. Hřeben se táhne přibližně latitudinálním směrem v délce přibližně 60 km, v největší šířce má přibližně 30 km. Střední část hřbetu je prohnuta k severu díky zpětné erozi řek Techuri a Chobi. Nejvyšším vrcholem na samotném hřbetu je 3174 m vysoký Cekuri ve východní části hřbetu, v západní části hřbetu je nejvyšším vrcholem 3111 m vysoký Lakumuraš-Dudi.[1] V rozsoše, která vybíhá z hlavního hřbetu na jih, je i několik vyšších vrcholů – sovětské topografické mapy 1 : 50 000 zaznamenávají bezejmenný vrchol s výškou 3255 m a horu Čitagvala s výškou 3226 m.[2]

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Pohoří je tvořeno středně jurskými horninami vulkanického a sedimentárního původu. Zatímco hřbetnice a jižní svahy jsou tvořeny porfyrickými sériemi stupně stupně Bajocian (bazaltické a dacitové lávy, lávové brekcie, tufity, tufokonglomeráty, pískovce a jílovce) , severní a východní části hřbetu tvoří podložní spodně a středně jurské pískovce, prachovce a jílové břidlice. Ostrůvkovitě vystupují i křídové horniny (vápence, kvarcity, slepence). Reliéf hřbetu je částečně inverzní, porfyrické série stupně Bajocian mají synklinální charakter.[1][4]

Reliéf[editovat | editovat zdroj]

Reliéf pohoří byl zejména ve výškách nad 2500 m formován činností ledovců. V současné době jsou malé karové ledovce vyvinuty v západní části hřbetu jak na jeho severních, tak na jeho jižních svazích. Je to dáno blízkostí Černého moře a tedy dostatkem zimních srážek. V pleistocénu bylo pohoří zaledněno výrazněji. Délka ledovců dosahovala 4–6 km a jejich jazyky stékaly do výšek 1800 – 1900 m n. m.,[1] v některých případech dokonce až 1350 m n. m.[5] Hrana karů, která udává výšku tehdejší sněžné čáry, je ve výškách kolem 2000 metrů. Nejdelší ledovec, který stékal do údolí řeky Chobi, měl plochu 8 km2, délku 6,4 km a končil ve výšce 1800 m n. m.[5] Pleistocenní ledovce po sobě zanechaly kary, karlingy, strmé stěny a zachovalé morény. Některé kary jsou vyplněny karovými jezery, z nichž největší je jezero Tobavarčchili.[1]

Dále je reliéf pohoří formován erozní činností řek, které vytvořily v porfyritech údolí ve tvaru písmene V zahloubená o 1000 – 1500 m. Hlavní vodní toky jsou vůči morfostruktuře subsekventní (protínají geologické struktury napříč) a jejich přítoky resekventní (jdou ve směru geologických struktur a zlomových linií).[1]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Na jižníh svazích pohoří naprší ročně nad 2000 mm srážek, přičemž na nejvyšších vrcholech může roční srážkový úhrn přesáhnout 3000 mm. Úhrny srážek na severních svazích pohoří dosahují 1500 – 2000 mm. V zimních měsících je pohoří pokryto sněhovou pokrývkou o mocnosti přes 2 metry, v nejvyšších partiích pak 3–5 metrů.[6]

Vegetace[editovat | editovat zdroj]

V pohoří se nachází značná část gruzínských deštných lesů mírného pásma. Svahy jsou ve výškách do 1200 m pokryty kolchickými opadavými lesy, tvořenými duby, buky, kaštanovníky a habry, ve výškách nad 1200 m převládají jehličnaté lesy tvořené kavkazskou jedlí a smrkem východním. Na několika lokalitách pohoří roste endemická a ohrožená bříza betula megrelica. Hranice lesa je okolo 2100 m n. m., nad ní se nachází subalpinské a alpinské louky.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Názory na vedení hranice mezi Evropou a Asií se různí. Díky tomu mohou být kavkazské vrcholy počítány jak za součást Evropy, tak za součást Asie, a některé leží podle některých názorů přímo na dané hranici. Více informací v článku Evropa.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Egrisi Range na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i j TIELIDZE, Levan. Geomorphology of Georgia. Cham: Springer, 2019. 289 s. ISBN 978-3-319-77763-4. S. 130–132. (anglicky) 
  2. ↑ a b c Topografická mapa 1 : 50 000, list K38-037-3. [s.l.]: Generální štáb SSSR Dostupné online. (rusky) 
  3. ↑ VOTÝPKA, Jan. Fyzická geografie Sovětského svazu. Praha: SPN, 1982. S. 249. 
  4. ↑ Geologická mapa 1 : 200 000 K-38-VII. [s.l.]: VSEGEI, 1959. Dostupné online. (rusky)  Archivováno 11. 3. 2022 na Wayback Machine.
  5. ↑ a b GOBEJISHVILI, Ramin; LOMIDZE, Nino; TIELIDZE, Levan. Late Pleistocene (Würmian) Glaciations of the Caucasus. In: EHLERS, Jürgen; GIBBARD, Philip; HUGHES, Philip. Quaternary Glaciations – Extent and Chronology: A Closer Look. Amsterdam: Elsevier ISBN 978-0-444-53447-7. DOI 10.1016/B978-0-444-53447-7.00012-X. S. 141–147. (anglicky)
  6. ↑ a b MARUAŠVILI, L. ეგრისის ქედი (Egrisský hřbet). In: ქართული საბჭოთა ენციკლოპედია, ტ. 4 (Gruzínská encyklopedie, svazek 4). Tbilisi: [s.n.], 1979. (gruzínsky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Egrisský_hřbet&oldid=23497010“