Arnošt Schwarzenberg

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Arnošt Schwarzenberg
Erb Schwarzenbergů
Erb Schwarzenbergů
Majitel statku Tochovice
Ve funkci:
1936 – 1948/1949
PředchůdceBedřich Schwarzenberg
Nástupcestatek i zámek znárodněn
Stranická příslušnost
ČlenstvíRSZML
Národní souručenství
Vojenská služba
Hodnostštábní kapitán v záloze[1]
Narození11. října 1892
Osov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí18. prosince 1979 (ve věku 87 let)
Písek
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníSchwarzenberská hrobka v Orlíku nad Vltavou
Choť
  • I. (1916–1934) Alžběta Henrietta, roz. Széchényiová (1895–1957)
  • II. (1973) Mathilda, roz. Gerberová (1899–1999)
RodičeKarel IV. ze Schwarzenbergu (1859–1913) a Ida Hoyos-Sprinzenstein (1870–1946)
DětiAnna Marie, provdaná Bucher (1933–2013)
Příbuznínevlastní bratr: Karel V. ze Schwarzenbergu (1886–1914)
sestra: Marie Vilemína, provd. Trauttmansdorffová (1896–1945)
sestra: Eleonora, provdaná Hartigová (1899–1984)
bratr: Jan ze Schwarzenbergu (1903–1978)
strýc: František Clam-Gallas (1854–1930)
strýc: Bedřich Schwarzenberg (1862–1936)
švagr: Ferdinand z Trauttmansdorff-Weinsbergu (1893–1932)
synovec: Karel VI. Schwarzenberg (1911–1986)
prasynovec: Karel VII. Schwarzenberg (* 1937)
Zaměstnánívoják, statkář, lesní dělník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arnošt ze Schwarzenbergu (11. října 1892 Osov[2][3] – 18. prosince 1979 Písek,[4] celým jménem Arnošt Jan Nepomuk Benedikt Maria Josef Karel Alois Ignát Michael Rafael Gabriel Bedřich Emilian princ ze Schwarzenbergu) byl člen orlické větve rodu Schwarzenbergů, velkostatkář, majitel statku a zámku v Tochovicích u Březnice. V září 1939 podepsal Národnostní prohlášení české šlechty. Byl jediným Schwarzenbergem, který po roce 1948 zůstal v Československu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Původ a mládí[editovat | editovat zdroj]

Arnošt Schwarzenberg se narodil v Osově u Hořic jako syn knížete Karla IV. Schwarzenberga (1859–1913) a jeho druhé manželky Idy Hoyos-Sprinzenstein (1870–1946). Měl staršího bratra Karla V. (1886–1914), který se stal hlavou schwarzenberské sekundogenitury, mladšího bratra Jana (1903–1978), který pracoval v diplomatických službách, další bratr Josef Adolf zemřel krátce po narození. Až do maturity studoval doma, do školy chodil jen skládat zkoušky.[5] Kromě češtiny se učil i anglicky, německy a francouzsky, zajímal se o historii a geografii, učil se i truhlařit.[5] Maturoval v roce 1911 na Akademickém gymnáziu v Praze. Absolvoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě a následně obchodní akademii. Účastnil se bojů první světové války jako důstojník c. k. 2. pluku hulánů bojů v Itálii. V období Maďarské republiky rad bojoval na Slovensku.[6] Za první republiky se zapsal na zemědělský obor na technice v Praze, ale studia nedokončil. Po šesti semestrech nastoupil do zaměstnání v Ringhofferových závodech na Smíchově.[6]

Kariéra a věznění[editovat | editovat zdroj]

Zámek Tochovice

Od roku 1936 se věnoval správě statku Tochovice s Nestrašovicemi a Starosedlským Hrádkem, které zdědil po strýci Bedřichovi (1862–1936).[6] Zastával post místopředsedy První české vzájemné pojišťovny (založené roku 1827),[7] předsedy Melioračního svazu pro Čechy a Moravu, předsedy zemské skupiny Čechy, jako vášnivý myslivec stál v čele České myslivecké jednoty[8] a v čele Lesního společenství v Blatné, byl delegátem České rady zemědělské pro Březnický okres.[9] Působil také ve správní radě České životní pojišťovny v Praze.[6] V září 1939 byl signatářem Národnostního prohlášení české šlechty a během nacistické okupace v době druhé světové války byla na majetek uvalena vnucená správa. V květnu 1945 zakládal Revoluční národní výbor v Březnici a pak se v Praze účastnil bojů na barikádách. Po skončení války v roce 1945 mu byl majetek navrácen, avšak po komunistickém puči v roce 1948 mu byl následně veškerý majetek zkonfiskován. Ve stejném roce v červenci byl zatčen a z vazby na Pankráci propuštěn po 9 měsících v březnu 1949.[pozn. 1][pozn. 2] Poté pracoval jako lesní dělník u státních lesů poblíž Písku. Bydlel v podnájmu v bývalé lékařské ordinaci v Miroticích.[1] V březnu 1953 byl v hotelu Flora na Vinohradech znovu zatčen. Přibližně čtyři týdny ho vyslýchala Státní bezpečnost v Bartolomějské, pak byl převezen na Pankrác.[12] Za protistátní činnost byl odsouzen na 10 let vězení. Po rozsudku byl nejdříve uvězněn ve Valdicích u Jičína, kde pracoval v truhlárně, na kohinorce a jako nosič výrobků.[11] Rok strávil v táboře jáchymovských uranových dolů Bytíz.[11] Pak pracoval na stavbě sídliště v Příbrami. Poté byl přiřazen na kontrolu vyzařování uranové rudy (OTK – odborná technická kontrola) v Jáchymově (tábor Rovnost).[10][13] Nasazení u něho vyvolalo leukémii.[13] Propuštěn byl v dubnu 1957 a následně hospitalizován v nemocnici v Motolu.[14]

Později opět bydlel v Miroticích a přivydělával si pěstováním léčivých bylin.[15] Arnošt Schwarzenberg se často stěhoval (vystřídal 24 nájmů), ke konci života žil v Písku.[15] V tamější nemocnici zemřel 18. prosince 1979 na zápal plic.[16] Poslední rozloučení se konalo ve strašnickém krematoriu v Praze 23. prosince 1979. V březnu následujícího roku byla urna uložena do rodinné hrobky na Orlíku.[17]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Dne 19. února 1916 se v Královské dvorní kapli v Pešti oženil s hraběnkou Alžbětou Henriettou ze Széchényi (2. srpen 1895 Vajska – 14. leden 1957 Erzsébet Tanja), dcerou Emila Josefa Széchényiho a Marie Hunyadyové. Manželka bývá charakterizována jako výstřední, zhýčkaná a provokativní.[18][pozn. 3] V roce 1934 se rozvedli.[pozn. 4] Dne 12. května 1973 se v Bernarticích oženil podruhé s Mathildou Gerberovou (22. červenec 1899 Stuttgart – 26. leden 1999 St. Margarethen, Švýcarsko).[4] S druhou manželkou, která měla švýcarské občanství, měl dceru Annu (28. leden 1933 Plzeň – 19. září 2013 Klagenfurt), která se provdala 18. května 1956 v St. Margarethen civilně a o den později ve Schwarzenbergu církevně za Ing. Adolfa Buchera (19. listopad 1918 Ehrendorf – 18. 11. 2003 Klagenfurt).[19] Dcera se narodila před uzavřením sňatku rodičů a prožila většinu života ve Švýcarsku a v Rakousku (Klagenfurt), přesto češtinu nezapomněla.[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ V roce 1970 mu byla vyplacena částka 8 216 korun za neodůvodněný výkon vazby v letech 1948–1949. Neuznali mu ovšem nárok na náhradu za ušlý zisk, za nemoc a trvalé poškození zdraví způsobené vězeňskou službou, ani za zabavený nábytek a knihy na zámku v Tochovicích a pražském bytě.[10]
  2. ↑ Do svých poznámek si zapsal, že se ve vězení setkal s ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou, policejním prezidentem a předsedou protektorátní vlády Richardem Bienertem a nacistickým generálem Rudolfem Toussaintem.[1] Německý velitel okupované Prahy v době osvobození v roce 1945 Toussaint mu dokonce daroval obraz, který namaloval v cele.[11]
  3. ↑ Například kouřila čibuk a líbilo se jí vysedávat v okně s vystrčenýma nohama.[18]
  4. ↑ Erzsébet Henriette Széchényi se podruhé provdala 11. února 1935 v Budapešti za Tibora barona Collas de Ramaille et Lincour (1892–1961). Obě její manželství zůstala bezdětná.[19]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty. 3. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 408 s. ISBN 80-7185-507-3. S. 297. Dále jen Příběhy české šlechty. 
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Osov
  3. ↑ JUŘÍK, Pavel. Jihočeské dominium. Praha: Libri, 2008. 448 s. ISBN 978-80-7277-359-6. S. 289. 
  4. ↑ a b POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 343. 
  5. ↑ a b Příběhy české šlechty, s. 114
  6. ↑ a b c d Příběhy české šlechty, s. 296
  7. ↑ Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 12. 05. 1937, s. 10.
  8. ↑ Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2019-08-26]. Dostupné online. 
  9. ↑ Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 11.10.1942, s. 7.
  10. ↑ a b Příběhy české šlechty, s. 117
  11. ↑ a b c Příběhy české šlechty, s. 302
  12. ↑ Příběhy české šlechty, s. 299
  13. ↑ a b Příběhy české šlechty, s. 303
  14. ↑ Příběhy české šlechty, s. 304
  15. ↑ a b Příběhy české šlechty, s. 305
  16. ↑ Příběhy české šlechty, s. 307
  17. ↑ JUHAŇÁKOVÁ, Veronika. Arnošt Schwarzenberg - život šlechtice ve 20. století. Praha, 2013. 240 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin. Vedoucí práce Jan Županič. s. 190. Dostupné online.
  18. ↑ a b c Příběhy české šlechty, s. 295
  19. ↑ a b DROCÁR, Jan. Galerie příbuzenských vztahů: Arnošt princ Schwarzenberg [online]. Historická šlechta [cit. 2023-11-30]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HORČIČKA, ŽUPANIČ, Václav, Jan. Šlechta na křižovatce. Praha: Agentura Pankrác s. r. o., 2017. 912 s. ISBN 978-80-86781-33-4. 
  • JUHAŇÁKOVÁ, Veronika. Arnošt Schwarzenberg - život šlechtice ve 20. století. Praha, 2013. 240 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin. Vedoucí práce Jan Županič. s. 190. Dostupné online.
  • JUŘÍK, Pavel. Jihočeské dominium. Praha: Libri, 2008. 448 s. ISBN 978-80-7277-359-6. S. 289–290. 
  • VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty. 3. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 408 s. ISBN 80-7185-507-3. S. 114. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Arnošt_Schwarzenberg&oldid=23427042“